Gayové se dělí na krásné, průměrné a pak ty ostatní. Často nám ale chybí soudnost!

Komu se to kdy nestalo? Cíl byl vytyčený buď příliš vysoko, nebo ještě hůře si nás na mušku vzal někdo, kdo byl na míle vzdálený naším představám. Je možné, že své „milostné“ okolí automaticky hodnotíme, že každému přidělíme nějakou hodnotu a umístění, dle kterého s ním následně zacházíme? Či jsou staré známé ligy jen otřepaná fráze?

Sice nás učí, že nemáme člověka odepsat, ale ono to tak jednoduché není. Ať chceme, či ne, ať už jednáme s předsudky nebo ne, ve výsledku máme každý své filtry, které prosívají naše vjemy a lidi vstupující do našich životů. Naši přátelé, nepřátelé, milovaní i objekty touhy, ti všichni jsou ve svých kategoriích, protože splňují nějaká potřebná kriteria. A když přejdeme trochu dál, musíme si přiznat, že u některých voleb záleží i na vzhledu. Ačkoli nám tvrdí, jak by to mělo být jinak, přece jen ten vzhled hraje roli. Přitažlivost je mocná a ano, dokonce i důležitá, přijde-li právě na ty touhy.

„Je mimo moji ligu“

Kdo s trochou sebekritiky někdy něco takového neřekl? Někde v nás je zakořeněné, že výběr partnerů je nějakým způsobem adekvátní osobním kvalitám a vzhledu každého z nás. Že zajímaví a pohlední si vybírají takové, kteří se mohou daným adjektivem honosit též. A že naopak ti méně šťastní se musí držet více při zemi a vybírají si ze svých řad.

Ale je to skutečně tak? Někdy se neubráním pocitu, že u gayů je tato „rovnováha“ značně narušena. Těžko ale říci, zda jsme ve výběrech příliš striktní nebo nám spíše striktnost chybí. A obě z možností mi připadají stejně mizerné.

Na jedné straně se člověk neubrání pocitu, že gayové si umí stanovit kritéria jako nikdo jiný. Ty jako by někdy připomínala Norimberské zákony. Ti krásní se párují a randí s těmi krásnými, jsou prominentní společností, která se mísí jen mezi sebou a má de facto i patent na dokonalost.

Průměrní mají zůstat tam, kde jsou. Jejich škála sice je široká, průnik do vyšších oblastí je ale v krajních případech možný. Mají ještě právo na dokonalost v jiných ohledech, může jím být vyhrazen nějaký talent, kterým se jejich hendikep vyrovnává, je jim pouze odepřen volný přístup do světa nad nimi, ale mohou do něj nahlížet a pozorovat jej.

Spodinu duhové společnosti pak tvoří nepohlední či zcela průměrní jedinci, kterým je zcela odepřen přístup i kontakt s nejvyšší úrovní, shlíženo z patra je na ně i střední vrstvou. Dokonalost se nepřipouští, radosti a požitky jsou povoleny jen bez vědomí okolí. O jejich existenci se v rámci gay společnosti nemluví, vnější svět by o nich neměl mít ani tušení.

Gayové si libují v bizarnosti

Na druhé straně ale dochází k situacím, nad kterými rozum zůstává stát, které mohou umocňovat dojem, že gayové si libují v bizarnosti. Nakonec každý den se to stává, že někdo zcela mimo kategorie stanovené i samotným zdravým rozumem, se snaží jít hlavou proti zdi.

Jak jinak popsat situaci, kdy se o čtyřicet let starší muž snaží získat chlapce, který by mohl být jeho vnukem, a co teprve, když se mu to podaří? A vcelku běžné je, když se někdo zcela rozdílného ražení domnívá, že jeho snaha padne na úrodnou půdu u někoho, s kým postrádá jakýkoli průnik. A přece každého z nás někdy zkouší oslovit někdo, komu nejspíše není jasné, že náš typ nebude.

Chybí nám soudnost?

Ono to možná není s ligami tak jednoduché. Problém nebude ani tak v tom, že je bereme moc vážně, počínaje tím, že sebe bereme moc vážně, nebo že je naopak bortíme a snažíme se vymanit se z jejich vlivu. Ono to tkví spíše v soudnosti, která nám někdy chybí. 

Trocha sebekritiky a pohled do zrcadla někdy nebývají na škodu. Ať už abychom se zbavili přílišného sebevědomí a bludu či abychom se probrali a viděli vlastní kvality, zbavili se bludů. Přece nejde jen o to, kam patří ostatní, ale také, kam patříme my.

Titulní foto: 23165290@N00, Flickr, Creative Commons

JKP / další články autora ›

Autor článku žije a dýchá uměním, pro momenty inspirace a osvícení. Alfou a omegou, snem i cílem, jsou pro tohoto pragmatického hyperracionálního fantastu elegance a móda.