Snažíme se urychlit a zahazovat naše emoce?

Známe to všichni. Prohrajeme-li, ztratíme-li něco či někoho, přichází na řadu další boj, tentokrát s námi samotnými, ve kterém se pereme o sílu postavit se opět na nohy a smíření se s našim neúspěchem. Každý řeší své pády po svém, jinak to asi ani nejde, ale nemáme tendenci se těmto těžkým bitvám vyhýbat a spíše přeskakovat fázi smíření a tím pádem i zatracovat vlastní emoce?

Rodiče nás učí od mala, že chybami, pokud se jich člověk dopustí, se má člověk učit. Také nám říkali, že nemůžeme stále vyhrávat a musíme své prohry přijímat a vzít si z nich něco. Přesto se nezdarům snažíme vyhýbat. Někdy ovšem ani sebevětší snaha o dokonalost nezaručuje, že jsme ji dosáhli. Fatalista to svede na osud, flegmatik na náhodu. Ať už za našimi neúspěchy stojí cokoli, mají nad námi podobnou moc, jako pro malé dítě prohra v „Člověče, nezlob se“. Co je ovšem stejně závažné, je to, že mnozí mají tendenci na nezdar reagovat podobně jako ono robě.

Zlomené srdce

Říká se, že zlomené srdce je rovno chorobě, že je to jedna z nejhorších věcí, která se člověku může přihodit. Nevím, zda bych to podal zrovna takto, ale teatrálnost je také věcí vkusu. Přesto mě překvapuje, že dnes zlomená srdce už neexistují. Ne, že bych snad preferoval sáhodlouhý sentiment, nostalgii nebo hysterii, ale přesto se člověk neubrání otázkám o skutečnosti citů či dekoru a důstojnosti jednání, když pozoruje ty, kteří proplouvají plynule z jednoho vztahu do druhého či partnery odškrtávají podobně jako odepsatelné položky z daní.

Možná je částečně zaviněné i dobou, ve které žijeme. Ne na vše se nám dostává času, někdy jej nemáme dostatek ani na to, abychom pohřbili své mrtvé vztahy a sny. Ono je to vlastně tak trochu i moderní odstřihnout se od svých problémů spíše než je řešit. Někdo to nazývá nadhledem, moderním přístupem k životu, cestou k harmonii, ale nedalo by se to nazvat též útěkem? Leč kam se dá utéci před sebou samým? Neutíkáme vlastně ve výsledku před tím kusem nás, který poletuje roztrhaný na kusy mezi cáry našich potrhaných emocí?

Běh se dá považovat za rychlejší způsob pohybu, ale staří Řekové věřili, že lecco, ne-li vše, se dá vyřešit chůzí, během které se člověk do sebe může člověk nejlépe ponořit.  Obdobnou filosofii od nich přebrali křesťanští mniši, kteří za chůze rozjímají. A možná bychom měli i my, abychom se zahleděli do svého nitra, ve kterém bychom mohli najít právě kurz, který by náš běh vstříc ke klidu měl nabrat.

Klid ovšem nelze podle starých spisů najít, pokud jej nenalezneme nejprve ve svém nitru. A opět je v tom velký díl pravdy. Budeme-li v sobě více číst, možná zjistíme, kým jsme v momentě, kdy si připadáme, že jsme přišli i sebe samé, když déle nevíme, kdo jsme. A zjistíme-li to, může být jednodušší se sami se sebou smířit i s tím, co v nás prohra zanechala, a to nemusí být zpravidla zlé.

Proč by mělo být špatné něco tak dobrého jako prožité štěstí a hodnotného jako láska? A možná to bolí teď, ale nakonec, smutek se prý musí prožít, někdy trocha moudrosti bolí, a je to často právě ona, která nás posunuje v životě vpřed.

Jak přežít

A i když nemůžu dát zaručenou radu, jak přežít a přijímat bolest, jak se prodrat skrze ten zmatek, jenž v sobě leckdy máme, nebo kde je hranice mezi introspekcí a ulpíváním v sentimentu, stejně jako nemůžu říct, kam nás toto zavane, protože každý člověk je jiný a má také jiné problémy, vím, že nás to může dostat zpět k celistvosti. Na některé otázky nalezne člověk odpověď pouze ve svém nitru, a může tam zjistit také, zda je připravený a ochotný opět vyhrávat a třeba i milovat a být milován, i jestli již se přes své ztráty přenesl a je kompletní.

Titulní foto: 27745117@N00, Flickr, Creative Commons

JKP / další články autora ›

Autor článku žije a dýchá uměním, pro momenty inspirace a osvícení. Alfou a omegou, snem i cílem, jsou pro tohoto pragmatického hyperracionálního fantastu elegance a móda.