Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním webu NaKluky.cz s užitím cookies souhlasíte. Další informace
Zprávy
Aby sis mohl přečíst zprávy, tak se musíš nejprve přihlásit :)
Onload
 

PŘIHLÁŠENÍ

Nemáš ještě svůj účet?

ZAREGISTRUJ SE ZDARMA
Registrace je snadná, rychlá a zdarma!
Zapomněl jsi heslo?
Onload

Vytrácí se spontánnost z našich životů, nebo v nich nemá jen místo?

Život skýtá mnohá překvapení i radosti, každý má nějaké vrtochy, něco, co si rád dopřeje. Z mnohých důvodů se z nás však vytrácí rozmarnost a proto se nám někdy zdá, že právě oněch překvapení a předmětů naších vrtochů ubývá. A tak ubývá i radostí a z nich pramenících barev. Kam se ale poděly?

Často sám se sebou hraji takovou hru, když procházím ulicemi. Není to ani tak hra, spíše pracující mysl a vnímající smysly zachytávající podněty a okolí. Jistou část pozorování okolí tvoří též pohrávání si s ním, které dává vzniknout příběhům. Ovšem tyto střípky mají tendenci nabývat šedého odstínu. Jako by snad fádnost byla součástí denní reality.

Na začátku stačí ke štěstí méně

Z nějakého důvodu mi na mysli vytane něco z dětství, mluví-li se o radostech, vrtoších a barvách, ať již metaforických či skutečných. Jako malým nám stačí ke štěstí nějak méně. Například když nás babička vezme s sebou na nákup a my můžeme jet v nákupním vozíku či jej táhnout. Největší slastí se mnohým v tomto věku zdá, když matka prodlouží večerku a po večeři ještě dostanou kakao.

Jako bychom navíc měli však v dřívějším věku schopnost vidět více kouzla. Stavívali jsme domečky pro lesní skřítky, pod postelí se schovával bubák a našli-li jsme pěkný kamínek, přirostl nám k srdci a stal se přímo drahokamem. Později jsme se naučili svět objevovat trochu z jiného úhlu a hledat odpovědi na otázky, které jsme si kladli. Slastí bylo, když nám bylo dovoleno v týdnu zůstat doma nebo byli-li jsme pochválení paní učitelkou.

Svět se zmenšuje

A jak rosteme dále, svět se nám zmenšuje, kouzla pro mnohé ubývá a slasti se přesunují k čím dál složitějším věcem. Jako by snad byla analogie mezi věkem a schopností divit se, hledat odpovědi a vnímat kvůli tomu a rozmarností. Jako kdyby snad lidé s přibývající výškou a velikostí oblečení přesouvali své vrtochy a vnímavosti jen k určitým věcem, k větším věcem a jen určitým barvám, zatímco jako děti se snažily využít na obrázku co nejvíce pastelek.

Snad proto, že malé věci nám najednou nestačí, přikládáme váhu těm větším. Navíc jsme byli naučeni, že nejsme malí a dospělí lidé se musí soustředit místo na kakao na něco konstruktivního. Už nekreslíme slony v hroznýši a u domů už nemáme ani čas sledovat hezké muškáty v oknech. Problémem ovšem je, že ony velké věci jsou poměrně elitní skupina, žádají též více pozornosti. A přitom se začínají opomíjet věci, které jsou sice malé, ale prostupují každým dnem a o jejích barvy se lidé dobrovolně připravují. Možná tak vzniká fádnost.

Přitom kdy naposledy jste se zastavili, zaklonili hlavu a jen pro radost sledovali hvězdnou oblohu? Kdy naposledy jste se podívali na zem, jen abyste se podívali, zda tam nebude nějaký hezký kamínek?

Nemyslím si, že by problémem bylo, že mizí spontánnost z našich životů, spíše lidé mají tendenci se připravovat o příležitost k ní, okrádají se totiž o spoustu rozmarů.

Honba za číslem

Není to dlouho, co jsem se rozhodl zastavit a požádat zcela neznámého chlapce o číslo. Nedostal jsem jej. Nevím, zda nebyl gay či jsem se mu zkrátka nelíbil, ale v ten moment jsem přes ten drobný neúspěch pocítil i jistý úspěch a radost z něj. Radost ze spontánnosti, vytržení se z určitého stereotypu a radost z kuráže. Možná to nevyšlo teď, ale jednou třeba ano. A o tom by spontánnost měla být. Je to způsob, jak se spojit se svými rozmary. A výsledkem může být, že nás donutí najít kuráž, najít svou novou stránku nás samotných nebo života, kterou můžeme eventuelně drobnou dávkou spontánnosti otevřít. „Při nejhorším“ nám to udělá jednoduše radost a o tu bychom se připravovat neměli, rozhodně ne dobrovolně.

Uvažujíce nad onou mojí akcí za honbou čísla docházím k závěru, že snad většině gayů by prospěla jistá dávka spontánnosti. Je-li schopna vyvolat kuráž, může tímto pomoci mnohým ostatním nedržet se zbytečně zpět a najít určitou hrdost, jelikož dle mého názoru jdou kuráž a hrdost leckdy ruku v ruce. Můžou-li rozmary vyvolat radost, mohou nás i sblížit, když je budeme sdílet a sblížení může dále vést i k něčemu, co náš život může obohatit a za to si myslím, že chvilka případné nerozumnosti stojí.

Titulní foto: alan-light, Flickr, Creative Commons

Autor článku žije a dýchá uměním, pro momenty inspirace a osvícení. Alfou a omegou, snem i cílem, jsou pro tohoto pragmatického hyperracionálního fantastu elegance a móda.
Onload

14 názorů ke článku

08. 09. 2013 v 09:13Off-line Atlantis  (20/175/64)
Jj, hodně lidí aspoň částečně ztratilo tu schopnost radovat se maličkostí, ale tak to je normální. Nejde posuzovat štěstí někoho dospělého z perspektivy dětského vnímání, ale je fakt, že zas tak daleko od toho není třeba odcházet. Já třeba si těch malých věcí, typu krásná obloha atd. všímám, ne nějak valně, ale všímám, a občas to dovede opravdu pohladit:) Doufám, že nejsem až tak šťastná výjimka..
Souhlasím - 9   •  Nesouhlasím - 4  Nahlásit
08. 09. 2013 v 09:58Off-line zentaiguy1  (24/-/-)
Haha, jako přerostlý dětský naivka jsem si představil, jak tady JKP jde po ulici, a když potká člověka, zeptá se ho: "Řekni číslo!" a ten dotyčný/dotyčná (všeho věku a všech pohlaví) odpoví třeba "Devět!"... A takhle si JKP zapisuje jednotlivá čísla:D A dělá si srandu z těch, co si na žádné číslo nemůžou vzpomenout, protože se z jejich životů vytratila dětská spontánnost. Někdy to musím vyzkoušet ;-)

Nelíbí se mi spojení Byli-li... Raději bych použil Pokud byli, případně Když byli... prostě předložkový tvar. Dvě li vypadají, jako by se autor snažil napodobit "tydlidání" dveří autobusu.
Souhlasím - 6   •  Nesouhlasím - 3  Nahlásit
08. 09. 2013 v 22:38Off-line Stefja  (25/187/78)
Dětská spontánnost je inspirující a mnohdy odzbrojující, můžu potvrdit, že někdy jí rozhodně aspoň trocha neškodí. Zrovna dneska se mě nějaké tříleté dítě v práci zeptalo (v návaznosti na to, že sem si nechal rozpuštěné vlasy) zcela prostě a jednoduše: "A pane, vy jste paní nebo pán?"...
09. 09. 2013 v 00:27Off-line Cody66  (23/171/62)
pěkně napsaný :)
Každý dítě je unikát a většina z nás o tu unikátnost během života přijde. Každopádně články podobnýho typu mám rád. :)
18. 10. 2013 v 15:42Off-line Betonica  (32/-/-)
Pochopil jsem, co jsi chtel vyjadrit, ale je to zase zmatene. Jedno pres druhe.

Myslim, ze s pribyvajicimi zkusenostmi, vzdelanim, pracovnimi povinnostmi, rodinou a dalsimi "dospelymi" vecmi, ma clovek stale mene a mene casu na infantilni chovani. A jsou take lidi, kteri zapomenou, ze byli detmi a jsou dospeli vzdy a vsude.

Pak se asi snadno muze stat, ze prehlidneme krasne barvy podzimu proto, ze resime nabourane auto, nebo nedostatek penez tyden pred vyplatou.

Je to prirozeny proces vyvoje cloveka. Nikdo nemuze nezavazne parit do duchodu. Driv ci pozdeji prijde odpovednost za vlastni ciny, za partnera, za pracovni vysledky... A tam, kde driv byvala nerozvaznost a riskovani, bude brzo touha po jistotach, zazemi a harmonii.

Nakonec, vstoupi li clovek do podzimu sveho zivota a jeho dospelacke radosti budou passe, vrati se zase k malym vecem. Bude ho tesit prochazka parkem, nebo novy sesit krizovek.

To je kolobeh zivota, takto je to myslim spravne. Kazdy z nas musi projit bourlivym mladim, spalujici vasni, tezkou dospelosti proto, aby nakonec spocinul v klidu a pohode s vedomim, ze dve generace po nem vstupuji do svy ch zivotu.
23. 02. 2014 v 18:22Off-line colombo  (95/192/90)
Betobica: O podzimu života ještě (buď rád) nemůžeš nic vědět, takže to, o čem píšeš znáš z knih ?? :-)
23. 02. 2014 v 18:23Off-line colombo  (95/192/90)
Pardon, správně Betonica...
24. 02. 2014 v 00:38Off-line Betonica  (32/-/-)
@colombo: V mem veku o nem osobne nevim zhola nic. Ve volnem case se venuju charite a se seniory pracuju, takze zprostredkovane toho vim docela dost...
Souhlasím - 3   •  Nesouhlasím - 1  Nahlásit
27. 02. 2014 v 08:12Off-line fogacer  (48/172/62)
Souhlasím s Betonica. Ač už věkově patřím k oněm důchodcům, tak dodávám , že až díky nemoci jsem si uvědomil jak si člověk přestává všímat maličkostí a radostí i ze sebemenších krás. Jo i z kola člověk může vnímat přírodu lépe než z auta. Já už mám jiné "kola" , o to více si všímám právě maličkostí jako měnících se barev listí, květináče za okny a i těch kamínků. A nemyslím si, že jsem sentimentální když napíši, že mám radost když vidím kolikrát pár staříků (myšleno babička s dědouškem) jak se k sobě mají a jak pomalu ale v poklidu s úsměvem sedí na lavičce a nebo se procházejí. Mnohdy mne až fascinuje když člověk vidí jejich usměvavé tváře, zatímco mnohem mladší jsou často zachmuření a bez úsměvu. Jakoby se vytrácela radost z maličkostí jež ve svém důsledku činí život tak velkým a radostným. A snad nejsem tak stár abych právě to co jsme v dětství tak milovali, nepostrádal. Honba za zábavou, hromadění trendových novinek a nadávání na kdeco a kdekoho nás zavádí spíše až k depresím. Honba za hrncem plným zlata na konci duhy. Když jsem naposledy viděl duchu tak jsem se skoro až rozplakal nad tou nádherou a klidem.A to nejsem měkota. často někam zabloudím a z počátku nervozity najednou zjistím, jak se mi na tváři objeví úsměv. Naleznete tichý krásný kout či přírodní úkaz, něco hezkého, neobvyklého co by jste v tom místě nečekali a pak mi je fuk jak se dostanu domů.
27. 02. 2014 v 11:17Off-line colombo  (95/192/90)
Betonica: Vůbec jsi mě nepochopil, můžeš nakrásně občas pracovat v charitě, vidět, slyšet... Ale co nezažiješ na vlastní kůži, není to pravé pochopení. Musíš si hold nějakou chvíli ještě počkat, ale neboj, uteče to jako voda. Ještě aspoň jeden příklad: To co uvádíš je stejné jako kdybys dělal služebného u velmi bohatých lidí, slyšel bys, co mluví, viděl bys, jak žijí, ale to přeci vůbec neznamená, že bys pochopil, co je to být boháč. Leda opět zprostředkovaně :-) .
27. 02. 2014 v 11:58Off-line Betonica  (32/-/-)
@colombo: Vůbec nevím, co jsi svým posledním příspěvkem dokázal... Souhlasím ale, že ve svém věku toho o stáří vím velmi málo. A myslím, že je to tak správně.
27. 02. 2014 v 12:18Off-line colombo  (95/192/90)
Betonica: Takže už podruhé jsi mě nepochopil, to nic, netrap se tím :-)
08. 04. 2014 v 19:45Off-line jam  (23/170/64)
já jsem až až spontánní a někdy u některých lidí na to doplatím :D
29. 02. 2016 v 03:50Off-line Tycz  (37/180/72)
Tak už vy mladší nežalujte na odrostlé, že nemají spontaneitu jako v dětství.

A nebojte, každý ji má určitě v sobě. Je jen potřeba, aby okolí každého dovolovalo tu spontánnost v člověku uvolňovat.

Je mi teprv 36, ale na nebe i na zem koukám stále rád. Čím méně času je, tím více si všímám těch drobností kolem. A že úkolem mým jsou lidé, i od nich dostávám spoustu impulzů ke krásám a nádherným pocitům.
Život je skutečně návykovej!! :-))
M.T.
Přihlaš se a okomentuj článek. Ještě nemáš svůj účet? Zaregistruj se.
Onload
Načítám...
Onload
Onload
OnloadOnload
Copyright 2011–2016 NaKluky.cz, všechna práva vyhrazena, ISSN 1805-0506
Vytvořili: Zdeněk Večeřa a  Michal Kutňák,  design: Lukáš Churý
Onload