Liborova zpověď o lásce na první pohled: Milan, Michal, Pavel a Lukáš

Potkáš kluka, který se ti moc líbí. Zaujme tě úsměvem, krásnými bílými zuby, jiskřivým pohledem. Na malou chvilku se ti podlomí kolena, země se začne vlnit, vrstevnice na mapě jsou najednou obráceně. Ten kluk k tobě přijde o něco blíž, pozdraví tě. Jsi v takové paralýze, že se sotva vzmůžeš na pozdrav. Zablekotáš nesměle ahoj, já jsem Libor. Ten kluk je tak přirozenej, uvolněnej, jak to sakra dělá? Jak to, že nemá mžitky před očima a třes v končetinách? – A pak, že láska na první pohled neexistuje.

Do Milana jsem se zamiloval během okamžiku

Nebyl jsem nijak připravený, ráno jsem odcházel do školy jako kterýkoli jiný den. Žádné hodiny příprav, vybírání oblečení, ladění exteriéru. Hodil jsem na sebe klasiku – džíny, bílý tričko, kecky. Učil jsem v tehdejší době při studiu angličtinu v letním kurzu. Po prvním bloku jsem šel s některými svými posluchači na oběd. Na rožku hospoda U Racka, zapadli jsme na zahrádku.

U vedlejšího stolu seděl Milan. Bavili jsme se u našeho stolu o angličtině a cítil jsem na sobě pohled. Byl to Milanův pohled. Znáte ten pocit, když vnímáte, ale nevidíte, že se na vás někdo dívá? Vysloveně na vás civí, rentgenuje vás. Přesně tohle jsem cítil. Doobědvali jsme, šel jsem zaplatit na bar. A Milan šel za mnou... Stál jsem u baru s peněženkou v ruce, omámeně vnímal jeho tvář s čerstvým strništěm, jeho vlasy trochu zpocené, jeho krásné zuby v širokém úsměvu. Dostal mě, dostal holomek. Zeptal se, jestli mám v kurzu ještě volné místo, prý slyšel, o čem se bavíme. Přikývl jsem a z posledních sil se vzmohl na adresu školy a svoje jméno.

Netrvalo dlouho a Milan opravdu přišel, zapsal se na můj kurz. Nakonec se naše cesty rozdělily po necelém půl roku, kdy já jsem chtěl pokračovat ve studiu a angličtině a Milan chtěl budovat společné bydlení, společnou budoucnost. Bylo mi tehdy moc málo na to, abych si uměl vůbec představit, jak a s kým chci žít.

S Michalem to bylo daleko jiné

Na jednom webu jsme si docela dlouho psali. Nikdy jsme si neposlali žádnou fotku, až jsme se, tuším, na konci listopadu domluvili po skoro třech měsících na schůzce. Bylo to v jedné pizzerce v Králově Poli. Zasunutý podnik, kam chodí jen ti, kteří o něm vědí a ti, kteří chtějí mít klid. Dorazil jsem o něco dřív, dal jsem si panáka na kuráž.

Začínal jsem si už myslet, že Michal nepřijde, vlastně jsem mu už psal ironickou zprávu, že díky za prima výlet k ničemu, když přišel. Vysoký, podsaditý, černovlasý kluk. Uhlové oči mu hrály v bledém obličeji zbarveném zimou zvenčí. Vymotal se z kabátu a hlučně se posadil. Bez rozpaků si zapálil, objednal pivo a dvojitý rum. Pohltila mě panika. Tohle jako má být ten milej a chytrej Michal, se kterým si píšu? To je asi omyl, asi si mě ten kluk, co sedí naproti mě, spletl s někým jiným. No, nespletl.

Vybavuju si, jak jsem silou vůle potlačoval svoji nelibost. Choval se na můj vkus barbarsky. Mával rukama, nahlas se smál, klepal popel všude po stole, nohama mi stále narážel do holení. Děs běs. Stále mluvil a mluvil, já jsem jen seděl a mrkal na drát. Po chvíli jsem se vzpamatoval a pozoroval ho.

Ušlechtilé rysy ve tváři, upravený zevnějšek bez známek přepečlivosti, kultivované pohyby těla, nakloněný byl směrem ke mně, očima fixoval můj obličej. Ten kluk se bojí, ten kluk se bojí víc než já. Já se tomu klukovi líbím, proto mele a mele. Snaží se schovat svoji nejistotu a upoutat pozornost. A bylo to tak. Spěšně jsme se rozloučili a já jsem si byl jistý, že jsme se viděli naposledy...

No, co vám budu vykládat. Viděli jsme se hned druhý den, pak třetí a čtvrtý... Po několika měsících jsme se sestěhovali a skoro dva roky spolu žili. Rozešli jsme se v dobrém, podobně jako s Milanem. Já už jsem chtěl, na rozdíl od dob Milanových, budovat domov a rodinu, Michal chtěl ještě pařit a dobývat svět.

Pavel vedle mě vypadal tak nějak neduživě

Mám psa, se kterým chodím ke svojí veterinářce. Kristýna je kamarádka mojí velmi blízké kamarádky, takže mě skrze ni dobře zná. V její ordinaci byl tehdy místo ní mladý pan doktor. Takový drobný, pohublý mladík. Já jsem odjakživa metrákový a dvoumetrový obr. Pavel vedle mě vypadal tak nějak neduživě.

Psa mi vyšetřil, doporučil další postup a řekl, že nás chce za týden vidět. Jojo, za týden. Jak jsem vylezl z veteriny, hned mi volala, jak to dopadlo a co říkám na Pavla. V tu ránu mi to bylo jasné. Miláčci se na mě domluvili předem. Nic jsem nedal znát a tvářil se, že se psem dobrý, že za týden kontrola a vyřízeno.

Pak jsme s Martinou šli na nějaký koncert. Už jsme seděli v sále, muzikanti ladili, když přišla Kristýna s Pavlem. V tom obleku nebyl skoro vidět, ramenní vycpávky měl mega delší než ramena, sako mu bylo větší tak o tři čísla. Sedli si. Koncert se mi moc nelíbil, šeptl jsem Martině cosi do ucha a odešel do foyer.

Dal jsem si vodku a čekal na přestávku, že je přemluvím, abychom odešli. Pavel taky asi nebyl výkonem umělců unešený, protože se po chvíli objevil venku. Seděli jsme v tom foyer na ošoupané plyšové sedačce a čekali na svoje slečny. Dali jsme se do řeči, potykali si. Z hovoru vyplynulo, že děvčata taktizovala u nás obou, protože Pavel je sice veterinář, ale praxi nedělá. Zabývá se výzkumem a ten den ordinoval jen proto, že ho Kristýna týden přemlouvala a tlačila na něho. Není bez zajímavosti, že jsem na ten den byl objednaný, že... Ale co, nemám sice rád zákulisní hry a pletichy, ale tahle mi dala seznámení s Pavlem. S tím drobným klukem.

Ani nevím, jak dopadl koncert nebo jestli jsme odešli předčasně. Začali jsme se vídat, neskutečně mi imponoval svojí sečtělostí, vzdělaností, bohorovným klidem a vnitřní silou. Brzo jsme spolu začali bydlet a postupně tak odhalovat skrytější zákoutí našich životů. Pavel, ačkoli ode mě starší o tři roky, byl a je silně fixovaný na svojí mámu. Ta bydlí daleko, přesto k ní jezdíval několikrát týdně. Víkendy jsme zprvu trávili v jejím domě společně, posléze už tam jezdil sám. Náš vztah postupně slábl, vzdalovali jsme se. Jediným správným řešením bylo rozejít se. Hodně mě to bolelo, byl jsem pak několik měsíců nepoužitelný. Jako bych blouznil, spal.

Po Pavlovi nastal silný útlum

Psal jsem a psal, někdy smutně, jindy vesele. Byly dny, kdy jsem mohl skály lámat a pak zas dny, kdy jsem nemohl vstát z postele. O svém psaní píši zcela záměrně. Právě toto moje vysoce expresivní období pomohlo asi vzniknout mému současnému vztahu, s Lukášem.

Četl pravidelně moje články, blogy a komenty. Netušil jsem, že mám takto věrného čtenáře, až do doby, kdy mi napsal soukromou zprávu. Mladíček, dvacet let. Mně bylo skoro o deset víc, bral jsem to jako vtip. Vnitřně jsem byl s rozchodem s Pavlem jakž takž srovnaný, když mi ten zajda napsal, že se mu líbí, co píšu, že souzní s mými názory a pohledem na svět. Ty vole, řekl jsem si. To je dobrej úlet, aby mi dvacítka psala, že rozumí tomu, co prožívám. No, rozuměla.

Sice ne všemu, přesto mi hned na první schůzce, ke které jsme se dostali po pár týdnech, vytřela zrak. Děcka, to ani neumím popsat. V Olomouci jsme tehdy měli rande. Potkali jsme se před nádražím. Můj vlak přijel dřív, vylezl jsem před halu, zapálil si a čekal. Lukášovu fotku jsem viděl, tak jsem vyhlížel jeho obličej. A ten jsem taky záhy uviděl. A pod obličejem rachitické tělíčko sotva dospělého chlapce. Pane bože, proběhlo mi hlavou. Už jsem psal, že nejsem drobek, ale Lukáš byl vážně extrém. Stehno měl v šortkách jak já zápěstí, krčínek sotva znatelný pod velkou hlavou. A v hlavě, jako už tradičně, velké, zářivé oči, krásné, bělostné zuby v dost sexy úsměvu.

Šli jsme do Smetanových sadů, sedli si tam na zahrádku a dali si kofolu. Zrovna tam někdo hrál na piano. Atmosféra mě trochu uvolnila, možná mě uvolnilo i to, že se Lukáš nesnažil moc mluvit. Byl sice citelně nervózní, ale přesto udržel svoje emoce na uzdě. Pamatuju si, jak jsem zatahoval břicho pod tenkým tričkem, když jsme si povídali. Cítil jsem se vedle něho nepatřičně obrovsky. První rande skončilo po plánované návštěvě divadla, šli jsme na Tracyho tygra do Tramtárie. Nasedl jsem s rozporuplnými pocity na poslední vlak domů.

Lukáš pak párkrát přijel za mnou, prošli jsme celé město, dokonce i místa, kde jsem nikdy předtím nebyl. Po pár týdnech se nastěhoval, našel si u nás ve městě práci. Po Milanovi jsem se nezamiloval bezhlavě, po Michalovi jsem byl méně odsuzovačný a po Pavlovi méně plánuji dalekou budoucnost a žiji v přítomnosti.

Přestal jsem taky zatahovat břicho a naopak jsem začal víc naslouchat Lukášovi. A kupodivu, zajda a starý šakal spolu drží jak helvétská víra. Možná je to tím olomouckým Tracym, možná mými zkušenostmi, možná Lukášovou mladickou energií. Zcela určitě je to ale námi dvěma. Ve správný okamžik jsme se potkali na správném místě. A to je celé moje tajemství.

Titulní foto: Ilustrační foto © Depositphotos.com/olly18

Libor U. / další články autora ›

Autor článku je občas snílek, přesto žije nohama pevně na zemi.