Člověk si málokdy uvědomí, co má, dokud o to nepřijde

Alespoň jednou v životě jsme nuceni si každý položit otázku „Kde to vlastně jsem?“ a „Kam směřuji?“. Od hledání odpovědi uteče málokdo, respektive málokdo se mu vyhne. Osud nebývá ve své taktice hry vždy čitelný a zodpovědět si na tak zdánlivě jednoduchou otázku může být mnohdy obtížné.

Žádná cesta nevede rovně, o těch životních to platí dvojnásob. Někdy se může jevit, že připomínají stále měnící se chodby v Domě v růžích od Stephena Kinga či ne vždy skutečné uličky v zrcadlovém bludišti. Stejně jako na těchto místech nám často dochází naše špatná koordinace, teprve když se udeříme nebo něco zasáhne nás. Je jedno, zda budeme hovořit o smrti blízkého, ztrátě práce, neúspěchu v našem počínání či tak často probíraných vztazích. Zpravidla se jedná o událost, která je schopná obestřít nás mlhou, skrze kterou nevidíme zhola nic.

Vzpomínky na ztracené

Něco k nám ovšem přece jen možná pronikne skrze onen závoj. Podobně jako na moři, kde skrze mlžný opar pronikne světlo a zvuk majáku, skrze ten, který zastírá naše smysly, duše, srdce a mysl, pronikají vzpomínky a myšlenky na to, oč jsme přišli. Tehdy se upínáme k tomu, co jsme ztratili, zatímco stojíme na potápějící se lodi. Pomyslná voda nám sahá nejprve po kotníky, následně po kolena, stoupajíc výše, dokud se nad námi hladina slz zcela neuzavře.

Toto ironické vyznění jako by souznělo s oním starým úslovím pravícím, že člověk si málokdy uvědomí, co má, dokud o to nepřijde.

Leč nežijeme v černobílém filmu, věci nemohou být tak jednoduché, jak se třeba jeví. Jsou totiž zkrátka momenty, kdy i ta trocha slz je omluvitelná, kdy je vlastně nezbytná, protože existují chvíle, kdy nelze dělat nic jiného, než pouze prožít onen smutek a obejmout své rány, slastně spočinout, byť by to mělo být třeba v temnotě.

Odrazit se od dna

Ať už nás mohou lidské síly udivovat sebevíc, může se stát, že odrazit se od dna není úkon na jeden pokus, může také zabrat více času, než i nám a našemu okolí může být příjemné. Jaká je ale hranice mezi tím, kdy se snažíme pouze spočinout či se zotavujeme v bolesti z ní samotné a tím, kdy už ulpíváme v lítosti a ustrnuli jsme u dávno vyhořelých trosek, o jejichž vyhaslý plamen se snažíme zahřát?

Přestože mi hlavou provířilo myšlenek nespočet, jasnou či obecně platnou odpověď nemohu poskytnout. Další přísloví praví totiž, že člověk míní, život mění. A každý člověk je jiný, stejně tak jeho život a příběh.

Nejhorší je čekat

Buď skutečnost, jaká buď, nejhorší je čekat. Čekat, než se s námi ten pod hladinu mířící koráb ponoří úplně nebo než se dostaví apatie. První varianta je neschůdná, jelikož připomíná ve své obraznosti kamikadze a ta druhá je snad ještě zhoubnější. Čas sice léčí, ale jelikož je to předivo života, musí se s ním tak také zacházet. Je třeba jej užívat správně a opatrně. Čekání na netečnost či nějaký druh zázraku v podobě odeznění bolesti pouze ve výsledku ona muka prodlužuje a stupňuje. Čím více čekáme, tím blíže máme k absolutnímu ustrnutí, tím delší je pláč.

Není to pouhá iluze?

Ano, ztráty bývají často rovny prohrám, nezřídka kdy na nás zanechají následky, ale je důležité pomyslet na to, že ať lpíme na čemkoli, musíme si uvědomit, zda už se nehoníme pouze za iluzí a zda v onom zápalu boje proti větrným mlýnům nepřicházíme sami o sebe.

Nebývá to jednoduché, ale někdy musíme sesbírat střípky nás samotných z minulosti, smířit se s tím, kým jsme byli, přijmout toho, kým jsme, abychom se mohli přiblížit tomu, kým být chceme, a kým být máme a abychom začali opět žít.

Titulní foto: 95262059@N08, Flickr, Creative Commons

JKP / další články autora ›

Autor článku žije a dýchá uměním, pro momenty inspirace a osvícení. Alfou a omegou, snem i cílem, jsou pro tohoto pragmatického hyperracionálního fantastu elegance a móda.