Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním webu NaKluky.cz s užitím cookies souhlasíte. Další informace
Zprávy
Aby sis mohl přečíst zprávy, tak se musíš nejprve přihlásit :)
Onload
 

PŘIHLÁŠENÍ

Nemáš ještě svůj účet?

ZAREGISTRUJ SE ZDARMA
Registrace je snadná, rychlá a zdarma!
Zapomněl jsi heslo?
Onload

Ondřej: Oženil se, přestože se mu líbili kluci

Ondřej (onlip) je 51letý vyzrálý muž (ilustrační foto). Velmi zajímavý a má za sebou mnohé. Zamilovával se do kluků, přesto se oženil s ženou. Manželství po dlouhých letech skončilo, ale z jiného důvodu, než si myslíte.

Jaké orientace jsou převážně tvoji přátelé?

Celkově mám převážně heterosexuální blízké, nevybíral jsem si, nesl to život. Ačkoli o tom, kde začíná a končí heterosexualita, mám velké pochybnosti. Umožnila mi to pochopit Gaussova křivka, že jde o kontinuum bez jasných hranic. 

Od kluka k ženě, aneb čím sis v životě prošel?

Nevím, jestli jsem prošel, teď mám kupříkladu pocit, že jsem se někde zasekl. Ale potkával jsem víceméně jen dobré lidi. Denně děkuju pánubohu, jak mi tu slalomovou dráhu stavěl. Že teď hodně hledám a že u toho občas uvnitř brečím, to je jiná věc.

Dětství jsem strávil v rámci šedesátých let. S kluky věčně v terénu. Na kolech, pěšky, hodně v blátě, hlavně zkoumat, lézt po stromech, stavět bunkry a tak. Občas jsem chytil nějakou přes mordu, ale slovo šikana jsme neznali, krev se utírala venku, domů se to netahalo. Ze školy nejdřív poznámky, že zlobím. Pak přišla životně důležitá paní učitelka, právě se vrátila z blázince, věděli jsme, jak ji semlel život, prášky jedla po hrstech, my jí nosili vodu, při našem čtení si pletla. Myslím, že řadě z nás její klid umožnil vyhnout se polepšovně. Mně rozhodně.

Dospívání už bylo jiné. Chuť nebýt tu. Techniky, jak toho dosáhnout, aby to okolí nepochopilo jako mou volbu. Zvláštní přínos školy a osvěty v rodině: kdykoli jsem se dozvěděl o něčem karcinogenním, šel jsem do toho. Stále si dokážu vybavit chuť jogurtu se lžící DDT. Vím, jak to udělat, aby bylo možné spolknout dehet. K tomu vytváření pojistných balíčků: o něčem mi řekli, že je to jedovaté, a už jsem to sušil. Podle data Rudého práva, do kterého jsem zabalil plody rulíku, mi bylo třináct. Dodnes jsou mezi trámy na chalupě. Při tom všem závodně divoká voda plus atletika. Zjištění, že mi kluci i tělocvikář odpustí, když při volejbalu nebo fotbalu ignoruju míč. I děda pochopil, že míč nechci chytat. Okamžik, kdy to přijal, byl zlomem, osvobozením. On, prvorepublikový voják, mě pak vyprovázel na vojnu. Co mi k tomu řekl, to už máme jen mezi sebou.

Hetero kluk

Do toho kluk, hetero. Přátelství, na které nezapomenu. Přátelství… tak jsem si to vysvětloval. První se mě dotkl on, já bych si to nedovolil. Vše, co se dělo, jsem si nejdřív zdůvodňoval hlubokým kamarádstvím. Nešlo o tvrdý sex, spíš o laskání. Tušil jsem, že mám karty rozdané jinak – a časem to pochopil i on. Vydrželi jsme tak spolu několik let. Pro něj to muselo být těžké období. Napětí bylo někdy takové, že jsme se zbili. Vlídně, ale krev na obou stranách. Pak jsme si sedli a dál si povídali. Po maturitě jsme spolu rok bydleli. Dlouhodobě to udržet nešlo. Další klučičí vztah jsem si zakázal, vědom si toho, že bych ho nepřežil.

Byl to můj kamarád z dospívání, snad přítel, nejsilnější vztah, jaký jsem zažil, což bylo dáno věkem, kdy jsme to žili. Čtou si dnes kluci na autobusáku společně Malého prince? Nosí tam rukou společnou odjíždějícím holkám konvalinky? Projezdili jsme republiku, spali pod širákem, drželi se v objetí, koukali do hvězd. Pokaždé, když nějaká padala, přál jsem si, aby nám to vydrželo. Bylo tam tolik emocí, že jsme se v závěru skoro zabili. Později jsme se oženili, oba máme/jsme měli děti. Měli jsme malou partu, čtyři kluci, společné akce. Asi pochopili, že mezi mnou a jím to je trochu jiné. Když se vztah zhroutil, jeden ze zbývajících mi věnoval spoustu času, nestyděl se chodit se mnou hodiny kolem města, mluvili jsme o tom, i když jen v náznacích. Strpěl, že mu natrhám fialky, dal si je do panákové odlivky a řekl, že můžu kdykoli přijet. To je třicet let. Když jsme byli našemu společnému kamarádovi na pohřbu, řekl: „Věděl jsem, že tu budeš.“ A znovu: „Můžeš kdykoli přijít“. Když jdu na hřbitov a mám s sebou děti nebo kamaráda, vědí, že se u jeho hrobu stavíme. Kamarád příčiny zná, děti můžou tušit.

Ilustrační foto (foto: © Depositphotos.com/eugenesergeev)

Budoucí manželka

Když jsem si později sedl do lavice vedle své budoucí manželky, netušil jsem, kam směřuji svůj život. Sdíleli jsme druh humoru, akce, které jsme podnikli, těžko popsat. Spolužáci našemu soužití říkali jedna duše, jedno tělo. Pak učinila z našeho kamarádství něco, co by se dnes asi nazvalo erotické přátelství. Fungovalo dobře. Bylo vcelku logické, že jsme se po škole vzali, hlavu plnou romantických představ, dostavěli si nájemní byt (skutečně dokázala být parťákem, vydržela víc než leckterý chlap) a přišly děti.

Spartánské podmínky nás ještě pevněji spojily. Jak děti rostly, chtěli jsme, aby to měly snazší s dojížděním na střední. Takže se stavělo, vlastníma rukama. Když už to vypadalo, že se chystáme posloužit rodičům a přijmout vnoučata, řekla, že se zamilovala. Řešili jsme to dlouho, chvílemi svůj paralelní vztah rušila, jela ho ukončit, vrátila se ještě zmatenější, navrhoval jsem i tolerovaného milence, reálně to tak bylo, dokázali jsme ještě půl roku zůstat u stolu i lože. Časem se takový režim ukázal jako emočně neudržitelný. Její odchod přišel v nejméně vhodnou dobu. Děti dokončovaly studia, psaly diplomky, učily se na státnice. Nastoupil jsem do role tátomámy, udělal si rozvrh, aby se tam vešla domácnost i má práce.   

Hodně důležitý kluk

V mezičase se v mém životě objevil hodně důležitý kluk, skoro o 20 let mladší, nejvyhraněnější hetero, jakého jsem potkal. Nikdy jsme se nedotkli, ale v jednu chvíli jsem mu řekl, že jsem se do něj po uši zamiloval a jestli to vydrží, než to odbolí. Vydržel, chvílemi jsem řval jako slon, trvalo tři roky, než jsem k němu našel vyrovnaný vztah. Mezitím jsme si spolu řekli tolik, že… mluvím o něm jako o kamarádovi, ale obsahově je to přítel. Dnes se setkáváme i s jeho dívkou a s jejím dítětem. Mé děti mi samy navrhly, že by byl náležitým pečovatelem o naše psy, až nebudeme doma.

Zkrátka jsem se zamiloval do mladého stoprocentního hetera, velmi senzitivního, s drsným osudem, nešlo nezamilovat se. Vím, že tím trpěl. Vyjasňovali jsme si hranice, někdy to bylo hodně bouřlivé, současně jsme měli tolik společného, že jsme se opakovaně setkávali. Bez doteku. Dodnes si vykáme. Ale říkal jsem mu v Kerouacově duchu: „Kdo Vás měl radši než já nebo Váš děda?“ Jezdí k nám se svou dívkou, děti vědí, že mi na něm/na nich záleží. Člověk, se kterým nachodím desítky kilometrů se psy. O ty naše se staral, když jsme byli pryč. Komu dáte klíče od domu a kód k bezpečnostnímu systému? Komu ustelete, aby mohl se svou dívkou a s dítětem v domě žít, než se vrátíte?

První skutečný partner

Po rozvodu jsem si dovolil oslovit kluka, tentokrát víc než o 15 let mladšího, který mě před lety zaujal – vším. Zpočátku zjevem, chováním, pak i životním stylem. Chvíli jsme se písemně kočkovali, pak došlo na setkání – a z toho téměř rok, na který opět nezapomenu, tentokrát se vším, o čem jsem mohl snít. Děti ho znají, vědí, že se setkáváme, detailů je šetřím. I on měl předtím dlouho dívku, teď se mu jiná do života vrací. Mám ho tak rád, že mu to přeju. Nějaké slzy dovnitř jdou, musím si na to zase zvyknout. Nezatratil mě, zve mě, přijede, jen už to bude jiné. Kdybych ho měl přirovnat k dřevu, tak eben.

Říkám mu můj kluk, můj nádherný kluk, ještě jsem neodvykl. Naše hetero životy se rozpadly zhruba ve stejnou dobu. Možná právě nechuť začínat si s jinou pro nás oba byla největší pohnutkou, proč se setkat. I když já ho přijal do svého života už před 11 lety. Vztah s ním a k němu budu ještě dlouho zpracovávat. Že se dnes v jeho životě objevila nová dívka, to musím vydržet. Je tak dobrý, že mi to ulehčuje, nezahrazuje mi přístup k sobě, jen to bude zkrátka jiné. Nějaké slzy… popravdě brečím jak děcko.  

Kdy a jak jsi zjistil, že se ti líbí kluci?

Když pátrám v paměti, našel bych symptomy už ve „školkovém“ věku. Na základce signály byly, ale nedokázal jsem je vyhodnotit, spíš jedna velká nejistota. Asi jsem se snažil přizpůsobit většinovému modelu. Současně jsem tomu modelu vzdoroval tak, že kdyby mě rodiče zabili, nebylo to bezdůvodné.

Svému středoškolskému kamarádovi jsem opakovaně říkal, že se mi jeden kluk líbí. On, že jemu taky – ačkoli chováním byl přes nějaké drobnosti hetero. Byl jsem z toho zmatený.

Zkoušel jsem cokoli – církev, tam jsem se setkal se slovy, která bych rád zapomněl (což mi nezošklivilo toho, se kterým denně mluvím). Sexuolog mi doporučil, ať š*kám holky – těmito slovy. Nakonec si každý musí pomoct sám.

Šlo o to objevit, že nejde o „líbí se“, ale „zamiluju se“. Jenže poznat zamilování. Nástroje, které jsem si pro to vytvořil, na tyto stránky někdy píšu. Latentně jsem se zamilovával po celý život, funguje to dosud. Dnes už tu klukům píšu, ať každé své zamilování, a tím víc lásku, považují za dar, i když leckdy bolí.

Proč ses s manželkou rozešel?

Rozvod iniciovala ona, já do poslední chvíle hledal jiná řešení. Sám rozvod byl smutný. Soudce byl vlídný, měl v ruce naše písemné vyjádření, věděl, že se nebijeme. Spíš v nich stále převládal příznivý postoj k druhému.  Zeptal se, jestli se přece jen nechceme domluvit, že nám dá půlrok i víc na rozmyšlení. Manželka zavrtěla hlavou, že ne, já že „co mi zbývá“. Divné, po třiceti letech partnerství.

Vazbu k mužům jsem měl po celou dobu našeho vztahu. Snažil jsem se odžít si to platonicky, aby to nenabouralo rodinu. Když jsem se zamiloval, byl jsem doma vstřícnější než obvykle. Myslím, že to manželka vnímala. Současně myslím, že si mě kvůli tomu i vybrala, vyhovovalo jí, že jsem byl jiný. V každém případě náš erotický kontakt dostával s léty to, co se popisuje u koňaků, zrál.

Kdo to nezná, rozvod je právně velmi zvláštní situací. Někdo podá návrh – a druhý je tím momentem žalovaným i žalujícím. Já nikoho nežaloval – ale bylo to tak. Manželka svou situaci v počátečních fázích označovala tak, že se nešťastně zamilovala, styděla se.

První žalobu o rozvod (tak se to oficiálně jmenuje) napsala tak vlídně, šetrně, že jsem jí předčítal, co tam pro naplnění podmínek zákona musí napsat. 

Ilustrační foto (foto: © Depositphotos.com/Frenzelll)

Jak to ovlivnilo tvoje vztahy? Partnerské…nebo jak myslíš, že je to ovlivňuje, nebo rodinné.

Když se vyjasnilo, že půjde také o majetek, děti dost dlouho mamce vysvětlovaly, že ten dům i ony postavily vlastníma rukama, že ho nedají. Brzo pochopily, že jsem pro ně posledním zázemím. Nejdřív ji bojkotovaly, teď se navzájem zkoumají, co bude možno obnovit. Chovaly se a dosud chovají v rámci věku skvěle. Mí rodiče to nějak postupně tráví. Jak je u nás obvyklé, moc o tom nemluvíme. Tchán to nese asi nejhůř. O vánocích přinesl stromeček, já zrovna pekl cukroví, byl to těžký rozhovor. Předem jsme si řekli, že se bude mít kdokoli právo stýkat s kýmkoli z původní rodiny. S manželkou jsme o nezbytnostech i zbytnostech mluvili ve všech fázích, někdy ohnivě, někdy klidně. Návrh na rozvod sice podala jako sporný, ale nakonec k dohodě došlo. I tak se to táhlo rok a půl. Nikomu to nepřeju.

Vztahy ke klukům: Kamarád, se kterým jsme do té doby řešili jen jeho rozchody s dívkami, okamžitě nabídl, že o tom můžeme mluvit. To nešlo, bulil jsem dovnitř, ale bylo to od něj… empatické. Po delší době jsem oslovil kluka, o kterém se tu zmiňuji. A taky jsem se zaregistroval na těchto stránkách.

Proč ses ženil?

Nebyl v tom záměr něco maskovat. Vyplynulo to nějak automaticky, měli jsme za sebou pětiletý vztah plný studentských skopičin, neopakovatelného kamarádství s bonusem úspěšného sexu, proježděné hory i nížiny. Nikdo nečekal, že by to bylo jinak, ani my ne. Homosexualitu jsem znal z odborných knížek jako deviaci, současně jsem vnímal, že se mě to nejspíš týká, i když neroztahuju kabát před dětmi v parku. Mé partnerce možná tehdy imponovalo, že má něco jiného. Líbili se nám stejní kluci, povídali jsme si o nich, nevinně, já o nich hovořil jako o možných synech. Hodně jsme četli, skoro nic nám nepřipadalo nepřijatelné. Věřili jsme, že to zvládneme. Bezpochyby jsem toužil po dětech.

Počátek osmdesátých let. Společnost – jak to popsat. Obecně děs, ale právě proto jsme se nejspíš dokázali napříč generacemi a sociálními rolemi semknout, podržet se, bylo možno přežít.

Ženil ses z lásky?

Z tehdejšího pohledu ano, resp. měl jsem svou budoucí manželku rád. Úprava našeho prvního bydlení byla prodloužením studentských let, romantika ve stylu Otčenáškova Když v ráji pršelo, ale taky každodenní vysílení k hranici bezvědomí. Spali jsme v domě bez jakýchkoli dveří, já sekeru u provizorního lůžka. Manželka skutečně vydržela víc než kůň. Když jsme večer zašli do hospody na jedno, celí od šmouru, byli jsme, myslím, šťastní. Celý život řeším, kde jsou hranice lásky.

Jak tvou homosexualitu berou tvoje děti?

Doma jsme o tom nikdy nemluvili způsobem „jsem teplej, smiřte se s tím“. Děti jsou chytré, ty neoblafnu, ani jsem to nikdy nezkoušel. Jsou rády, že domů netahám novou maminku, navrhují mi, že mám někam vyrazit s mým kamarádem nebo s mým klukem. Už vědí, že je to neohrozí. Dárky, které od nich dostávám... dělají ze mě o 10 let mladšího.

Jaký máš pohled na Prague Pride?

Nešel bych tam, hrdost si představuju jinak. Současně jsem rád, že ten průvod může proběhnout, že ho nikdo nerozpráší vodními děly, nezakáže. A pak mimořádné chvíle, když to M. C. Putna po svém řekne Klausovu podržtaškovi, i když se tím skoro připraví o profesuru.

S kamarádem máme jinou věc, ale myslím, že nepostrádá tento rozměr. Zapalujeme svíčku Václavu Havlovi. Kdysi jsem mu dal něco z textů, které se týkaly gayství, smrti, sebepochybování – a ty hodnoty ho zaujaly. Naši tradici inicioval právě kamarád, protože věděl, proč si Havla vážím. Už se nám to zase blíží.

Jaký máš pohled na adopce dětí?

Kdo dokáže děcko emočně nasytit, je můj, neptám se na pohlaví. Vím, že je to složité, pro obě strany, i u heterosexuálů. Těch příběhů mám nablízku dost. Řadu let se z čistého zájmu, ne profesně, pohybuju v sociální oblasti, od ústavů sociální péče po hospici, a skončí to tak: nejde o pohlaví, dokonce ani o věk, jde o vstřícnost.

V té souvislosti se obvykle zmiňují ženské a mužské vzory. Nevěřím na ně. Zažil jsem dost rodin, v nichž matka postavila dům, a otec pekl buchty nebo pletl pro děti. Přitom bych o nikom z nich neřekl, že ona byla mužatka a on zženštilý. Můj táta je toho vzorem – nikdy mě nevzal na fotbal nebo na hokej, neopraví ani zásuvku, ale o matku se ve stáří stará tak, že bych právě tenhle gen od něj rád převzal.

Tedy ano, myslím, že to dva gayové jsou při dnešní náročnosti adoptivního řízení schopni zvládnout. Měl bych mlčet, nikoho jsem neadoptoval kromě svých psů – a pravda, jsou to různé nátury a sladit je je někdy složité.

Jaký máš pohled na osvojení dítěte partnera?

Začnu jiným. Když jsem vezl manželku k porodu, a že to bylo kruté, vezl jsem nůžky i nitě, nepustili mě s ní ani do výtahu – strašný, strašný pocit izolovanosti. Seděl jsem venku v autě a čekal, dokud neporodí.

Později maličkou nemocnou dceru umístili spolu s manželkou na dětském. Primářka řekla, že tam můžu přijít i mimo návštěvní hodiny. Vrátná to viděla jinak. Pak tam dlouho byli bez závor. S Růžičkovou říkám: „Na tragickej život já jsem pes“. Vadí mi, když mi někdo brání v přístupu k nejbližším. V tom jsem jak rozkojená vlčice.“

Naše děti jsou křtěny, takže už tam vznikl určitý závazek (kmotr, kterého jsme si zvolili, byl jeden z nejlepších lidí, jaké jsem poznal). Když byly ještě malé a bál jsem se, že se mi něco při dlouhém dojíždění stane, důvěřoval jsem právě kmotrovi a svému dobrému kolegovi, že manželce a dětem v případě nesnází pomůžou. Ale museli by spoléhat jen na rozumný úsudek těch, se kterými by jednali. Osvojení nemůžu odmítnout.

Jak se díváš dnes na mladé lidi, jejich přístup k světu a sobě?

Sám bych měl mlčet, mě by v té době museli zabít, rodiče i jiní. Byl jsem klasické enfant terrible, strašné dítě. Asi z kombinace touhy poznat život a ze strachu, že to podle většinové společnosti nezvládnu.

Do školy bez bot, místo tašky pouzdro od otcových houslí, na krku kuřecí pařát. Ale jak psáno výš, měl jsem kolem sebe lidi, kteří si to dokázali přeložit, stejně jako v tělocviku – když jsem to vyrovnal něčím jiným. Na maturitním večírku mi můj milý češtinář, starý pán, řekl: „Když mě poprvé míjíš bos, vím, že je jaro“. 

Snažím se to vracet. Poznám na lidech, že je něco tíží, že potřebují s tím nákladem na chvíli pomoct. U mladých to je dvojnásobná výzva, stále za nimi vidím vlastní děti. 

O dnešních mladých: Někdy jsem vytočený, ale častěji nadšený jejich přístupem k věci. Na začátku jsem psal, že mám štěstí na dobré lidi. Tak i dnes potkávám mladé, kteří mě hloubkou uvažování zaskočí. Dokážou být krásní, s pevnou morálkou, spoustou znalostí. Neházel bych flintu do žita.

Co bys poradil latentním gayům, kteří se bojí dát svoji orientaci najevo a skrývají se před světem i před sebou?

Nemám radu, nikoho bych k ničemu nenutil. Dokážu pochopit, že se třeba sami ani ještě nediagnostikovali. Odpovídal jsem tu řadě mužů/kluků, kteří se dostali do podobné situace, oženili se nebo o tom uvažují, a nevědí. Každý z nich to měl s rozložením preferencí jinak. Trápí se tím. Nic než vlastní zkušenost jim nedám. Z načaté šesté příčky věku si ani nedovolím říct, kdo je gay. Krabičky neexistují.

Jestli rada, nikdy bych nezahazoval funkční vztah. Že je obtížné ho udržet, to je, ale jde to. Záleží na tom, co ve zvoleném vztahu vydržíme a co vydrží partner. Proto se definitivně nevzdávám ani svého kluka, pokusím se to přetavit v přátelství.

Co si myslíš o bisexualitě?

Myslím, že i v sexualitě, stejně jako v jiném, jde o kontinuum, pozvolný přechod od jedné vyhraněnosti k druhé. Takže někdo možná spočine ve středu Gaussovy křivky, ani tak, ani tak. Teď neřeším rozdíl mezi chováním a prožíváním, mluvím o tom druhém. Jak jsem psal výš, že o sobě nějakou dobu mluvím jako o gayi, to je mé rozhodnutí. Jsou za ním emoce i rozum zhruba ve stejné míře. Usoudil jsem, že to mám převážené směrem ke klukům. A můj nejmilejší to měl naopak. Že jsme se dokázali potkat, to byl zázrak.

Je podle tebe sex od určitého věku už podružný a na síle nabývají city a přátelství?

To je silná otázka. Raději začnu city. Emoce, to byl a je kůň, kterého musím krotit neustále, ale taky mi dávají život. Přátelství – pro mě absolutní hodnota.

Tělesný kontakt, nejen sex: je mi přes padesát, s milým jsme zažili vše, co zažít lze. Současně ho mám tak rád, že to vnímám jako přátelství. S manželkou totéž. Podružný pro mě rozhodně není. Ale třeba to, že vztah s mým klukem byl při každém setkání o stupeň dál, že se prohluboval, to mi přinášelo těžko sdělitelnou radost.

Může být žena stejně dobrým přítelem jako muž?

Nevím, jestli jsem tím, kdo může na takovou otázku odpovídat. Za gaye se teď označuju, ale dlouho jsem jím plnohodnotně nebyl. Pokud o nějaké ženě ve svém budoucím životě ještě uvažuji, snad právě nanejvýš o kamarádce. Žena být přítelem může nebo nemůže, což nejspíš opět závisí na tom, kde jsme každý z nás na Gaussově křivce, a co máme za sebou. Kolik nás tu bude, tolik různých odpovědí dostaneme.

Pár let mám (vdanou) kolegyni, která si hodně zažila, dokážeme mluvit prakticky o všem, často o sebedestrukci a smrti. Ale nemůžu čekat, že mě přijede o půlnoci odtáhnout s nepojízdným autem, jako to udělala manželka. Nemyslím, že by za mnou šla do špitálu, kdyby se mi něco stalo. Kdyby zůstala sama s dětmi, byl bych schopen jí pomáhat, ale na lůžko bych s ní nechtěl. Samotná dívka by mi nejspíš nestačila, k životu kluka potřebuju, i kdyby jen platonicky.

Co pro tebe znamená zdravá duše?

Možná kvůli tomu jsem si našel toho překrásného kluka, a když jsem ho držel, přesně jsem věděl, jak zdravá duše vypadá. Skoro 99 % nezávislost na systému. Nevlastnění. Nepožadování. Schopnost otevřít se. Nelitovat se. Kanalizovat špatné emoce. Sám ji nemám, sebezničující tendence jsou ve mně stále, jen je umírňuju kvůli těm, za které ještě odpovídám. Ozdravit se, to je to, co mě čeká.

Co pro tebe znamená zdravý život?

S otcem jsem měl neustále spory o zdraví, šíleně solil, jedl bůček a uzeniny. Je mu dost přes 80 a je čilejší než já. I do stromů se odváží výš. Vždycky je pozitivně naladěný. Zvládá mou hypernegativistickou matku, to je výkon daleko přesahující všechny krotitele šelem. Už strpí i mě. Nevím, jak to dělá.

V rámci zdravého životního stylu nejradši dětem peču kačenu nebo husu. Vlčí matka ve mně, nakrmit, a ta kůžička... Děti mě korigují, k tomu můj nejmilejší. Takže kvanta zeleniny všeho druhu, teď hlavně tykve, ale žádná jiná nezůstává pozadu. Červená řepa je absolutní vrchol, v jakékoli úpravě.

Ale pro zdravý život je nejspíš potřebnější přijmout se tak, jako to udělal můj milý. Doufám, že k tomu dospěju.

Jak koukáš na moderní technologie versus knihy? 

Na knížkách jsem odrostl, nedám na ně dopustit. Papír je pro mě základ. Pamatuju si, kde co na stránce v které části knihy hledat. V elektronické verzi tohle chybí. Chápu, že např. vydání knihy samonákladem vyjde levněji, že se už konečně elektronický text dostane i do státních knihoven, ale kolik lidí tuto variantu reálně přijme? Jinak mi technologie nevadí, jen na nich nechci být závislý. Když se k nám dostaly počítače, svou první „286“ jsem měl neustále rozmontovanou, pohltilo mě to až příliš. Teď jsem už zpohodlnělý uživatel, kterého obtěžují změny. Pořídil jsem si nový telefon, kvůli mapám, a když mi zavolal syn, zjistil jsem, že neumím hovor přijmout. Musel jsem mu volat zpět ze starého, ať mi vysvětlí, jak to mám udělat. Učím se od něj, jako jsem kdysi učil otce pracovat s jeho prvním počítačem.

Chtěl bys něco sdělit našim čtenářům?

Nebude to dlouho trvat, půjdeme s kamarádem zapalovat výroční svíčku Václavu Havlovi. Na něm obdivuju jeho schopnost pochybovat o sobě a vyjádřit to. Snad tak. Neustálé pochybnosti si cením víc než nepodložené jistoty. Všem přeji vlídné vánoční svátky a dobré lidi nablízku.

Ondřejův profil: onlip

Patrik a Martin: Dva starší gayové, kteří už vědí, co od života chtějí

Titulní foto: © Depositphotos.com/nejron

Autor článku je „člověk“, co nesnáší aroganci, sám je však občas arogantní.
Onload

23 názorů ke článku

17. 11. 2014 v 07:32Off-line Betonica  (32/-/-)
WOW. Poklona Matěji, je to čtivé, strhující, inspirativní.

WOW. Poklona Ondřeji, příběh hodný pozornosti, pevný základ, jakkoli zvenku ohrožovaný erozí. Názorově s Vámi souzním.

Pánové, bravo, bravo, bravo!
17. 11. 2014 v 08:31Off-line Gliese581c  (49/188/81)
konecne clanek na urovni
17. 11. 2014 v 10:10On-line onlip  (53/182/72)
Děkuji. I Matějovi - za trpělivost s úpravami.
17. 11. 2014 v 11:06Off-line TaK_ECS  (21/176/85)
Hezké! :)
17. 11. 2014 v 12:18Off-line Bery  (23/-/-)
Zamilování máme brát jako dar, ale přitom kvůli klukům probrečel několik nocí?
17. 11. 2014 v 13:54On-line onlip  (53/182/72)
Bery, já už nebrečím se vzlykáním a slzami, proto tomu říkám "slzy dovnitř". Prostě smutek. Dlouhá léta jsem nemusel Plzáka, to jeho "zapírat, zapírat, zapírat". Pak jsem četl jeho pozdní článek, kde se pokusil definovat lásku pravidlem tří S: stesk po druhém, když není nablízku, strach o něj a soucit s ním. To koresponduje s mou zkušeností. Některé přírodní jazyky mají pro tyto emoce jediné slovo.
17. 11. 2014 v 14:37Off-line Bery  (23/-/-)
Onlip: Tak se by ses neměl na toho druhého tolik fixovat. Obzvlášť, když Ti tu náklonost neopětuje. Nedokážu si představit, že bych se zamiloval do někoho, kdo se o mě nezajímá...
Souhlasím - 5   •  Nesouhlasím - 7  Nahlásit
17. 11. 2014 v 14:53Off-line THX1188  (33/183/90)
Ach jo, Bery...kontexty...to zaprvé, a až budeš schopen se nefixovat na svoji lásku, pak je možná čas si gratulovat k bezcitnosti....
17. 11. 2014 v 15:12Off-line Bery  (23/-/-)
Možná jsem bezcitnej, ale nebudu za pár let vzpomínat na to, jak jsem brečel kvůli tomu, že jsem se do někoho zamiloval.
Souhlasím - 4   •  Nesouhlasím - 6  Nahlásit
17. 11. 2014 v 15:41On-line onlip  (53/182/72)
Bery, možná jsi špatně četl. Nešlo o to, že by zmínění mou náklonnost neopětovali. Bez vlastního zájmu by se mnou nevydrželi tak dlouho.
A fixace - svému milému nedělám hysterické výstupy, naopak. Co se děje ve mně, to je můj problém. Kdybych o tom nenapsal, nepoznal bys to.
17. 11. 2014 v 15:49Off-line Bery  (23/-/-)
onlip: Pokud s Tebou vydrželi tak dlouho, proč jsi z toho byl tak strašně zklamaný? Měl by sis vážit toho pěknýho a vzít to jako chlap, prostě je třeba se přes to přenést.
Souhlasím - 4   •  Nesouhlasím - 6  Nahlásit
17. 11. 2014 v 17:03Off-line hed66  (49/-/-)
Bery, možná (vlastně spíš SNAD) někdy pochopíš...
17. 11. 2014 v 18:20On-line onlip  (53/182/72)
Bery, nejsem zklamaný. Naopak, za všechno vděčím.
18. 11. 2014 v 19:48Off-line Veripax  (22/180/82)
Mám rád lidi, kteří umí brát život a to co přichází a odchází s pokorou... Proto se mohu jen klanět ;)
19. 11. 2014 v 10:07On-line onlip  (53/182/72)
Děkuju.
19. 11. 2014 v 17:58Off-line Stianski  (48/175/85)
:) Moc hezké.

Ale pánové, bez dialogu s Brym, by byl ten článek neúplný… nebudu vás podezírat, z tak dokonalého scénáře ;). Díky vám a díky i Berymu. On je třešničkou na dortě.

Jsem přesvědčený, že ty otázky i námitky, co on, si klade každý, kdo souzní s Ondřejem a „ví“, o čem píše, neb zažil totéž v bleděžlutém a stejnými radami sám sebe častoval… :)

Leč, Bery - a to neber jako povýšení starce - dříve, nebo později budeš v situaci, kdy tobě jiný Bery bude podobně radit a plísnit tě, divit se a kroutit hlavou nad stejně „naivní“ a opravdovou lásku, jejíž rubem může být i trápení…
21. 11. 2014 v 03:45Off-line Toy  (44/178/75)
Pěknej rozhovor. Nová éra je tady. Díky :)
26. 11. 2014 v 09:16On-line onlip  (53/182/72)
Znovu děkuju.
Od Beryho to neberu jako plísnění. Rozumím, že se někomu nechce riskovat případnou bolest. Nedokážu říct, jestli je to dobré nebo špatné. Jen si sám nedokážu představit, že bych na konci dráhy shledal, že mě minuly právě tyto šrámy/odměny.
Ve Smrečkově skvělém překladu G. V. Catulla je věta: Proč v svém neštěstí tkvíš, aniž to bohové chtí? Tu otázku jsem si kladl od chvíle, kdy jsem ho četl, tj. od osmnácti. Nevím, jestli to bohové chtějí nebo ne, ani nevím, jestli je to neštěstí, dnes to beru jako přízeň osudu, jak řečeno u druhé otázky.
Ještě jednou děkuju.
27. 11. 2014 v 11:51Off-line OndraN  (20/-/-)
Moc pěkný rozhovor! Po delší době alespoň něco, co se moc dobře čte:)
27. 11. 2014 v 12:16On-line onlip  (53/182/72)
Děkuju. A znovu i Matějovi, že mě pro myšlenku takového rozhovoru získal. Popravdě - nečekal jsem příznivé ohlasy, předpokládal jsem rozcupování za život se ženou. Takže jsem mile překvapen.
11. 01. 2016 v 09:59Off-line Jan1993  (23/-/-)
Článek je hezky zpracovaný, protože to bylo před rokem 1989 téměř až trestným činem, tak muže nad 45 neodsuzuji, že měli ženu a někteří i ty děti. Není to ale rozhodně nic fenomenálního, ale dá se to akceptovat. Jinak on opravdu dobře a rozumně píše, ale nikdy jsem neviděl fotku, kde by byl normálně, prostě selfie, foto focené na průkaz, venku s kamarády atd. Ilustrační foto, jako je v článku je sice relativně výstižné, ale o jeho vzhledu nenapovídá, profilová fotka je udělaná originálně, tento styl se mi líbí, ale měla by být jen jako jedna z fotek. Lidi bez fotek jsou vždy podezřelí, ti, co nemají v profilu třeba takřka nic, ani věk/výšku/váhu jsou často fake. Ti s vyplněným profilem a vším, ale bez fotek nebo s avatar stylem ve mně vzbuzují prostě nedůvěru v tom, že nevím, jestli je ten člověk přiznaný, jestli tě nebere jen jako druhou možnost k partnerovi/partnerce...Ondřejovi už nikdo nic neudělá, přátele z jeho života již jsou dávno vyzrálí...Nevím, tohle je problém většiny starších a je to škoda.
05. 03. 2016 v 01:33Off-line Tycz  (37/180/72)
--- Stále jen skvělé potvrzování toho, že v sexualitě není absolutních protichůdných mezí, že se tyto meze více či méně prolínají.
Až do posledních let minulého století (a tisíciletí) se takové skutečnosti údajně zatajovaly, zřejmě nebyly IN.

Nic, ani mobilový či počítačový boom, neovlivnilo společenské změny víc, než právě genderové souvislosti v nových mezilidských fungováních.
A konečně se v této oblasti přestává i zbytečně lhát.

Článek mi připadá jako výborná čtivá reportáž z něčeho, co se dřív možná nesmělo, ale co se žít stejně muselo a mělo.
Že se v nových podmínkách bude i změněně praktikovat láska a erotika, je čímdál jasnější. Nelze jinak, než se na to těšit.

Vždycky jsem byl věřící, ne v Boha, ale v lidi. Stále věřím, že lidé nedovolí zničit na Zemi to, co se tu už statisíce let utvářelo, včetně pozitivních člověčenských sdružování.
S tím souvisí i vhled do vývoje mezilidských vztahů, sevšímvšudy.

Myslím, že se můžeme a máme na co těšit.
M.T.
07. 08. 2016 v 10:57On-line onlip  (53/182/72)
Tytz: Souhlasím a děkuji.

Pokud by někoho zajímal další vývoj u nás:

Partnerka mého milého nakonec náš vztah, byť už jen kamarádský, zablokovala. Smiřuju se s tím postupně.

Dcera se loni na dovolené zasnoubila s chlapcem, se kterým chodila 7 let. Bylo jasné, že do roka nejspíš podle nepsaných pravidel přijde svatba.
Do toho těsně před Vánocemi bývalé manželce odňali ňadro, bohužel pozdě, stačilo to metastázovat. Stanovili jsme si jako cíl dožít se svatby. To se zdařilo, jen dosud nevíme, jak vše dopadne, choť má za sebou chemo a teď je na radioterapii. Na svatbě byla samozřejmě v paruce, ale vitální. Náš kontakt bezproblémový.
Věděl jsem, že to bude emočně velmi náročné, oporou mi tam byl kamarád, který zdejší komentáře odstartoval. Děkuju mu za to. Snažím se to jemu a jeho partnerovi vracet.
S tím, že tam byl, nenastal problém; kdo chtěl, brzy pochopil, ačkoli jsme spolu netančili (byť jsme k tomu byli vyzváni). Já byl dost zatažený, chtěl jsem být stranou hlavního dění. Samozřejmě jsem dceru k obřadu dovezl a dovedl. Ale dál jsem se snažil být stranou hlavního dění. Přínosem kamaráda bylo, že mi vždy v pravou chvíli řekl: Jak otec musíš (říct něco při svatebním obědu), jako otec musíš (zatančit si s dcerou), jako exmanžel musíš (zatančit si s chotí). S jejím novým partnerem jsme se dokázali míjet velkými oblouky.
Děti mi loni na dovolené řekly, že nemůžu zůstat sám. Narovinu jsem jim řekl, že nová maminka už nebude, že když se zadaří, bude to kluk. A jestli vědí, že jsem rok po rozvodu s jedním žil (ačkoli jsme hledali režim, aby nás nenašli v ložnici, jinak na zahradě jsme se setkávali). A dcera, to je pro mě věta k vytesání do kamene: "Ale tati, to my přece víme. Přiveď si, koho chceš." Zkrátka mám děti, za které děkuju pánubohu.
Tím, že se dcera po svatbě osamostatňuje a tím, že syn je nejméně na půl roku v Indonésii, je v domě dost prostoru. Až budu muset převzít rodiče, i pro ně tu místo najdu.
Přihlaš se a okomentuj článek. Ještě nemáš svůj účet? Zaregistruj se.
Onload
Načítám...
Onload
Onload
OnloadOnload
Copyright 2011–2016 NaKluky.cz, všechna práva vyhrazena, ISSN 1805-0506
Vytvořili: Zdeněk Večeřa a  Michal Kutňák,  design: Lukáš Churý
Onload