Příběh Soujinošství: Existují věci, pro něž slova nejsou dost výstižná

„Pojď ke mně blíž.“ Zvedl jsem přikrývku a neznatelným pohybem ruky mu naznačil. Svým nahým tělem si lehl tak blízko mě, až se mi zatajil dech. Objal jsem ho pod jeho paží a ruku si položil na jeho hruď. Nemohl jsem usnout, prostě nemohl. V hlavě se mi vířily všechny ty okamžiky.

Lampa přidušená stínítkem měkce osvětlovala jeho vlasy a krk. Maličko jsem přivoněl. Měl jsem strach. Strach, aby se něžnosti nelekl a nechtěl odejít. Připadal jsem si jako čichač, který právě dostal svoji dávku.

Hebkost a jemnost jeho pokožky byla neuvěřitelná. Každým vdechnutím jsem po něm toužil víc a víc, přesto jsem neudělal nic. Ta chvíle se mi teď těžko popisuje. Vlastně ani nevím, jestli si ji pamatuje. Překonal jsem strach a konečky prstů ho začal hladit na hrudi. Trošku se zavrtěl, tak jsem se hned stáhl a ruku nechal dál volně položenou. Přisunul se ke mně ještě víc a svoji nohu si položil mezi moje. Leželi jsme tak jako dva milenci, aniž bychom znali svoje těla. Sdíleli jsme tu chvíli. Ryzí, čistá. Nemám pro ni lepšího slova.

Známe se dlouho

Davida znám dlouho. Asi deset let. Vídáme se někdy víc, někdy míň. Během těch let on měl pár holek, já pár chlapců. Spolu jsme chodili na drinky, sem tam jsme zkoukli film. Ani ve snu bych neuhádl, že přijde den, kdy mi bude blíž, než kdokoli jiný. Domluvili jsme se na drink, ve dvě jsem ho vyzvedl. Jeli jsme ke mně. Otevřeli jsme lahev, začali popíjet. Objednali jsme si jídlo, přesunuli se k televizi a zkoukli nějaký zbytečně dlouhý film. Z děje si pamatuju jen úvodní titulky.

Leželi jsme na posteli, hlavami od sebe. On opřený o čelo postele, já hlavou k televizi. Titulky začaly hrát a já jsem ucítil teplo na noze. Nejdřív jsem se vylekal, postupně mi to došlo. Jediné vysvětlení byla Davidova ruka. Věděl jsem, že se nesmím otočit, nesmím dát nic znát. Film jsem strávil přemýšlením, co se bude dít. Herci dohráli, dali jsme si další drinky. Seděli jsme na pohovce. „Je mi strašná zima. Vykoupu se u tebe a prohřeju.“

Jde se do vany

Ti z vás, kteří viděli Román pro ženy a scénu, kdy se Laura koupala u Huga, tak vědí… Aniž by David dokončil větu, stál jsem skloněný nad vanou a lil do ní koupelovou pěnu. „Koupel je jen tvoje.“ Šel jsem se dívat na televizi a myslel jsem si, že se David prostě jen namočí a pak zas dáme drink. U televize jsem asi na chvilku usnul, protože mě vzbudila Davidova mokrá ruka. „Hele, mám tam ve vaně ještě místo, čekám tam a ty nic!“ Cítil jsem ruměnec.

Vlna touhy, těšení a obav současně mi na vteřinu bránila vstát a jít za ním. Šel jsem pro drinky a svíčku. Svíčka v koupelně vykouzlila nečekaně intimní kulisu. Podal jsem mu drink a rukou jsem si cudně schovával vzrušení. „Copak, copak?“ Davidovi, zdálo se, nevadilo, že mě vidí v plné pohotovosti. Rychle jsem se přehoupl přes okraj vany. Seděli jsme obličeji naproti sobě. Zapálil jsem cigaretu a podal mu ji. Zapálil jsem i sobě. Tiše jsme seděli ve vaně, upíjeli drink. Bylo slyšet jen praskání bublin z pěny a šplouchání vody o stěny vany.

Foto: © Depositphotos.com/Digifuture

Cítil jsem jeho nohy na svých stehnech a šourku a nebyl jsem si jistý, jestli se spletl a prostě se jen opírá, nebo jestli si je zcela jistý. „Udělám ti masáž chodidel.“ Natáhl jsem se blíž a jeho chodidlo jsem si zapřel o koleno. Krouživě jsem začal u paty a postupoval přes plosku chodidla k prstům. Skoro jako bych zaslechl sotva znatelný sten. O něco jsem přitlačil a dělal, že to bylo zvenku. David se z polosedu napřímil a pod vodou našel moje místo.

Nečekal jsem to a trochu polekaně jsem se odtáhl, až se voda z vany přelila na podlahu. Začal se smát a pokračoval ve své výpravě. Vody ve vaně už nebylo moc. Dotýkal se mě a dráždil. Naklonil se dopředu a hlavou směřoval k mému klínu. Nedovedu ani sdělit, co se ve mně odehrávalo. Můj kamarád, po kterém jsem dlouho toužil a kterého jsem jednou neúspěšně lovil, se hlavou docela rychle přibližoval k mému ohanbí. Vstal jsem z vody a zkameněl jsem v úrovni jeho úst.

Přerývavě dýchal

Nelíbali jsme se, nemilovali jsme se, naše těla se nestala ani na jediný okamžik jedním. Navzdory tomu jsem se cítil blaženě. Cítil jsem se odpovědně a ochranitelsky. V uplynulých minutách jsem zažil, že mezi dvěma muži existuje kromě pití, řečí o holkách, práce a dalších věcí, i koncentrovaná mužskost. Dotýkali jsme se navzájem, jakoby ani jeden z nás neviděl nahé mužské tělo. Stál jsem modelem jeho explorativnímu výletu.

Moje klíční kosti, žebra, slabiny i stehna byly svědky toho, že je to možné. Leželi jsme na sobě a rukou jsem mu, asi ze zvyku, přejel po zadku. Zprvu se zdálo, že jsem ho tím urazil, naštval. Začali jsme se prát. Skočil na mě, rukama mě přitiskl k polštáři, ale vysmekl jsem se. Stehny jsem ho vzal do kravaty. Náš boj takto pokračoval několik minut a při něm jsem si připadal jako aktér béčkového filmu. Silně mě uchopil za zápěstí a převalil se na mě. Cítil jsem jeho boky na svých, jeho dech na svém krku. Klouzali jsme po sobě jako ještěrky. Začal kroužit pánví a já jsem se jen propadal dál a dál do svých představ, do síly toho momentu.

Ve slabě osvětleném pokoji se naše pohledy střetly. Vlnění a napětí ustalo. Zhluboka dýchal, věděl jsem, že dál nebude víc. Věděl jsem, že nebyl můj a nikdy nebude. Věděl jsem, že to byl vzácný okamžik, ve kterém mi dal nahlédnout dál než na drinky a povídání o holkách. Svěřil mi svoje tajemství. Beze slov jsme stvrdili tu jinošskou sounáležitost. Zřetelně jsem vnímal jeho ukojenou zvědavost. Poznal muže. Ani na malou chvíli jsme nepřekročili jeho fantazijní hranice. Dílem dětská hra, dílem dospělý boj a také velký erotický náboj, který však nebyl a priori chtíčem.

Ryzí projev důvěry a závazku, který mezi námi vznikl, nás, myslím, spojil. Nebylo mi líto, že to asi byl jen ojedinělý výlet na cizí planetu. Necítil jsem prázdnotu, jako když mě opouštěli moji ex. Cítil jsem radost, uspokojení a byl jsem šťastný, že jsem se napevno stal součástí jeho příběhu. Vzájemně jsme se obohatili. Já jsem se stal výhledem za horizont jeho dosavadního světa. David mi dal příběhy, o kterých jsem čítal v chlapeckých knihách. Jakkoli je nám přes třicet, připadal jsem si jako hoch od Bobří řeky, který si odskočili vyřešit Záhadu hlavolamu ve Stínadlech.

Ten večer

Snažil jsem se co možná nejvýstižněji slovy zachytit ten večer. Těžko se mi hledala, neb existují věci, pro něž slova nejsou dost výstižná. Tak mi nezbývá, než víc číst knihy plné dobrodružství, tajemství a pocitů, které jejich hrdinové prožívají. Třeba pak nakrásně napíšu slovy přesně to, co jsem viděl z okna při pohledu na onen daleký fantazijní výhled. 

Příběh Soujinošství II: V garáži jsme se líbali a chtěli víc

Titulní foto: © Depositphotos.com/jannabantan

Karel Spěšný / další články autora ›

Autor článku píše o všem, k čemu má, co říct. A někdy i o tom, k čemu by nic říkat neměl.