Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním webu NaKluky.cz s užitím cookies souhlasíte. Další informace
Zprávy
Aby sis mohl přečíst zprávy, tak se musíš nejprve přihlásit :)
Onload
 

PŘIHLÁŠENÍ

Nemáš ještě svůj účet?

ZAREGISTRUJ SE ZDARMA
Registrace je snadná, rychlá a zdarma!
Zapomněl jsi heslo?
Onload

Jakub: Byl jsem vychovávaný tak, že gayové jsou normální lidé

17letý Jakub (Vogueist) žije v Brně, studuje na Klasickém gymnasiu, miluje a dýchám uměním všech podob, kolem čeho se točí jeho svět i zájem. Jakubovým snem je módní návrhářství, rád by vybudoval vlastní značku nebo ateliér.

Kdy sis poprvé uvědomil, že jsi na kluky?

Já byl vždy jiný v tomto. Vždy jsem tíhnul k holkám, když jsme si hrávali jako děti. I když jsem býval táta, což mi nestačilo, cpal jsem se do kuchyně, do domácnosti, k perlám, péči o děti.

Ale moment, kdy jsem si to uvědomil, nastal, když jsem viděl, že kluci se začínají dívat po holkách a já ne, tak jsem se začal koukat po klucích a hle, nějak mi to zůstalo. V sekundě k nám do třídy na jistou dobu přišel jeden nejmenovaný kluk, kamarád moji spolužačky. My se nějak seznámili, pomáhal jsem mu začlenit se, s učením, trávili jsme spolu většinu volného času, začal hrát se mnou golf. A to byl asi první kluk, který se mi opravdu líbil.

Jak dlouho trvalo, než jsi to někomu poprvé řekl?

Neodvažoval jsem se dlouho, nemám ohledně coming outu nebo sebepoznání nějaký dojemný příběh. Jednoduše přišel moment před nějakými těmi roky (cca ve 14 letech – pozn. red.), kdy jsem si řekl, že teď prostě zahájím randění a ty věci, které se u ostatních mých vrstevníku rozjížděly. A když oni mohli, proč ne já?

Nikdy mě nebavilo si na něco hrát nebo se obtěžovat nějakými konvencemi či společenským pokrytectvím, tak jsem se ani nějak dlouho neodvažoval. Navíc mě nebavili ti, kteří na mně věčně dotírali, zda jsem gay.

První, kdo to věděl, byla kamarádka, kterou znám od školky, která se mi přiznala během debaty o umění a aktech, že ji zajímají i holky, řekl jsem jí, že já jsem na kluky. Odpověděla, že si to myslela, že je ráda, že má teplého kamaráda, a že jsem, jaký jsem.

Svým holkám“ jsem to sdělil jedné po jedné. V průběhu asi čtyř dnů jsem si každou vzal bokem a oznámil jim to. První jsem to řekl poté, co za mnou přišla s tím, komu to pořád vypisuju a taky proto, že jsem ji vytáhl do soukromí, že ji chci něco říct, jelikož mi vadilo, že to neví.

Další v řadě se to dozvěděla jen tak mimochodem cestou domů ze školy. Třetí se mě opět cestou domů začala ptát, zda nejsem gay, protože by chtěla teplého kamaráda. Tak ho dostala. Čtvrté jsem to prostě rozmarně řekl do ucha, když jsem vešel do třídy. Všechny reagovaly naprosto skvěle, s láskou a nadšením. Později mi přiznaly, že se domlouvaly, že jedna z nich by to na mně zkusila, aby zjistily, zda jsem na holky. Z jejich nápadu jsem nebyl nadšený, ale skvěle jsme se mu nasmáli.

Další mí přátelé se to dozvěděli buď z rozhovorů, tak trochu mimochodem nebo jsem jim prostě řekl, že jsem gay, když došlo na vztahy, sex nebo nějaká témata, od kterých se k tomu dalo dostat. Někteří tak, že zjistili, že s někým chodím, protože později jsem měl i označený vztah na Facebooku. Vždy jsem měl štěstí, ale to je i tím, že já si k tělu pouštím lidi, s kterými si vyloženě sedím, kteří mi imponují, s kterými si mám, co říct.

A jak se to dozvěděla mamka?

Mamce jsem to řekl podobně. Přišli jsme jednou z divadla a ona mi začala vykládat, jak se rozzlobila, když otec našeho známého se vztekal nad adopcemi a sňatky gayů v Americe.

Já byl vždy vychovávaný u nás doma k tomu, že gayové a lesbičky jsou normální lidé, kteří jsou mnohdy skvělí, protože skládají úžasnou hudbu, točí dobré filmy, umí milovat. Moje matka mi vždy jako malému říkala, že kdybych byl gay, mám za ní s tím přijít, že mě mít ráda bude pořád, že na tom se nic nezmění.

To zní skvěle. Udělal jsi to tak?

Já čekal na vhodnou příležitost, říkal jsem si, že ji to alespoň řeknu nějak normálně, ne způsobem „Ahoj, co ve škole?“, „Čau, nic, ale jsem gay“, jako to máme u spousty rozhovorů.

Když v ten moment směrem ke známému pronesla, že by jí zajímalo, zda svého syna by přestal milovat, kdyby byl gay, zeptal jsem se jí, co ona. Jestli by jí nevadilo, že jsem gay. Zeptala se, zda jsem, já kývl, ona mě objala se slovy, že si to myslela, že je ráda, že k ní mám v tomto důvěru, a že už nemusí přemýšlet. Řekla mi, že hlavní je, abych byl šťastný, spokojený a dával si pozor – používal kondomy. Ona byla v pohodě, já byl nervózní, přestože jsem věděl, že její reakce bude taková.

Zbytku rodiny jsi to řekl?

Babičce jsem to oznámil, když se mě zeptala, co holky už asi po milionté. Prostě jsem začal: „Víš, babi, já…,“ ani jsem neměl tu větu šanci dokončit. Ona to udělala za mě. Já jen kývl, že ano, že jsem na kluky a ona se na mně podívala s otázkou, zda mi něco je, že přece „nikdo neumřel“, že je to v pohodě a má mě ráda. Dnes se mě vyptává, jestli mám nějaký objev a co kluci.

Svojí starší sestře jsem se vyoutoval, když jsme šli před Vánocemi s kamarádem/přítelem kamarádky nakupovat dárky a potkali jsme jí. Dlouho jsme se před tím neviděli, navíc ne v soukromí, takže jsme se začali bavit a padla z její strany otázka, zda mám holku. Moje odpověď „No, holku ne“ ji vyvedla z konceptu, bradu si musela skoro chytnout.

Já se skvěle bavil, ona to vstřebala a objala mě, že to je skvělé, že to mi přeje, a že ať se nezlobím, že to neměla být špatná reakce, že jsem ji jen zaskočil, omlouvala se mi ještě dlouho potom. No, chápu ji. Pak jsme se tomu zasmáli, když o tom vykládala matince.

Jak to, že to rodina bere tak skvěle?

Byl jsem vychovávaný v tom, že homosexuálně orientovaní lidé jsou úplně normální, navíc se to u nás přičítalo mnohým k dobru kvůli jejich povahám a úspěchům – umělci atd. Mamka mi vždy navíc vštěpovala, že kdybych byl gay, mám s ní za tím přijít, že to nic neznamená. Při mém coming outu mi přiznala, že to vždy tušila, že od mala ji to říkali, že budu gay.

Každopádně to babička i mamka vzaly bezvadně, pokud byl někdo nervózní, byl jsem to já, jejich přístup se nezměnil, jen spolu probereme někdy chlapy a kluky.

A otec?

Jak to bere můj otec nevím. O otci já v podstatě nevím nic i přes veškeré snahy. Známe se v tak ze čtyř, pěti rozhovorů a od vidění a to jsem to vždy musel vzít do vlastních rukou. Jemu jsou milejší jeho děti.

Co tě vlastně přimělo jít s „pravdou ven“?

Chtěl jsem prostě žít svůj život volně a otevřeně po všech stránkách, nebaví mě hrát podle nějakých zkostnatělých konvencí nebo cizích pokryteckých představ. Toto je můj život, ne jejich. Navíc mě už nebavily otázky, zda jsem gay nebo ne.

Jak berou tvoji homosexualitu kamarádi a spolužáci?

Čas od času si do mě rýpnou, ale to dělám i já, že si ze sebe udělám legraci. Beru to s nadhledem a moji kamarádi jsou skvělí, berou mně naprosto normálně. Spolužáci, s kterými se nepovažujeme za nějaké velké kamarády, jsou buď tolerantní, inteligentní nebo jsou zkrátka potichu, protože ví, že u mě by nepochodili s nějakými hloupými řečmi nebo kázáním. Moji profesoři mají přístup jako k jiným studentům nebo to neví a nemyslím si, že by jim do toho něco bylo, i kdyby jejích postoj byl negativní.

Setkal ses s narážkami?

Je to zvláštní, na naší škole letos maturovala třída, která byla skoro z poloviny teplá, naproti tomu máme rok nad námi třídu, která má z většiny IQ šumící trávy – neonacistické sklony, skinheadské postoje.

S touto třídou jsou problémy a jsou tam jedinci, kteří si neodpustí svoje připomínky, jednou nebo dvakrát mě tato parta chytla pod límcem, protože jejích „kápo“ si myslí, že se mi líbí. Smutné na tom je, že na něm vážně není co ke koukání a když jsem mu to řekl, naštval se ještě víc (smích).

Přecházím to s úšklebkem, je mi těch lidí líto, jsou hloupí, ve škole propadají ze zeměpisu, nedá se na ně koukat, nemají budoucnost. Takoví lidé mi nestojí ani za pozastavení. Když začnou řvát v tramvaji nebo na ulici v mé přítomnosti, že se oteplilo, odvětím jim věcně, že s jejich příchodem kleslo IQ v okolí. Někdy je to zábavné, stejně jako někteří náboženští fanatici, s těmi se čas od času z rozmaru pohádám. Mám sice poměrně silné křesťanky ve třídě, ale ty se nikdy neozvaly.

Každopádně si myslím, že Češi jsou poměrně tolerantní anebo jsou ignoranti. Samozřejmě je i opak, ale takoví lidé jsou všude a najdou se ohledně každé záležitosti.

Co bys poradil klukům, kteří se také setkávají s narážkami?

Nenechte si to líbit. Ukažte hrdost, to přesně nečekají, myslí si, že testosteron je nám cizí. Problém nemáte vy, problém mají oni, tak je v něm nechte vymáchat.

V čem tě tvoje orientace omezuje?

Nemůžu na nic přijít. Homosexualita není handicap, nedělá to z nás invalidy nebo neschopy. Jediné, v čem jsem možná trochu omezený, jsou děti – vždy dítě, které si pořídím, bude moje nebo partnera nebo bude adoptované, takže nebude vůbec „naše“. Ale pořád si říkám, že když už pomoci genového inženýrství jsou schopní doktoři napravovat chybné chromozomy, že budou schopní nějak smíchat genetickou informaci dvou gayů v té době, kdy a pokud se rozhodnu pro děti. Nebo budu mít děti sám či jedno bude moje a druhé partnera.

Další věc je, že někdy člověk neví, zda neútočí na úrodnou půdu, někdy totiž gaydar funguje spíše jako heterodar.

Dal bys klukovi pusu na tramvajové zastávce plné lidí?

S tímto jsem nikdy problém neměl, takže městská hromadná doprava, zastávky, kolemjdoucí, celkově svět, již byl svědkem nesčetných polibků, objetí a projevů náklonosti. Nehodlám se přetvařovat či se držet na uzdě, jen aby někdo měl pocit, že vše je podle jeho subjektivně určeného a zkostnatělého pořádku.

Toto souvisí jednak s mou upřímností, která někdy může být na škodu a pak také s tím, že jsem provokatér, takže koutkem očka vždy pozoruji pobouřené jedince a vychutnávám si je. Ale aby nedošlo k nějaké mýlce, nedělám si ze své orientace nějaký životní manifest či svou image.

Někdo by měl přesto s polibkem problém…

Nejde jen o to, zda políbím kluka někde na veřejnosti, jde o cokoli, kde může dojít na skrývání či neupřímnost. Obecně konflikt se společností je většinou daný kofliktem s konvencí. Dva tisíce let byly projevy náklonosti mezi stejným pohlavím vnímány jako něco nepřijatelného, v antice však ne, protože to byla součást sociálního řádu, společnost s tím byla konfrontována a přijala to jako skutečnost, která život provází.

Podobně to bylo i s černou barvou. Dokud ji Coco nepoužila jako součást své tvorby a nerozšířila ji, náležela černá barva smutku či pánskému večernímu šatníku. Dnes tomu tak není. Proč? Společnost černou barvu na ženě přijala, stejně, jako ji přijala ona.

Takže jak zlepšit vnímání homosexuality?

Společnost musí být konfrontována s otevřenou homosexualitou a jejími projevy, jinak se z toho nikdy nestane normální skutečnost. Pro většinu teplých kluků a holek je ale asi jednodušší toto nepřijmout a pohodlně vyhovovat něčím pokryteckým představám, aniž by si připustili, že se stávají stejnou součástí takového pokrytectví, zatímco mezi „svými“ pak budou štěkat, jak je normální být gay, a že mají stejná práva a kdesi cosi. Ale když nemají svou hrdost, je to těžké pro obě strany. Já ji mám a jsem spokojený. Komu se to nelíbí, není to jeho věc, já si svůj život žiju po svém a jsem spokojený, alespoň co se tohoto týče. „Hvězdná obloha nade mnou a mravní zákon ve mně“. Hlavní je obstát sám před sebou.

Máš více kamarádů mezi gayi nebo heterosexuály?

Je nutné rozlišit kamarády a přátelé. Obecně jsem si ale od mala rozuměl hlavně s holkami. Většina lidí, mezi kterými se stále pohybuju a sdílím s nimi svůj život, tj. přátelé, jsou dívky. A ty jsou jak hetero tak gay. Holky jsou zkrátka jemnější, většinou mají nějaké zájmy, jsou cílevědomější, vyspělejší a kopeme za stejný tým. Ale asi to má co do činění i s tím, že jsem vyrůstal s matkou, babičkou a prababičkou.

Vyloženě kluky jako přátelé mám míň. Heterosexuálního kamaráda jsem měl jednoho a byl to přítel mé kamarádky (přítelkyně), jinak kluci, s kterými se bavím a přátelím, jsou gayové. Většina heterosexuálů, které znám, jsou totiž jednoduše duté hlavy, které mají fotbalový míč místo mozku, žádné způsoby, vkus, rozhled. Ale dva mí nejlepší přátelé jsou gayové a jsem za ně strašně rád, ale nejsou to jediní kluci – přátelé, které mám.

Obecně tudíž asi jde říct, že si rozumím s takovými lidmi, s kterými si mám co říct, jsou mi sympatičtí a bavím se s nimi.

Co je pro tebe důležité?

Žiju pro momenty, kdy se vynoří inspirace a já ji uchopím, když najednou vnímám celým bytím a rozum se zdá být nepodstatný, protože najednou se vše zdá být tak svěží, čiré, pochopitelné a správné.

Vidím ne pouhý povrch, ale vnímám srdcem. Ty momenty se odehrávají v nekonečných zlomcích času a přesahují mne, jsou to momenty, které nesou tetelivou sílu, živoucnost. Jsou to okamžiky naprostého osvícení, kdy z ticha vzniká hudba a z hudby se vynoří ticho, tma je nejvýstižnější barvou a celý ten barevný chaos okolo se slije do jedné myšlenky, kterou lze popsat pouze slovy, které v ten moment najednou jako by byla rozpuštěna v inkoustu, který se má potřebu drát ven na papír.

Prostor mezi těmito momenty se většinou snažím vyplnit požitky. Zní to možná choromyslně či šíleně, ale je to tak. Dnes lidé pozorují, ale nevidí, poslouchají, ale neslyší, myslí, ale nepřemýšlí, mluví, ale nemíní a cítí, ale nevnímají. Já se snažím žít a vnímat a nezabíjet tak krásu, inspiraci a podněty okolo, bez nich by byl svět jen betonovou skládkou. Jeden moudrý člověk mi jednou napsal: „Vždyť v historii je základ veškerého současného dění a v umění láska člověka.“

Dalo by se říci ale, že jsem takový živoucí oxymoron. Jsem hyperracionální pragmatický snílek, požitkář, ale ne povrchní, umělecky pozoruji svět s notnou dávkou nadhledu, ironie a rozumovosti. Jsem empirik i fantasta, perfekcionista a estét posedlý elegancí a módou s potřebou vlastního prostoru. Mohl bych pokračovat dlouho, byla by to zábavná hra se slovy, ale asi nudný rozhovor.  Jinak bych se asi definoval jako silný individualista s vlastními názory, hodnotami, přesvědčením, kterých se držím. Mám v sobě jistou vytrvalost a tvrdost, kterou jsem získal díky tomu, co mě potkalo. Díky tomu jsem se naučil mnohému, třeba tomu, že „Cynik je muž, který zná cenu všeho a hodnotu ničeho,“ jak řekl Oscar Wilde.

Jaké máš největší záliby?

Píšu, hlavně poezii. Je to pro mě svým způsobem taková myslánka (nádoba nepotřebných či nežádoucích vzpomínek – pozn. red.) jak v Harry Potterovi. Ať už proto, že se vypíšu z něčeho a ono se to skrze inkoust dostane z mé mysli na papír, kde to zůstane uzavřené, ale i proto, že někdy se skrze psané slovo lépe vyjádřím a více toho zprostředkuji.

Hraju na piano. Miluji Chopina, který je pro mě něhou, nadějí, láskou. Rachmaninova, který nese v hudbě vášeň a sílu. A Čajkovského, v jehož hudbě cítím lidskost a duši. Naposledy jsem hrál na koncertě „Chopinovo nocturno cis moll“, jeho skladeb mám v repertoáru hodně. Od Rachmaninova jsem hrál například „Preludium cis moll“.

Řekl bych, že mám poměrně obsáhlý a složitý repertoár. Myslím, že pokud o něčem můžu soudit, že umím, tak je to hra na klavír. Dovedla mě k němu máma, která také hrávala, stejně jako babička. První roky jsou těžké, ti, kteří také hrají, to ví, zvláště, pokud vám u cvičení dýchá za krk matka. Ale pak se to zlomilo, když ty začátky byly za mnou a přede mnou se otevřely všechny možnosti, prostor, vše, co klavír nabízí.

Baví mě skládat, ale nezapisuju to, je to víceméně vyhrávání se z toho, co mám v sobě.

Klavíru věnuju hodně času. Nezřídka kdy přijde matka, aby mi oznámila, že je jedenáct hodin večer, a že nejsem v domě sám. Stává se, že si na chvilku sednu ke klavíru a pak zjistím, že jsem ve skluzu s učením. Sám se divím, že se svým pohodovým, někdy až laxním přístupem mám tak dobré studijní výsledky.

Maluju. Tento rok jsem se přičiněním profesora, ke kterému chodím, vyřádil na květinách, byl to mord, ale přesto z toho něco vylezlo (smích). Kreslím, chodím na studijní kresbu.

Navrhuji, což je jednoduše to, čím nějak jsem, co mám neustále v hlavě.

Je to můj cíl a sen, moje součást. Prostě móda, je to vášeň a posedlost. Zaměstnává mě to. Moje učebnice, sešity, zápisy, papíry téměř obsedantně přetékají návrhy anebo drobnými kresbami – rty, ruce, pohybovky, detaily oděvů i obličejů. Někdy je těžké to profesorům vysvětlovat, že „tento pokreslený rádoby papír“ je můj zápis. Nemůžu za to, začnu si psát, ale zvrtne se to samo.

Zajímám se o dějiny, nacházím v nich vždy spoustu inspirace, poučení. Baví mě heraldika, genealogie, titulatura. Rád a docela dost čtu. Mám rád divadlo. Mám nastudované na klavír v podstatě celé Les Mis či Chicago. Užívám si operu, muzikál, činohru.

Zbývá ti na to všechno vůbec čas?

Ať už ten volný čas mám nebo ne, vždy si prostě čas vytvořím nebo ukradnu, abych se mohl věnovat psaní, klavíru, navrhování.

Ve volném čase si rád pospím, vezmu si věci a vyrazím na Petrov (nachází se tam brněnská katedrála svatého Petra a Pavla – pozn. red.) nebo do kavárny kreslit, psát nebo jen sledovat lidi a vstřebávat a vytvářet si příběhy.

Vždy si užiju, když si můžu jen tak lehnout, při ruce dobré pití, nějakou dobrůtku a číst si nebo koukat na film, poslouchat hudbu, navrhovat nebo si třeba u toho zahrát nějakou hru. Nejlépe vše zároveň. Zní to nepochopitelné, ale zvládám to.

Volný čas ale dělím mezi sebe a „společenské aktivity“. Prostě někam vyrazíme nebo něco spácháme. Klub, kavárna, party, výstava. V podstatě se nezastavím. Rád se bavím a jsem s těmi, se kterými mi je dobře. Mám i to štěstí, že i když bych chtěl sedět doma a koukat do zdi, oni to nedopustí. Jak říká mamka: „Ty jsi taky furt někde v kalupu“. Ale co, život je prostě život.

Pokud potřebuju být sám se sebou nebo mě to chytne, zkrátka si sednu do křesla s knížkou nebo filmem, většinou papír a tužku po ruce, sklenka něčeho dobrého, něco dobrého na zub a prostě odpočívám. Těší mě i pocit, který mám, když se oháním v kuchyni.

Co děláš za školu?

Studuji na Klasickém gymnasiu. Většina lidí nebude vědět, o co se jedná, tudíž mě budou mít za individuum, které neumí psát. Ale toto je škola, která je koncipovaná podle prvorepublikového a předtím rakousko-uherského vzoru, máme na škole sedm z osmi let výuku klasických jazyků, tj. latina a starořečtina a pak je profilace namířená na jazyky a humanitní obory.

Baví tě?

Ano, vybral jsem si ji sám kvůli latině a starořečtině. Po výukové stránce si nemůžeme stěžovat, jen to u nás funguje jak „u blbečků na dvorečku“, budova nám padá na hlavu – na střechách máme 5, 10, 15metrové praskliny a strop se nám bortí, zdi z panelu jsou plné vody. Jakákoli domluva je na dlouhé rozčilování se, mnozí profesoři jsou poněkud svérázní, jinak je to ale skvělá škola.

Nestěžuju si, jsem rád, že mám díky tomu našemu ústavu pocit, že mi to něco dává, intelektuálně mě to posouvá a naplňuje (já jsem typ člověka, který musí mít stále zaměstnanou mysl), i když můj život je jednoduše umění a moji budoucnost vidím ve zcela jiném odvětví.

Co máš v plánu po škole?

Už teď jsem nějakou dobu ve třídách za výborného výtvarníka a pod dohledem bývalé úspěšné módní návrhářky připravuji na textilku v Liberci nebo ideálně na VŠUP v Praze či třeba někde venku, to by bylo ideální.

Těmto dvěma lidem vděčím za hodně, protože právě pan profesor za mnou přišel a oznámil mi, že projížděl moje práce a Facebook a že je zcela evidentní, kam mě to táhne. Následně se otázal, proč vlastně si za módním návrhářstvím nechci jít, když pro to mám dle jeho slov talent, vlohy a předpoklady. Moji odpověď, že jsem myslel, že na to nemám, a že architektura mi připadala jako pragmatičtější volba, která mě spíš uživí, zamítl a oznámil mi, že si za tím mám jít, že prostě půjdu do Liberce nebo na VŠUP. Díky němu a také jednomu z mých nejlepších přátel jsem začal věřit tomu, co dělám a rozhodl jsem se sebrat odvahu si jít za svým snem.

Pan profesor mě následně seznámil s bývalou návrhářkou, která ve svém oboru uspěla, a která si mě štědře a jednoduše skvěle vzala pod křídla individuálně, co se týká přípravy po stránce šití a střihů- Tato dáma mi toho dala za tu dobu strašně moc a jsem ji vděčný, myslím, že mám v mnohém kvalitnější výuku od ní než děcka, co chodí na SŠ textilní, kterou mi už dříve pan profesor vymluvil se slovy, že ta škola stejně není o tom, o čem by měla být, a že se hodně pohoršila, i že bych hodně zakrněl.

Poté, co si prohlédla moje návrhy a zkonstatovala, že se jí to líbí, že to mám v sobě, že mám talent, vlohy a předpoklady a řekla mi, že si mám jít za svým cílem, protože v něm dle ní mám budoucnost, jsem byl nejšťastnějším klukem na světě, podobný moment jsem zažil při absolventském koncertu na klavír, když jsem dohrál. Nějak tím dokonala onu „zkázu“, kterou započal pan profesor. Ale neusínám na vavřínech, vím, kam až chci dojít a jdu si za tím a bude to chtít ještě hodně úsilí. Už jen to, že na ony školy berou jen ty nejlepší, například na VŠUP je to v průměru 5 lidí do atelieru každý rok, ať už k Ťapťuchovi či Rochové.

Co když to nevyjde?

Pokud se mi nepoštěstí, budu to zkoušet dál nebo půjdu na VOŠku na brněnské šuřce a pak odjedu dělat ke krejčím do Vídně nebo Londýna, abych si následně založil vlastní salon.

Na módě je a vždy bude hlavní nápad, prezentace a to, jak do daného jedince kdo zainvestuje. A já věřím tomu, co dělám, takže když tak zkusím jet sám za sebe jako velká Coco, Christian Dior a další a další velikáni.

Co je tvým snem?

Jednoznačně návrhářství. Může to možná znít naivně nebo povrchně, ale pro mne je v tom jistá dávka filosofie. Pro mě elegance není trend, ne to něco vnitřního, je to stav mysli, styl bytí. Je to stav, kdy ušlechtilá mysl souzní v harmonii se vzhledem skrze intelekt, moudrost, šarm.

Coco Chanel řekla, že móda není jen o oblečení, že má co do činění s myšlenkami, s tím, jací lidé jsou, jak se cítí, co si myslí, kým jsou. Nestačí se jenom obléci, správný model tomuto dostává, nesedí jen na tělo, sedí i na duši a to je to, co chci dělat. Pomoci lidem dosáhnout jejích vlastní elegance, odít jejich mysl a duše. A to už je to, co souvisí s těmi myšlenkami. Trendy se mění, styl převládá, elegance je věčná. Může to znít přehnaně poeticky či moc komplikovaně, ale tak to vidím a cítím. Nevím, zda si věřím, ale věřím tomu, co dělám a co dělat chci. Vlastní atelier, značka, nebo alespoň salon. Toto je můj sen.

Ale krom své vysněné kariéry provozovat vlastní ateliér a značku, tak je to i touha vlastnit dům na Belgrave Square (v 19. století jedno z největších londýnských náměstí – pozn. red.) , s palladianskou halou provoněnou po pečení sušenek, mohutným naleštěným schodištěm táhnoucím se všemi podlažími domu, s galerkou s obrazy na stěnách a kopulí, skrze kterou bude dopadat světlo měsíce na mramorové dlaždice v hale, s obytným patrem pod vstupním, atelierem přilehajícím k mé ložnici, kazetově obloženou jídelnou s křišťálovým lustrem a mahagonovým naleštěným stolem se stříbrnými svícny a servisem, okolo kterého bychom  se usadili s mou rodinou ve smokingu či fraku, má dcera v něčem ode mne či Chanelu, Diora, Valentina. V krbu by plál oheň.

Kdo tě inspiruje?

Mou modlou a ikonou na nejzářivějším z piedestalů je určitě Coco Chanel. Byla to neobyčejně silná osobnost oplývající vlastnostmi, kterých si vážím a zvládla něco, co nikdo už po ni nedokáže. Změnila zcela způsob nazírání na módu, na eleganci. Zrušila nazírání na odívání jako na společenské určení a status quo a zavedla v módě pouto mezi ženou a modelem, změnila pohled na barevnost, provedení, střih. Je toho tolik.

Navíc řekla: „Innovation. Why does everybody want to be so innovative? I want to create classics!“ a to také udělala. „I don‘t do fashion, I AM fashion,” to je něco, s čím se opět ztotožním.

Velmi inspirativní osobností je pro mě také Jacqueline Lee Bouvier Kennedy Onassis. Byla to neuvěřitelně elegantní, vzdělaná, šarmantní, schopná a silná dáma, která vynikala schopnostmi a charakterem, kterých si velmi cením. Pro mě vždy bude symbolem velké důstojné osobnosti, stejně jako John Fitzgerald Kennedy, kterého si velmi vážím proto, že dokázal vrátit Americe pocit bezpečí a hrdost ve velmi nahnutých dobách. Navíc tvořil se svou ženou krásný pár.

Joanne K. Rowling, protože ukazuje, že v životě je důležité si najít kouzlo a lpět na tom dobrém, protože je silná a dala nám Harryho Pottera.

Adele, protože je to úžasná zpěvačka, která zpívá skutečně o něčem a dokáže dojmout a získat si publikum jen tím, že si stoupne a zazpívá, nepotřebuje velkou show.

Fréderic Chopin, protože v jeho hudbě je něco, co mě velmi zasahuje, s čím se dokáži spojit. Navíc mě fascinuje ta dávka smíření s chladným vědomím přicházející smrti prostoupeného tak neuvěřitelně silnou nadějí a touhou po lásce.

Oscar Wilde, protože byl svůj a skvěle psal, nenechal se zlomit.

Severus Snape, protože i když není skutečný, je to nejsilnější osobnost vůbec ukazující velkou lásku a to, že dobro má své vlastní způsoby a podoby. Navíc je vtipný a má své vlastní zajímavé způsoby, jednoduše mi imponuje.

Alek Moore.

Edvard Beneš, protože se držel svého přesvědčení, protože udělal něco, co ho zničilo v podstatě, ale udělal to pro vyšší cíl. Aby zachránil národní hrdost, aby mohl bojovat pro národ a jeho boj ovoce nesl, protože formoval naše zahraniční jednotky, zachránil politickou suverenitu našeho národa v očích okolního světa. A to vše udělal i přesto, že v té době již byl nemocný. Je smutné, že i dnes se většina lidí drží předsudku, který proti němu cíleně mířili komunisté od roku 1948. Když skončila válka, lidé jej vítali jako hrdinu. Na druhé straně neexistuje však žádná kritičnost vůči Masarykovi a Havlovi.

A moji předci, neboť jsou to lidé, kteří zvládli věci, kterých si neskutečně vážím, vynikali vlastnostmi, které jsou pro mě důležité, a sám je v sobě hledám a snažím se pěstovat.

Koho považuješ za gay ikonu?

Rozhodně Oscara Wildea, Jeana Arthura Rimbauda, Paula Verlaina, Marca Jacobse, Yves Saint Laurenta (ať už mám na jeho tvorbu jakýkoli názor) a Pierra Bergé, Chrise Colfera , ale i například Colina Firtha, který je prostě fenomenální jako George Falconer. Ačkoli to je pouze knižní a filmová postava, tak musím do tohoto výčtu zařadit i Lorda Sebastiana Flytea.

Co se týče žen, tak pak pro mě je ikonou Ellen Degeneres, Cynthia Nixon, Martina Navrátilová, George Sand a další.

Jak vnímáš českou/slovenskou gay scénu?

Vždy mě udiví, jak je propletená. Nějak se mi stává, že o mně mluví lidi, kteří mně ani v životě nezahlídli a to se pak dozvídám věci. Toto je asi jeden ze dvou zásadních problémů naších gayů. Někdy to připomíná hru na „Gossip Girl“ a „Právo a pořádek“, kde člověk dostane kázání, jak se má chovat a přitom ten samozvaný obhájce pořádku či mravů je pokrytec s máslem na hlavě.

Druhá věc, která mi vadí, je, že českým a slovenským gayům schází hrdost, radši budou zalezlí někde v noře a prskat, mnohdy jde tak vidět spíše takové případy gayů a lesbiček, které by vidět být neměli, protože děsí mně, natož heterosexuály.

Co bys vzkázal lidem, kteří nemají rádi gaye?

Gentleman pokládá za nepřípustné být otevřeně hrubý. Ale vždy říkám každému, že ať už gay, bi, hetero, fialový nebo oranžový, všichni zažíváme v životě i v lásce stejné radosti, starosti, strasti i úspěchy a klademe si podobné cíle. Navíc milujeme všichni stejně, pokud milujeme srdcem.

Jací kluci se ti líbí?

Neřekl bych, že se to dá nějak zaškatulkovat. Aby se mi kluk líbil, musí mě jednoduše zaujmout, podmanit si mě a tím mě donutit se k němu nějak vrátit, ať již pohledem nebo v životě, v tom to ale je znatelně a nesrovnatelně těžší.

Souvisí s tím ale to, že to musí být osobnost, musí mít něco v hlavě, abychom si měli něco říct a on se mnou udržel krok. Důležité je pro mě též, aby takový kluk měl úroveň, způsoby, byl kultivovaný, uměl dodržet jisté dekorum (je rozdíl mezi dekorem a způsoby a upjatostí, pózou, škrobeností, to rád nemám) a nenudil mě.

Mám rád jednoduše oduševnělou krásu, to je pro mne elegance a kalokagathia. Když z člověka čiší harmonie mezi krásou těla a mysli, tím se člověk hned stává okouzlující a charismatickým. Výborný případ je Tereza Maxová nebo Sarah Jessica Parker. Nejsou to typicky pěkné ženské, ale jsou to dámy a jsou krásné svým vlastním způsobem. Nějak k tomu též patří vkus, nic proti hipsterům, ale rozkrokem u kolen, tepláky nebo nějakou mikinou na mě kluk neudělá dojem, bohužel elegantně a ležérně oblečených kluků i mužů v naší zemi je poskrovnu.

Pokud je ten kluk takový tajemnější, divočejší, ostřejší, zkrátka má v sobě trochu ďábla, je to uhrančivé. Hodní kluci jsou fajn, ale je s nimi nuda a nestačí mi, nezkrotí mě. Je spousta pěkných kluků i holek, kteří jsou sice pohlední, ale tuctovým způsobem, takové standartní pojetí dobrého vzhledu, které najdete na každém rohu do tuctu, nejhorší pak je, když ještě ke všemu ten člověk otevře pusu a je hloupý jak tágo. Takového si prostě do života nepustím, ani k tělu.

Pokud ale mám hodnotit čistě vzhled, tak pak mám asi slabost pro blonďáky, zelené a modré oči, hubené nebo sportovní, vysoké. Koukám na rty. Líbí se mi, pokud má kluk ostře řezanou spodní čelist jako například David Boreanaz. I pěkný krk je fajn. Ocením na klukovi pěkné ruce se štíhlými dlouhými prsty – že by deformace klavíristy?

Ale hlavní je, a to vždy převáží, to co jsem řekl před tímto popisem. I když za takového Alana Rickmana (to je úžasný chlap), Nicolase Houlta, Bena Wishawa, Matthewa Gooda, Chrise Colfera nebo Allena Leeche bych se nezlobil.

Co je ta nejvíc gay věc, kterou jsi udělal?

Já ani nevím. Tím, že se neskrývám svou sexualitu, je ten výběr složitější, ale asi se to odehrálo teď v květnu v Benátkách. Mířil jsem z Rialta na San Marco a ztratil jsem se (cesta tam ale šla bez problémů) a po nějaké době, kdy už jsem si připadal jako křeček v kole, jsem si řekl, že se znovu zeptám na cestu.

Překonal jsem svou ješitnost (a strašný pocit, že se ptám co dvě ulice) a otočil se na mě milý, po čertech pohledný kluk s krásným přízvukem, který jsem automaticky správně určil na sever USA. Po rozhovoru prosyceném smíchem a úsměvy jsem se vydal na opět na cestu. Po pár metrech jsem se ale musel otočit a zkonstatovat, že jsem se měl alespoň zeptat na jméno, ale nevrátil jsem se, nechtěl jsem vypadat jako totální creepster. K mému úžasu jsme se znovu potkali na San Marcu, znovu jsme se dali do řeči a já jej požádal o kontakt, který mi dal.

Ještě jsem si ale vzpomněl na mou hádku s křesťanským kazatelem – kdo žije v Brně, zná jej. S oblibou káže Apokalypsu, Sodomu a Gomoru apod. a rušil brněnské ohňostroje. S kamarádkou jsme se šli hádat s ním, že jeho kázání každého jen obtěžuje. Bylo to zbytečné možná, ale je někdy opravdu těžké si upřít sarkasmus, takováto situace ale u mě vzácná není, takže pravděpodobně to první vede.

Jakub demonstruje proti prezidentu Zemanovi, který odmítl jmenovat Martina C. Putnu profesorem

Více fotek zde:

Brněnští studenti demonstrovali proti Zemanovi

Jak vnímáš internetové seznamování?

Někdy mně opravdu děsí a znechutí, co člověk potká a zažije. Nesoudné staré chlapy, kteří nabízejí peníze a sex mladým klukům; všechny typy žádostí a výstřelků, některé hlava nebere; někdy mám pocit, že nás internet sbližuje tak, že už si bližší ani být nemůžeme, protože někdy se člověk o sobě dozví zajímavé věci.

Ale abych byl objektivní, musím přiznat, že to má své výhody. Většinou je jasnější, co kdo chce a hledá a člověk pozná někdy i zajímavé nové lidi a může oslovit bez obav z vady na gaydaru a určitě to pomáhá těm stydlivějším. A pravdou je, že i já díky tomu poznal něco cenného.

Často mi ale vadí, že zažívám jednu konverzaci stále dokola či na pět různých způsobů. S kamarádem se vždy pobavíme nad opakovanými a oblíbenými hláškami a otázkami z internetových seznamek.

Souhlasíš s registrovaným partnerstvím a adopcí dětí?

S registrovaným partnerstvím jako takovým souhlasím, ale asi ne ve formě, ve které je u nás zavedené. Velmi dobře mají dle mého registrovaný svazek formulovaný ve Velké Británii. Silně jsem sledoval legislativní pochod dnes již zákona o homosexuálních sňatcích tamějším parlamentem a potěšilo mně to. Věřím, že i tady se toho jednou dočkáme.

Co se týká dětí, souhlasím také. To, co z dítěte vyroste, není o tom, kdo za lidi je vychová, ale jací lidé jej vychovají. Já vyrůstal v čistě ženském prostředí od narození a kabelku nenosím. Na druhé straně znám lidi, kteří vyrostli v tzv. normální a tradiční rodině a přesto má člověk pocit, že musí žít někde na stromě. Myslím, že dva gayové můžou vychovat dítě skvěle, protože tím, že nemají mateřský pud jako ženy, dítě je pro ně volbou, něco, čemu se odevzdají, co skutečně chtějí.

Zaujal tě Prague Pride?

Je to rozhodně ambiciózní projekt a za svou krátkou existenci je poměrně živý (na naše poměry a nedělejme si iluze, velikosti torontského nikdy nedosáhneme), ale osobně k němu mám určitý odstup.

 Přijde mi, že je to hodně „buzní“ akce. Takový gay manifest, kdy se ublížené vykrouceniny, narcisové a „sváteční“ gayové (ti, kteří jinak svou orientaci budou úpěnlivě skrývat) slétnou, začnou hulákat, že se máme špatně a rozhodnou se heteráky umlátit kabelkami. Nevím, zda je dobře, když se menšina začne navážet do většiny a povyšovat se nade vše. Samozřejmě jsem rád, že ti lidi udělají ten „step out of the closet“, ale všeho s mírou, neukazuje to gaye jako gaye, ale v určitém slova smyslu to napomáhá stereotypovanému pohledu na LGBT komunitu. Někdy si říkám, že bychom měli brát ohled i na heterosexuály, když to chceme od nich. I když náš Pride není z těch vyloženě extrémních, pokud můžu soudit z vlastních zkušeností.

Kdybys teď mohl změnit tři věci, které by to byly?

Věřím, že jsem takový, jaký jsem, protože mě potkalo, co mě potkalo, že mě to formovalo. Kdo ví, jaký bych byl, kdybych něco změnil. Věřím, jak je psáno v Sylmarillionu (kniha o archetypálních dějinách Země – pozn. red.), že ze špatných a těžkých věcí se rodí bolest, v ni se rodí naděje a z naděje vzniká moudrost, což je velmi cenné.

Ale vím, že bych nenechal umřít strejdu, který mi byl tátou, a s kterým jsme se měli taky tak rádi. Dvě zbývající věci. Věci se dějí kvůli lidem a ty nezměním.

Snívám ale o tom, že bych zažil jinou dobu. Dobu, ve které bych se mohl seznámit se svými idoly. Třeba zažít coctail party s Coco Chanel, Jacqueline Kennedy, Dianou Vreeland a dalšími, dobu kdy bych zároveň zažil způsob, jakým žila moje rodina v době, kdy byl můj pradědeček malý, to muselo být něco zcela jiného.

Na třetí věc si asi budu muset počkat, protože mám v sobě zakořeněné to, že se snažím žít tak, abych nemusel litovat. Navíc, jak řekla hraběnka Vronská v Anně Karenině: „Radši budu litovat toho, co jsem udělala, než toho, co jsem neudělala“.

Kresby

Jakubův profil: Vogueist

Onload

11 názorů ke článku

15. 09. 2013 v 13:15Off-line Mome  (95/170/58)
Zajímavý clovek:)
Souhlasím - 12   •  Nesouhlasím - 13  Nahlásit
15. 09. 2013 v 13:38Off-line zdenek15  (19/-/-)
je to bezva kluk jeden z nejlepších co znám ;)
Souhlasím - 5   •  Nesouhlasím - 16  Nahlásit
15. 09. 2013 v 18:44Off-line Atlantis  (20/175/64)
Jojo, Kuba je zjevení, v dobrém i ve zlém:)
Souhlasím - 3   •  Nesouhlasím - 8  Nahlásit
15. 09. 2013 v 20:14Off-line JarodShadowsong  (15/-/-)
Kluci jako ty nejsou úplně "my cup of tea", nicméně tvoje nápaditost a oduševnělost se mi velmi líbí. Nejednou jsem se u tvých líčení pousmál (a to, prosím, neber vůbec negativně).
Souhlasím - 3   •  Nesouhlasím - 3  Nahlásit
15. 09. 2013 v 23:23Off-line Artemian  (25/183/69)
Co mě zaujalo je hlavně Tvoje písmo :)
A pak tak trochu závidím přístup Tvé rodiny :))
Souhlasím - 5   •  Nesouhlasím - 4  Nahlásit
17. 09. 2013 v 07:55Off-line jam  (23/170/64)
Přístup tvé rodiny je nad "neuvěřitelným" výkonem....Takový by měli mít všichni.... zrovna u mě to bylo úplně obráceně ...... Jak se to říká ?Rodinu si nevybíráme :((
18. 09. 2013 v 20:39Off-line Vogueist  (21/179/60)
Rád bych přítomným poděkoval za komentáře a názory, cením si reakce.

Pro "hodného strejdu" (ne ironie, ale citace) descaharm -
Nemyslím tím Tvůj výklad, nýbrž prostě to, že se gayové se svou orientací nebudou skrývat, že když dojde na věc, řeknou hrdě "Jsem na kluky", k čemuž ale nepotřebují nosit na čele namalovanou duhu.Ale ano, mnozí, kteří se ke své orientaci hlásí, to ovšem dělají ne příliš lichotivým způsobem...

Netvrdím, že "maskulinní" zájmy (nemyslím si, že sport je pouze záležitost "chlapů", jinak bych nesledoval lyžování, tenis, golf...) znamenají úbytek inteligence a ani, že to naopak značí umělecké zaměření, jelikož mezi svými přáteli a okolí mám spoustu lidí, kteří se umění nevěnují a jsou to inteligentní, intelektuální, oduševnělí jedinci, s kterými si mám ale co říct. Myslím, že jsem jasně uvedl, že si do života a do své blízkosti připouštím lidi podle toho, zda si s nimi mám co říct a jak si rozumíme, což neznamená, že si tam z principu nepouštím heterosexuály. Pouze je nemám povětšinou mezi vyloženými přáteli, neboť heterosexuály, které znám a s kterými se stýkám, jsou především jinak zaměření než já (nemyslím sexuálně) a jsou takoví, jaké jsem je popsal. Minimálně z mého pohledu, což jsem též uvedl na pravou míru tím, že jsem napsal "...které znám". A k tomu fotbalu..Ani zájem o fotbal nikomu neberu, ať si dělají, co chtějí, ale Merlinužel, fotbalisté, které znám, se chovají i v běžném životě jako na hřišti nebo při zápase na tribuně a to mi zkrátka nesedí. Navíc jsem díky tomu, že jsem jako dítě byl donucen jednou hrát fotbal jistou osobou, která se rozhodla, že mi tak ztrpčí život a dospělý člověk, což byl mimochodem kamarád onoho člověka, mi vystřelil míč přímo do obličeje a já to odnesl zlomenou nosní přepážkou a tím, že si z toho jinak nic moc nepamatuji. Tudíž je moje averze snad už pochopitelná (i když ji možná dávám najevo způsobem, jakým tak činím)...

Co se týče toho, že jsem "princeznička"...Možná tak působím, ale při vší úctě, zase taková princeznička z cukru nejsem. A to i díky tomu, čím jsem si v životě prošel. Než zaargumentuje někdo mým coming outem a postojem mé rodiny, rád bych podotkl, že jedna věc je můj přiběh a život a druhá je můj coming out...To není můj příběh, není to definice toho, čím jsem, není to můj životní manifest a není to ani to, co mě zformovalo, je to jen součást mého života, ale můj příběh (čím jsem si prošel) je něco jiného, ale z něj se tu zpovídat nehodlám.

To, že jsem namyšlený nebo si o sobě myslím něco, to je víceméně Tvůj dojem, tak možná působím...Tuším i proč. Skutečnost ovšem je poněkud jiná, i když přiznám, že jsem dost hrdý a tvrdý...
Z jednoho rozhovoru mě těžko poznáš, to bych rád podotkl.

Tuším, že tato slova padnou na neúrodnou půdu spíše, že je možná ani nedočteš do konce, ale chtěl jsem se také vyjádřit, i když se obhajovat nemusím. Ale chtěl jsem ti trochu nastínit, že v mnohém došlo k jistému nepochopení...

Přeji pěkný den

P.S.: Déšť mám rád
Souhlasím - 4   •  Nesouhlasím - 2  Nahlásit
18. 09. 2013 v 21:20Off-line grapiko123  (21/175/60)
Hmm.. a prečo by gayovia nemali byť normálni ľudia ? :D Veď sú... nič na tom také zvláštne nevidím, snáď sa môže každému páčiť čo len chce a nemusí byť obmedzovaný.....
19. 05. 2014 v 21:45Off-line Nutcracker  (23/170/72)
Chjo, aj ja by som chcel mat tak chapavu rodinu...
15. 09. 2014 v 22:23Off-line English  (25/187/90)
Moc pekny clanek. Velmi informativni, ale i zabavny :)
Jen skoda, ze je tak dlouhy... Priste by nebylo spatne ho rozdelit na dvou ci troj dilnou serii
12. 04. 2016 v 23:13Off-line tibiis  (15/178/70)
zegsy
Přihlaš se a okomentuj článek. Ještě nemáš svůj účet? Zaregistruj se.
Onload
Načítám...
Onload
Onload
OnloadOnload
Copyright 2011–2016 NaKluky.cz, všechna práva vyhrazena, ISSN 1805-0506
Vytvořili: Zdeněk Večeřa a  Michal Kutňák,  design: Lukáš Churý
Onload