Rozhovor: Byl u vzniku Mezipater a předsedal STUDu. Čím prošel gay aktivista Martin Strachoň?

Martin Strachoň působil v brněnské organizaci STUD, stál u zrodu filmového festivalu Mezipatra a pohyboval se v PROUDu. Před časem si dal aktivistickou dovolenou, aby se mohl věnovat hlavně sám sobě. Využili jsme toho a zeptali se ho na pár zajímavostí z jeho působení v gay komunitě.

Jak se zrovna máte?

Užívám si předčasný začátek své oblíbené pylové sezóny.

Jakému projektu aktuálně dáváte svoji energii?

Když pominu hledání klasického zaměstnání, tak v současné době se nejvíc věnuji činnosti na Wikipedii, ať už v oblasti LGBT témat, nebo i zcela mimo ně.

Kdy jste si uvědomil, že vás zajímají spíše kluci než holky?

Kolem svých dvaceti. Ještě během studia střední školy jsem neměl moc jasno, co to je intenzivní přátelský vztah a čím se liší – nebo naopak neliší – od stavu zamilovanosti a milostného vztahu.

Kdy proběhl váš coming out?

Právě v té době. Jestli se ptáte na rodinný nebo veřejný coming out, tím prvním jsem si prošel během Vánoc, rodiče dostali takový specifický vánoční dárek.

Jak to vzali rodiče?

Ve výsledku skvěle. V první chvíli byli rodiče samozřejmě zaskočení, ale už o pár měsíců později, když jsme jeli s partnerem na výlet, matka už se zajímala jen o takové věci, jako jestli mám deštník, dostatek oblečení a jídla. Je to navýsost praktická žena a skvělá matka. Příští Vánoce jsem na svátečním rodinném setkání představil partnera i širší rodině.

Zaznamenal jste kvůli své orientaci nějaké slovní či fyzické útoky na vaši osobu?

Řadu útoků, i když vesměs jen slovních. Většinou ze strany pubertální mládeže. Jsem vcelku rád, že v té době ještě nebyly v takovém rozmachu sociální sítě, takže jsem nebyl vystaven různým odsuzujícím výrokům anonymů v diskusních fórech a podobně. Lidi se z očí do očí většinou chovají slušněji. Zažil jsem si ovšem dost odsudků v různých veřejných a politických diskusích, ale ty většinou nebyly až tak osobního rázu a dalo se s nimi snadno věcně polemizovat, takže jsem si je moc nepřipouštěl.

Kdy jste poprvé začal přemýšlet o tom, jestli se nějak aktivně zapojíte do gay problematiky a z čeho tato myšlenka vyplynula?

Někdy hned na začátku. Byl jsem už předtím docela aktivní ve veřejném prostoru, a když jsem se dověděl o existenci vysokoškolského spolku STUD, hned jsem věděl, že tam chci patřit, že to musím zkusit. A o rok později už jsem byl jeho předsedou, i když to byla tehdy spíš formální pozice, hlavní organizační tíha ležela na jednateli Jirkovi Gutmanovi a na „šedé eminenci“ Radkovi Menšíkovi.

Zažil jste nějaké útoky, které byly mířeny na vaši práci jako gay aktivistu?

To ano, i když zpětně mám pocit, že mnozí oponenti se chovali docela korektně. Nechtěl bych to hodnotit zkratkovitě, že každý kdo byl třeba proti registrovanému partnerství, musel být zrovna homofobní hulvát a neurvalec.

My jsme se ve STUDu většinou zabývali vesměs pozitivními aktivitami, třeba filmový festival nebo telefonní linka pomoci jsou obtížnějšími terči kritiky, než nějaké demonstrace nebo dnešní průvody. Ale samozřejmě jsem se setkával s různými formami odporu. A některé útoky přišly i zevnitř komunity, nepřející závistivci a nespokojenci jsou i mezi gayi a lesbami.

Podílel jste se na přípravě legislativního návrhu registrovaného partnerství a jeho prosazování. Jakých změn byste chtěl ještě dosáhnout, co se týká změny zákona?

Bylo by toho hodně. Už v době, kdy jsme psali vlastní návrh zákona, jsme věděli, že to je osekaný kompromisní návrh. Rád bych se dobral k manželským svazkům se vším všudy, i když je to něco, o čem jsme si v té době mohli nechat jenom zdát... a dnes nejsme o moc dál.

Jsem rád, že se s něčím hýbe, PROUD si vzal za jeden z cílů individuální adopce dětí partnerky či partnera, některé legislativní nedostatky se řeší i soudní cestou. Ale se začátkem ekonomické krize bohužel se tyto otázky dostaly trochu na okraj společenského zájmu, takže se budou těžko prosazovat.

Věnujete se kromě STUDu podobným hnutím či aktivitám?

Ze Studu jsem odešel před dvěma lety, stejně tak z PROUDu. Potřeboval jsem si vzít aktivistickou dovolenou, pořádně si odpočinout po těch – někdy vysilujících – dvanácti letech. S mnoha lidmi jsem v přátelském kontaktu, sem tam s něčím vypomůžu, ale jinak se teď realizuji spíš individuálně, než organizovaně.

Na Wikipedii jsem napsal třeba encyklopedické heslo o homoparentalitě, ale i odlehčenější témata, jako třeba gay pornografie. Myslím, že je mnohem lepší, když i taková kontroverznější témata zpracuje někdo s citem, než aby se na ně vrhli aktivisti z Exodu nebo Hnutí Pro-life.

Zabýváte se nějakými programy či tématy pro starší gaye, kteří nemají partnery a jsou díky svému věku jaksi odstrčeni?

Něco v této oblasti zkouší dělat PROUD, ale jak už nejsem přímo u toho, nemám teď takový přehled. Zůstal jsem sice ještě členem výboru pro sexuální menšiny Rady vlády pro lidská práva, ale ani ten – vinou politických a personálních kotrmelců – v předchozím období moc akční nebyl. Takže vím, že se něco pro gay seniory a lesbické seniorky postupně začíná dělat, ale neznám žádné podrobnosti.

Kdy si myslíte, že bude společnost připravena přijmout zákon o adopci dětí homosexuálními páry?

Jestli nás taky anektuje Putinovské Rusko, tak si můžeme nechat jen zdát. Ale když to vezmu reálně, problematické je silné zastoupení populistických hnutí v parlamentu, stejně tak účast lidovců ve vládě. Ale na druhou stranu vypadá velmi nadějně sociálnědemokratický ministr pro lidská práva, který si snad nebude nechávat radit od pánů typu Bátora a Joch.

Takže třeba osvojení dětí partnerky či partnera by mohlo být reálné už v horizontu pěti let. Připravenost společnosti je ovšem něco trochu jiného, než připravenost politické reprezentace. Spíš ji ale vnímám jako jakýsi alibistický konstrukt odpůrců, nepřipravenost společnosti je jejich oblíbeným argumentem. Společnost sama se ale nepřipraví, to my ji musíme připravovat tím, že o změnu budeme stát, aktivně se o ni hlásit a usilovat.

Kdyby adopce homosexuálními páry byla v ČR možná, chtěl byste vychovávat děti?

Dlouhé roky jsem si myslel, že mám tak trochu za své dítě STUD a aktivismus. Partner o mně říkal, že jsem „profesionální buzna“, takže když to tak vezmu, měl jsem tu „profesi“ jako svou prioritu. Nevím, jestli bych sám sebe označil za rodinný typ. V dohledné době určitě o osvojení reálně neuvažuji a možná bych spíš přemýšlel o tom, jak počít dítě vlastní. Ještě nejsem tak starý, takže si dovedu představit nějaké hezké a inteligentní, alergické dítě.

Myslíte si, že gayové jsou odvážnější a sebevědomější než dříve?

Jak kteří. Odvaha a sebevědomí je osobní charakteristika, která nemusí vůbec souviset s orientací. Řekl bych, že obecně jsou mladší lidé často sebevědomější, někteří možná na můj vkus až moc. Ale jiní prožívají těžce a hodně citově své životy, coming outy, partnerské peripetie. A sám jsem někdy překvapen, jak se někteří třeba staví proti komunitě, jak si stěžují na pokleslost komunitního života.

Mám pocit, že ačkoli je dnes mnohem snazší se s nějakým klukem seznámit, nějak se to moc nepromítlo do schopnosti a možná i ochoty najít a hlavně udržet stabilní partnerský vztah se vším všudy. To vůbec není o nějakých technických a komunikačních možnostech, které nám poskytují seznamky a sociální sítě, je to věc osobnostní vyzrálosti a oboustranného odhodlání.

A podobně to možná funguje i na komunitní úrovni. Člověk třeba nabude pocitu, že může snadno změnit prostředí, vyměnit společnost, jednoho fejsbůkového přítele odstřihnout a nahradit jiným. Necítí pak možná takovou sounáležitost a zodpovědnost, s jakou by se k lidem ve svém okolí měl chovat. Nevím, jestli dnes gayové řeší vystupování vůči okolní společnosti tak jako dřív. Vidím množství gayů, kteří si myslí, že nepotřebují žádná „zvláštní“ práva, žádné zvláštní vystupování, čímž možná mají na mysli vyhýbání se jakékoli konfrontace okolí se svou orientací a gayským životem. Když třeba nemají dlouhodobé vážné partnerské vztahy, nemají co budovat a co obhajovat.

Jak vznikla myšlenka založit queer filmový festival Mezipatra?

Kdybych chtěl slovíčkařit, tak taková myšlenka vlastně ani nevznikla. Prapůvodní myšlenkou byla přehlídka filmů s názvem Duha nad Brnem, která vznikla jako doprovodný program devátého ročníku soutěže Gay Man České republiky. To byla tehdy největší společenská akce gay komunity. Organizace tehdejšího gay hnutí do ní vkládaly velké úsilí a věnovaly velkou pozornost. Její současná obdoba je už v úplně jiné pozici.

Každopádně se nám tehdy nápad pořádat filmovou přehlídku každoročně moc zalíbil a STUD se na to s chutí vrhnul. O dva roky později už jsme ji exportovali i do Prahy a postupně do dalších měst, takže název byl neudržitelný a zvolili jsme nově Mezipatra. Ta už se taky stala „gay a lesbickým filmovým festivalem“, zatímco „queer filmový festival“ přišel až o řadu let později jako výsledek dynamického vývoje. Dnes už je festival úplně někde jinde, než když jsme s ním z čirého nadšení začínali.

Uvažoval jste o tom, že byste aktivně vstoupil do politiky?

Ano. Ale zatím se tak nestalo.

Využil jste někdy internetové seznamování?

Upřímně, nemám ho rád. Mám raději přirozené poznávání lidí v reálném světě. Samozřejmě můžu objevit i prostřednictvím internetu, sociálních sítí a jiných míst k virtuálnímu setkávání nějaké nové lidi. Ale nelíbí se mi ten koncept „trhu s bílým masem“, kdy člověk přistupuje k jinému člověku už ve chvíli prvotního poznání s tím, že posuzuje jeho kompatibilitu s jakousi ideální partnerskou představou a dělá vlastně konkurz na svého – třeba i jen sexuálního – partnera. Z internetových seznamek jsem využíval spíš jen tu funkci sociálních sítí.

Děkujeme za rozhovor, ať se vám daří.

I vám a hlavně čtenářům.

Titulní foto: Martin Strachoň