Stáváme se sami součástí her, které hrajeme?

Stává se to. Ne vždy vše vyjde. Někdy nám naše rozmary či touhy zkrátka zamíchají karty a připraví nám krušné chvíle. Vlastně se tak dozvídáme, že za hloupost se platí. Za chyby stejně tak. A pozdě se tak dostáváme k rozumu nebo prozření, že i ten nejlepší plán či ta nejnevinnější zábava mohou mít znatelné trhliny, skrze které můžeme nakonec nahlédnout až na dno sebe samého.

Hry patří k nejčastějším projevům dětské učenlivosti. Skrze hry se jako malí učíme rozpoznávat a reprodukovat svět a také si osvojovat a chápat role, se kterými se ve společnosti můžeme setkat.

Sice stárneme a od her upouštíme, hravost nám ovšem zůstává. Může se ovšem zdát, že tentokrát si hrajeme se světem samotným a jako režiséři rozdělujeme role, do jejichž osudů pak s oblibou zasahujeme. A přestože velký Shakespeare prohlásil, že život je jeviště, tak náš scénář nečteme dopředu, naopak jej píšeme tady a teď s ohledem na včera a tam.

Věci nebereme vážně

Spoustu věcí, podíváme-li se drobnohledem, nebereme vážně. Mnohé věci podceňujeme, jiné naopak přeceňujeme. To, na čem si dřívější generace zakládaly, k tomu my dnes přistupujeme s nadhledem. Slovo „problém“ pomalu mizí z našeho slovníku a přídavné jméno „vážný“ dnes vězí pod klatbou tíživosti. Ten kámen může mít spoustu podob. Mnohdy se zdá, že nejvíce se snažíme zbavovat toho, který by mohl znamenat závazky jakýchkoli podob.

Nejjednodušší se tak může jevit hrát hry, v rámci kterých si my sami smíme zvolit pravidla a rozhodnout se o scénáři. Takový postoj jsme postupem času, zdá se, zaujali ve vícero ohledech, a též v mezilidských vztazích. Ne vždy ale asi bereme v potaz, že se nám nemusí podařit vnutit naše pravidla těm dalším, a že hra je hrou pouze tehdy, je-li tak vnímána všemi hráči, jinak totiž dostává volný průběh.

Toto spojení je dnes také velmi oblíbené, také jej přidáváme do spousty frází a označení. Dává nám falešný pocit bezpečí a nezávaznosti. Přitom volnost má blízko k nekontrolovanosti, jež nám může naše plány lehce zhatit.

Pošetilost

Tato pošetilost je dnes vidět často. V touze po jednoduchém zisku toho, po čem toužíme, jsme schopni vytvářet i Potěmkinovy vesnice náklonnosti, přívětivosti, vlídnosti a někdy i citů.

Nějakou dobu se může zdát, že to takto funguje, ale mnohdy to končí tragedií, když je naše hra buď prohlédnuta, anebo naopak není a toho druhého tak uvrháváme do iluze, která se čím dál více vymyká z rukou. Čím více se zároveň snažíme získat opět kontrolu nad vlastní scénou, tím více hrajeme ve prospěch inscenace, kterou připravil snad samotný chaos.

Těžký boj ve vlastním ringu

Tak tedy dochází nakonec k tomu, že to, čemu se snažíme tak úpěnlivě vyhnout, že zmatek, který chceme ovládnout, si sami budujeme a vpouštíme do života. Připomíná to staré přísloví „kdo s čím zachází, tím také schází“. Lež prý má krátké nohy, ale o jejím sevření už se nemluví.

On totiž člověk těžko vyhraje nad životem v jeho vlastním ringu a cizí srdce těžko porazí, stejně jako nemůže vyhrát nad svým, protože stále ještě některým věcem poručit neumíme.

Ať už ta spoušť, kterou za sebou zanecháváme, vypadá jakkoli, může se stát, že nejvíce škod se dopustíme na sobě, ať už co se týče problémů, do kterých se dostáváme nebo újmy na pověsti či vlastních emocích. Leč možná trocha upřímnosti a zodpovědnosti by nám mohla ve výsledku ukázat cestu ke spokojenosti a ulehčit život, který je spíše nezávislou scénou se spoustou hostů než secvičeným souborem, který se někdy mylně snažíme dirigovat.

Titulní foto: garryknight, Flickr, Creative Commons

JKP / další články autora ›

Autor článku žije a dýchá uměním, pro momenty inspirace a osvícení. Alfou a omegou, snem i cílem, jsou pro tohoto pragmatického hyperracionálního fantastu elegance a móda.