Znevažují gayové toleranci, když si hrají na chudáčky a obětní beránky?

Téměř neustále se LGBT komunita zabývá svým postavením. Někdy to připomíná až egocentrismus. Skoro den co den jsme zásobeni novinkami, kde a jak se změnila legislativa k lepšímu a kde naopak jsou homosexuálové utiskováni. Jaké je ovšem skutečně postavení gayů? Vyhráváme svou „svatou“ válku za to, co nazýváme rovnoprávností, nebo snad jsme oběti neustálého znevýhodňování?

Než se začneme skutečně bavit o naší pozici, možná by neuškodilo si uvědomit, kde vlastně stojíme. Často totiž mívám dotěrný pocit, že duhová společnost má tendenci slepě zaujímat své stanovisko „z globálního hlediska“.

Dobrá a špatná novina

Přijde-li zpráva týkající se gayů v zahraničí, minimálně jejich čeští soukmenovci si ji ihned vztáhnou ke své situaci a k ní zaujmou i patřičné stanovisko. Jestliže dorazí dobrá novinka, mnozí se jí v ten okamžik začnou ohánět, poukazujíce na to, že někde jsou na tom lépe a my se vlastně máme velmi špatně.

Pakliže dorazí zpráva špatného rázu, stanou se z mnohých bojovníci za spravedlnost a jakoukoli negativní událost si přeberou jako urážku sebe samých, kvůli čemuž začnou cenit své zuby a málem stavět barikády v ulicích. Ve výsledku se tak může jeden domnívat, že máme jakýsi nepochopitelný zvyk soudit a vnímat sebe podle ostatních. Přece když se stěhuje soused do jiného města, také se automaticky nedomníváme, že jsme ten důvod.

Přehlížíme sami sebe

On problém není ani tak v tom, že se ztotožňujeme s našimi „gay bratry“ ve světě, ale v tom, že znevažujeme a vlastně i přehlížíme naši vlastní situaci. Když se podívám okolo sebe, neřekl bych, že je špatná.

Vždyť až od šedesátých let minulého století začala být homosexualita dekriminalizována a nutno podotknout, že tehdejší ČSSR byla mezi prvními zeměmi, které tak učinily. Polistopadová generace ke všemu vyrostla v duchu vcelku osvětovém, daleko méně zatížena náboženskými předsudky, než je tomu běžné jinde ve světě.

O homosexualitě se začalo otevřeně hovořit v mediích a ve školách, kde je vcelku důsledně dbáno ve většině případu na to, aby případná šikana byla vyřešena, ideálně aby ji bylo předejito. Bylo povoleno registrované partnerství, jehož nové znění by mělo být projednáváno a v současnosti se hovoří i o adopcích, ohledně kterých se neobjevuje ani zdaleka tak vypjaté reakce jako ve světě.

Česká společnost, nebudeme-li hovořit o jejím okraji (skinhead hnutí, skutečně nekultivovaní jedinci atp.), tak je vesměs tolerantní nebo přinejmenším nevšímavá vůči homosexualitě. Ano, lze slyšet narážky, ale skutečných problémů, ať již právních, společenských, pracovních nebo fyzických reakcí není ani zdaleka takové množství, jako je tomu například v USA, které si s takovou oblibou bereme jako vzor.

Americkým gayům už nehrozí, že je zaměstnavatel vyhodí kvůli orientaci

Hledáme zbytečné důvody

Leč smutné je, že přes toto vše gayové mají potřebu hledat důvody k tomu, proč „to nejde“. Vždyť neustále se naše společnost prezentuje jako komunita, ne vždy vhodně.

Valná většina se neustále ohlíží na okolí a označí jakýkoli projev či čin, jenž by byl možno označit jako projev jejich sexuality, za nemožný, ohlížejíce se na lidi, které ani neznají, pokládaje téměř každého okolo za radikála.

Chceme respekt bez hranic

Všichni touží po respektu, ovšem vůči čemu či za co, když si nejsme ani schopni stanovit vlastní hranice? Všichni sice touží po toleranci, ale odmítají v ni doufat, spoléhat na ni, využít ji. Někdy se jeví, že téměř každý předpokládá její opak. Přitom ruku na srdce, kdo zkusil svého přítele alespoň vzít za ruku? Nejsme nakonec ve výsledku přehnaně zaujatí? Neděláme ze sebe zbytečně skleníkové květinky?

Po projití všech výpočtů si nakonec opět myslím, že je potřeba, abychom všichni trochu dozráli a osvojili si hrdost. Jak můžeme předpokládat, že se staneme součástí „normální“ společnosti, když se vůči ní neustále ohrazujeme? Proč bychom měli řešit problémy, pro které mnohdy nejsou ani předpoklady, jsme snad mučedníci? Možná je potřeba být také trochu „straight-friendly“ a najít v sobě kus odvahy do začátku. Chceme-li mít normální život, musíme nejprve začít žít, navíc podle svého.

Jak se státy Perského zálivu chystají zjišťovat, zda cestující do jejich země je gay?

Titulní foto: cilesuns92, Flickr, Creative Commons

JKP / další články autora ›

Autor článku žije a dýchá uměním, pro momenty inspirace a osvícení. Alfou a omegou, snem i cílem, jsou pro tohoto pragmatického hyperracionálního fantastu elegance a móda.