Člověk nikdy neuteče před vlastní minulostí a emocemi

Snad každý jej má. Někoho, kdo se nám v životě zjevuje a pak zase mizí, zanechávaje za sebou otázky a zmatek, ke kterému mnohdy ani nejsme schopni zaujmout negativní postoj. Někdy snad mívali svůj význam, který dnes už nemusí být tak zřejmý. K čemu nám vlastně ale jsou? A jsme neschopni se jich zbavit, nebo je to spíše vlastní neochota se od nich odpoutat, která nám s nimi neustále kříží cesty?

Pro někoho je to první láska, pro někoho první neúspěch, někdy je to zkrátka někdo, kdo nám může připadat výjimečný. Tak jako tak datují se do naší minulosti, a přesto nám jsou schopni zasahovat do toho, co nazýváme dneškem. Člověk prý neuteče před dvěma věcmi. Jednou jsou vlastní emoce, druhou je již zmíněná vlastní minulost. Nebezpečnou kombinaci obou se pak mohou zdát ti, kteří pro nás znamenají pouto s dávnými city-naši kostlivci ve skříni.

Až do našeho nitra

Oplývají mocí, jež by se dala označit za těžký kalibr. Vidí do nás, znají nás, umí s námi pořádně zamávat a mnohdy ani netušíme proč. Zkrátka mají klíč k nějakému dalekému koutu našeho nitra.

Staré úsloví praví „Sejde z očí, sejde z mysli.“ Pro ně to očividně neplatí. Možná proto, že mohou sejít z očí, ale někde v hloubi mysli mají stále své místo, na které umí zaútočit. Ale pak život není jednostranná hra. Je možné, že tedy máme na jejich moci vlastní podíl? Stejně jako když amuletu přiřkneme sílu, kterou by daný předmět nemohl bez víry nikdy mít, nemáme tendenci vykládat si jejich akce jako znamení?

Zmatek a problémy

Jenže amulety nám mají nosit štěstí, zatímco oni nám jej, ač to ne vždy jsme schopni přiznat, nenosí. Přináší s sebou problémy, rozsévají v nás zmatek, neštěstí, neklid.

Mohou znamenat i zkázu, pokud je co ničit. Přeci jen s nimi může být v páru poněkud těsno. Avšak my máme tendenci je omlouvat, dokonce je i někdy hájit. A přitom proč to činit, když bez nich se do daného momentu dalo žít? Proč je nevyprovodit tam, odkud přišli, když nyní máme své místo jinde, když máme veškerý důvod se onoho „bubáka“ zbavit, protože život nám ten důvod dal, když nám bylo umožněno začít žít jinak, lépe, jednodušeji?

Libujeme si ve složitém

Ale ono to s jednoduchostí není vždy tak horké. Mnozí z nás už to zkrátka mají napsané v povaze, v osudu, chceme-li to tak nazvat, že si libují ve složitém. Vždyť od mala nás učí, že velké věci se bez pláče, krve a potu neobejdou. Od mala jsme ovlivňováni myšlenkou, že drama je nejvznosnější z forem. Jsme společnost posedlá hodnotami a nějak podvědomě si možná říkáme, že hodnotné věci jsou ty velké, ty těžké.

A cožpak ty výstupy kostlivců z jejích skříní, truhel a třináctých komnat se dramaticky nejeví? Cožpak nevzbudí otázky o důvodech a významech? A proto možná tak toužebně stáčíme svůj zrak ke starým záležitostem a snažíme se je povyšovat na něco vyššího, protože v tom snad i ty hodnoty chceme vidět.

Vlastně stejně jako oni zanechávají po sobě otázky, tak i přemýšlení o zjeveních našich dávných citů se může jevit, že trpí nedostatkem odpovědí. Ale třeba nejsou ani potřeba, protože co když jejich hledání je právě to, co nám ten život komplikuje?

Asi se jich nezbavíme, důležité je ale nejít hlavou proti skříni, protože zatímco oni jsou kostlivci, my jsme stále živí a někdy je zkrátka důležité se rozhodnout, kde se vlastně nacházíme a zda vůbec ony odpovědi potřebujeme znát, zda mají nějaký význam nebo zda to, co máme teď, jak žijeme je cennější. Vždyť není všechno zlato, co se třpytí.

Titulní foto: sunset1989, Flickr, Creative Commons

JKP / další články autora ›

Autor článku žije a dýchá uměním, pro momenty inspirace a osvícení. Alfou a omegou, snem i cílem, jsou pro tohoto pragmatického hyperracionálního fantastu elegance a móda.