Sebastian: Jsem šťastný, že jsem našel sám sebe

21letý Sebastian žije v Praze. Pochází z Karviné, resp. z Ráje, jak sám vždycky rád zmiňuje. Absolvoval obor pedagogie-psychologie na SOŠ Waldorfské a doslova se našel v sociální sféře. Nejprve jako ošetřovatel v přímé péči v Domově se zvýšeným režimem, což jsou ležící senioři, a teď jako pracovník v sociálních službách v Armádě spásy. Bere to jako ohromné štěstí, protože většina lidí dle něj neví, co od života chce.

Kdy sis poprvé uvědomil, že jsi na kluky?

To už je velice dávno. Upřímně, první uvědomění přišlo snad už někdy kolem šesti let, kdy jsme s bratrancem něco zkoušeli a mě se to docela líbilo. Ale nijak zvlášť jsem to tehdy neprožíval, protože jako malý jsem byl neskutečný proutník. Zavíral jsem se totiž s holkami ve školce na záchodcích, kde jsme si dávali nevinné pusinky (smích).

Dalším takovým obdobím byla základní škola, kdy jsem pokukoval po ostatních klucích, a ti „zmetci“ se mi kradli do fantazií v hlavě. Přesto jsem se tak nějak přesvědčoval, že to není pravda, i když jsem věděl uvnitř – hluboko uvnitř – opak.

To rozjasnění, které bude nejspíše i odpovědí na tuhle otázku, přišlo na střední škole, kdy jsem se bláznivě zamiloval do staršího spolužáka, u kterého jsem věděl, že o sobě tvrdí, že je bisexuál.

Jak dlouho ses odvažoval, než jsi to někomu úplně poprvé řekl?

Nerozvažoval jsem se skoro vůbec. Přijal jsem, co se stalo, tím mám na mysli zamilování do spolužáka, a na to jediné jsem dokázal myslet.

Úplně první osobou byla dlouholetá přítelkyně Keiri. Prostě jsem to na ní vybalil, jak to mám ve zvyku. Chvíli na mě jenom zírala a pak pokrčila rameny: „Taky dobrý.“

Jak jsi to řekl rodičům?

Žil jsem tehdy jen s mámou a její manželem. Ale byl to první on, který o tom se mnou začal mluvit. Tedy, abych to uvedl na pravou míru. Jednoho dne se mě zeptal, jestli jsem bisexuál. Jemu jsem rozhodně nic povídat nechtěl. Zjistil to, protože mi lezl do počítače. Moje odpověď byla: „Máme to dneska ale hezké počasí“. Mám pocit, že pochopil, protože od toho dne mě neměl rád ještě víc (smích).

Moje máma se to dozvěděla o pár let později, kdy jsem končil střední školu. Také se na to zeptala, a když jsem jí upřímně odpověděl, jak to je, neskutečně se rozzuřila a rozplakala. Možná i to byl důvod těch komplikací a ukončení vztahu z její strany o něco později. Náš vztah se spravil, ale až po tom, co měla pohřeb. Nechala mi totiž dopis, ve kterém mi přála štěstí a úspěchy v životě. Hlavně tedy milujícího partnera.

Zbytek mojí rodiny – a že byla opravdově rozvětvená – nemá tušení ani kde jsem nebo jak žiju, takže neměli ani příležitost se dozvědět šťastnou novinu. V sedmi letech jsem jednoduše, přesto složitě a nepředstavitelně bolestně, musel učinit rozhodnutí mezi babičkou – se zbytkem rodiny – a mámou. Ale vždycky to byla moje máma, protože svoji mámu miluji, ať už byla jakákoli.

Jak berou tvoji homosexualitu kamarádi a kolegové?

Mí kamarádi to nijak neřešili. Abych pravdu řekl, měl jsem kolem sebe vždycky samé „buzíky“ (smích). Teď skrytě doufám, že se polovina tohoto serveru neurazí. Jak ve škole, tak mimo ní a i v práci se pár takových přátel našlo. Tudíž s tímhle opravdu problém nebyl.

Mé okolí je snad šťastnější, než já sám. Holky a ženy získávají nejlepšího přítele a chlapi mají tendenci se družit. Možná to bude tím, že jsem něco jako buzna magnet a přitahuju hlavně ty nepřiznané.

Setkal ses s odporem například od nábožensky založených lidí?

Bude to neuvěřitelné, ale vzhledem k tomu, že mám skoro dva metry na výšku, tak si moc lidí netroufne.

Co bys poradil klukům, kteří jsou ve stejné situaci, jako jsi byl ty?

Chlapci, kluci, muži, dědečkové, nedejte se. Žijete právě teď a tady. Dělejte věci, které Vás naplňují. Ať je to z Vás samých. Ať je to ryzí.

V čem tě tvoje orientace omezuje?

Má orientace mě, mám pocit, v moc věcech neomezuje. Mám to trochu prazvláštní. Vzrušují mne totiž obě pohlaví. Tudíž sex není problém. Problém nastává, když jde do tuhého – do vztahu. Nedovedu totiž mít vážný vztah se ženou či dívkou. Nedokážu si to představit a ani po tom nijak netoužím. Moje city prostě směřují jinam.

Dal bys klukovi pusu na tramvajové zastávce plné lidí?

Zeptat se mě na to před pár lety, odpovím, že ne. Bál jsem tehdy. Ne snad proto, že jsem teplej. Ale bál bych se o svého přítele. Neměl jsem ještě takové sebevědomí, abych si věřil, že ho dokážu ochránit. Možná proto, že jsem se do žádného takového konfliktu, nebo jakéhokoli konfliktu, nedostal.

Moje odpověď dnes je opačná. Nejen, že bych se se svým přítelem líbal na zastávce, ale klidně bych se s ním držel za ruku a chodil s ním po celém městě! Navíc mi to tak přijde správné. Ať si lidi zvykají, procenta se zvedají.

Co bys vzkázal lidem, kteří nemají rádi gaye?

Nevzkázal bych jim nic. Neboť cokoliv bych řekl, nemělo by žádný význam.

Jací kluci se ti líbí?

Kdybyste měli možnost vidět mé bývalé přítele, nebylo by třeba cokoli popisovat. Ale upřímně asi mi nijak zvlášť nejde o vzhled – je to klišé, které používá každý druhý, ale stojím si za tím. Pro mě je nejdůležitější Jiskra – a to je něco nepopsatelného. A přichází většinou nečekaně a nezvaně!

Co je ta nejvíc gay věc, kterou jsi udělal?

Ono to není ani tak gay věc podle mě. Ale nejteplejší bylo to, že jsem se převlékl za holku. Byla to sázka a vypadal jsem skvěle.

Jakou nejvíc gay věc jsi kdy dostal?

Nejvíc gay věc, kterou jsem dostal, bylo obrovitý dildo, které jsem stejně nikdy nepoužil a daroval ho dál.

Jak vnímáš internetové seznamování?

Nejsem zastáncem, ač jsem sám na pár internetových gay seznamkách. Myslím si však, že to může fungovat, kdyby na těchto serverech nebyla hromada prasáků, úchyláků, psychopatů a tahačů fotek.

Souhlasíš s gay sňatky a adopcí dětí?

Souhlasím s obojím. Jen mě trošku mrzí, že u nás je jen Registrované partnerství. Dle mého skromného názoru si zasloužíme sňatek jako každý jiný pár, nebo snad ne?

Přijde mi však diskriminující, jaká jsou pravidla u adopce dětí homosexuálními páry.

Zaujal tě Prague Pride?

Ještě jsem se jej nezúčastnil, takže nemůžu nějak hodnotit. Ale na druhou stranu mě to ani k zúčastnění netáhne.

Co tě baví?

Nejprve bych rád zmínil tvůrčí psaní. Začalo to slohovými úlohami na základní škole, které mě nepředstavitelně bavily a byl jsem za ně nejlépe ohodnocen, tedy pokud jsem podle učitele nebyl zrovna mimo zadané téma (což už je kapitola o zabíjení dětské kreativity). Některé své slohovky mám ještě doteď uložené ve svém „šuplíku“.

Dále bych rád zmínil zpěv. Ne, že bych byl nějaký zázračný zpěvák vyhrávající talentové soutěže, ale spíš mě zpěv sám o sobě něčím naplňuje, jako hudba obecně, protože bez hudby by život byl nudný. A jediný způsob pro mě, který se nemusím učit, jak reprodukovat hudbu, je zpěv. Zkoušel jsem hrát i na klavír, ale nějak mě nechytil tolik, jak jsem si prve představoval. A tak mi zůstal zpěv a středoškolský sbor. Patřil jsem kdysi i do rockové kapely, ale ta kapela neměla celkově úspěch. Měli jsme totiž za dobu mého působení jen tři malé koncerty a byli jsme líní (spíše málo motivovaní) hledat další příležitosti, kde vystupovat. 

Prý chceš vydat vlastní knihu, je to pravda?

Za ta léta jsem se snad v psaní a gramatice zlepšil. Mám svůj blog, na kterém píšu povídky různých témat a i svůj blogový deník. Mám sepsanou první knihu svojí heptalogie o jakémsi pojetí tohoto světa a momentálně jednám s pár nakladateli ohledně vydání, čímž by se mi zároveň splnil můj největší sen – vydat knihu.

Občas si i kreslím, ale nevím, zda to stojí za zmínku. Protože mé čmárání je dosti omezené a kreslím jen, když se nudím u Evidence vstupů na Armádu spásy, neboť mám v ruce papír a tužku. A na tom papíře je víc, než dost volného místa.

Armádu spásy?

Momentálně pracuji v Armádě spásy jako Pracovník v sociálních službách. A věřte nebo ne, práce s bezdomovci a sociálně slabými jedinci je to, co mě opravdu baví, a jsem si jist, že zrovna v téhle práci nevyhořím nějak závratně rychle. Je lehce zvrácené říct, že mě to baví, ale je to tak. Naprosto mi vyhovuje pracovní kolektiv. Hlavně moje drahá Alýš! To jen s ní se dají probrat témata, které člověk potřebuje často probrat. Zmiňuju jí hlavně proto, že jsem jí to slíbil. Takže, ahoj, zlato!

Jsou vaši klienti za pomoc vděční?

Většina z nich považuje Armádu spásy jako samozřejmost a berou ji jako nějaký svůj standard, ve kterém je jim dobře a nemají potřebu pokračovat dál v cestě.

Ale najdou se i tací, co se snaží aktivně hrabat z tohoto dna a těm já fandím a patří jim veškerá má podpora, kterou jsem schopen v sobě nalézt. Neboť každý může spadnout na dno, ale opravdová síla je zvednout se a bojovat dál.

Právě teď nastává období, kdy začnu rozesílat přihlášky na Vysokou školu. Rád bych se dostal na nějakou sociální činnost, protože v dnešní zemi je vlastně jedno, který obor přesně studujete. Všichni chtějí vidět titul. Za jménem, nebo před jménem. A ač se mi tahle idea nelíbí, jsem rozhodnutý rozšířit si znalosti a poprat se s vysokou školou. Navíc jsem zjistil, že miluju být studentem.

Kdo je tvůj vzor a inspirace?

Zpěvačka kapely Die Happy Marta Jandová. Páni, tomu já říkám ženská a ten její hlas? Opravdu bych se nebránil zazpívat si s ní na jejím koncertě. Nějak takto jsem měl představu o naší kapele, jen kdybychom byli víc ambiciózní jako kapela.

Jak relaxuješ a jakým způsobem dobíjíš energii?

Tohle je pro mě převelice důležité, protože pracuji v docela psychicky náročném prostředí. Dobíjím „baterky“ pokaždé, když odcházím z 12hodinové směny tím, že si zapálím cigaretu, zarazím sluchátka do uší a dám hudbu naplno. Je to jediný moment, kdy opravdu vypínám a vyhazuju hlouposti z práce, a občas i ze života.

Kdybys teď mohl změnit tři věci, které by to byly?

Spravil bych vztah s mámou, kdyby to šlo. Bohužel je na to teď pozdě. Vrátil bych se k bývalému příteli. A do Prahy bych se nastěhoval mnohem dříve. 

Sebastianův profil: SebastianMikaelason