Jsou nezadaní kluci malomocnými nového věku?

Každá doba má určitou konvenci, určitý status quo, kterému má určitá část společnosti potřebu dostát. Dříve platilo, že žena získá svůj status až při zásnubách, potažmo svatbou. Dívka ze sebelepší rodiny získala své jméno a hlas, až když se provdala a stala se z ní například „paní bankéřová“, „paní továrníková“, „paní radová“ či jiná „paní přičleněná jednotka“. Kdo nebyl provdán či oženěn nejpozději do třicátého roku věku, stal se starou pannou či starým mládencem.

Čas se posunul vpřed. Ženy se emancipovaly, muži se naučili alespoň jakémusi respektu, a přesto mám pocit, že status přičleněné jednotky a starých panen a mládenců nezanikl, a že v jistém ohledu starosvětské manýry nad námi v trochu jiné podobě visí i nadále jako pověstný Damoklův meč, kterým se i gayové rádi oženou.

Máš někoho?

„Máš někoho?“ je dnes snad obligátní otázkou a názorotvorným činitelem, skrze který je nám udělen status. Někdy je to šarlatové písmeno, někdy vavřínový věnec. Zavádíme si nový kastovní systém založený na partnerském stavu? Těchto novodobých cejchů existuje vícero, přesto je každý vnímá jinak a tak někdy dochází k něčemu, co připomíná třídní boje. Je možné, že vše skončí krvavou revolucí a některé třídy budou izolovány?

Odpověď „ano“ je ožehavá. Nezřídka se setkávám, ať již u gayů či heterosexuálů, s tím, že vyřkne-li se jméno, dojde buď k poznání jeho nositele, neznalosti či situaci „ten/ta, který/á chodí s tamtím/tamtou?“. Opět si musím vzpomenout na „pana doktora a paní doktorovou“. Dnes se však místo titulů a funkcí využívají spíše přezdívky na internetových serverech či případně skutečná jména nebo alespoň popis vzhledu. V závislosti na tom, ke komu jsme přiděleni, automaticky získáme úroveň a „ligu“, do které spadáme. A kasty jsou na světě. Je možné, že vztahy smývají individualitu? Nedává v těchto počtech jedna a jedna dohromady jedna nebo dokonce jen jednu polovinu?

Odpověď „ne“ z nás dělá pro stoupence druhého tábora automaticky bezcitné nelidy či promiskuity. Nezadanému dle zadaného chybí křídla, které láska dává. Co ale, když někdo chce žít na zemi s tím, co pro něj znamená lásku? Ať již jsou to jeho cíle nebo požitky. „Samotný“ dnes znamená pro mnohé automaticky „opuštěný“, který si zaslouží lítost či posměch, jelikož není schopen si najít partnera, od odpovědi se tak odvíjí i míra žádanosti. Ve mnohých vzbuzuje odpor – kdo je „single“, musí být „děvkou“ a ty od pradávna nosí znamení lilie. A hle, naše zadanost či nezadanost nám má sílu udělit i charakter. Připomíná to burzu – u akcií také platí jisté pravidlo kvantity. Čím více jich máte, tím větší moc máte v dané společnosti. Číslo jedna dnes znamená asi moc málo.

Nesmrtelný souboj dvou sil

Tato situace připomíná neustálý souboj dvou sil: „páry vs. nezadaní“ a „kolektiv vs. individualita“. Ošemetný v této půtce je však fakt, že odpověď, kterou jsme ocejchováni, neoplývá ve skutečnosti silou dřívějších společenských statusů, které byly obecně platné a respektované, ve společnosti bylo zakořeněno vědomí, která kasta či skupina je nadřazena které.

Dnes tomu tak není, dnešní společnost nenásleduje jasně definované směry, hranice jsou tenčí, hodnoty lidí se liší člověk od člověka a skrze to se liší i lidé. Ono značkování od těchto věcí odvádí pozornost a zastiňuje je. Výsledkem je pak mnohdy absence skutečného poznání lidí okolo a pofiderní boj mezi námi všemi. Smývání charakteru a předsudky k jedné skupině i její předsudky vůči druhé a zanikání individuality a předsudky druhé skupiny.

Neexistující definice

Nemyslím si, že problém samotný zanikne, každá doba potřebuje určité majáčky, které si společnost mezi sebou zasadí a dle kterých se následně lidé orientují.
Problémem nebude ani tak neexistující definice toho, která skupina či „kasta“ je nadřazena které, ani nezodpovězená otázka, kdo je z nich lepší. Oním červem v jablku je totiž přehlížení motivů těch, kteří nesou označení jednoho či druhého tábora a jich samotných.

K životu je ovšem nezbytné najít si a zachovat si alespoň zdravé množství individuality a vnímat svou i tu ostatních, neboť status není statut.

Stalo se ze života hledání místo žití?

Proč milujeme parchanty, ale chodíme s hodnými kluky?

Titulní foto: nerdcoregirl, Flickr, Creative Commons

JKP / další články autora ›

Autor článku žije a dýchá uměním, pro momenty inspirace a osvícení. Alfou a omegou, snem i cílem, jsou pro tohoto pragmatického hyperracionálního fantastu elegance a móda.