Naučil jsem se žít s mužem mého života, naučili jsme se žít spolu a vedle sebe
Rád maluji. Nejsem akademik, nejsem světový umělec, jsem mazálek z vesnice, již dlouho žijící ve městě. Po letech malování pořád maluji. Můj barevný svět je plný „rozpoložení“ ducha, snů, vizí a trápení. Malých i velkých úspěchů z povedené linky, citové krize z nepovedené barvy či záměru.
Mám rád procesy ducha, umu a ruky kdy v „rozpoložení“ je celý svět. V kresbě či plátnu, kusu hlíny, či kamene. Svět, dostává tvar vedený vaší rukou. Vaší myslí. Jste středobodem soustředění a vesmírných sil jsoucna. Malé okamžiky božství. Tvoříte – dílo boží. Váš malý Olymp, mezi zmatkem lidí, pocitů a vztahů. Malý ostrov vlastní dokonalosti tvorby, který vychází jen z vás.
Muž a muž
Při nedávném „rozpoložení“ jsem myslel zcela mimo sebe, na nás. Na nás dva, muže. Žijeme spolu už pár let. Vínem a tvůrčí náladou jsem se nechal unášet zvukem tahů tužky a vůní terpentýnu zcela mimo realitu. Bylo mi dovoleno se na nás podívat odjinud, z druhé strany zrcadla, z perspektivy, kterou jinak neznám.
Vzpomínám na první setkání, první dotyky, první úsměvy a nesmělost. Vzpomínám na nejdůležitější výměny kožených náramků uprostřed Atlantiku. Dny zamilovanosti a nekonečnosti. Myslím, po letech, na malé se kumulující se křivdy každodenního spolužití. Naivně zamilovaný výraz se mění na zamračenost, kresba je podrážděná, pach terpentýnu je nepříjemný.
Vařím mu
Myslím na člověka pár metrů ode mě a uvědomuji si, že už mi na tváři úsměv nekouzlí. Nesměju se. Mračím se. Zamyslím se znova a rekapituluji. Rozum mi říká pro a proti. Analyzuji, hodnotím, dělám uzávěrky. Vím, kolik mu lidsky dlužím. Vím, kolik jsme prožili. Vím, kolik máme společného. Vím, že problém vždy dokážeme vyřešit. Vím, že s ním umím žít. Naučili jsme se to. Vařím mu, on mi pere. Strouhám mu paty, on mi stříhá zátylek. Myji po něm záchod, chodím na poštu, platíme účty. Naše role jsou spravedlivě dělené a život s ním je moc fajn. Rodiny, přátelé, známí… práce… vše moc fajn.
Tak fajn, že se mi chce křičet do světa: Jděte do háje, všichni a všechno, co je fajn!
Pak mi dochází, že mám vše, co jsem chtěl mít. Že mám vše, o čem jsem, jako mladík začínající s masturbací a strachem myslící na chlapce ze třídy, chtěl mít. Tolik práce a kompromisů! A nejednou je mi to málo?
Krize středního věku?
Je tomu opravdu tak? Když se odvrátím od kresby, která předesílá můj nový obraz, zjišťuji úsměvné. Že mnou často malované téma kruhu, dokonalosti a uzavřenosti žití, je přede mnou. Nakreslené a tisknuté mou myslí a rukou. Zas a znova kreslím kruh života do vnějšího světa. Vnitřně nesmířen s nekonečností kruhu a nepochopitelnou složitostí Möbiovy smyčky.
Naučil jsem se žít s mužem mého života, naučili jsme se žít spolu, vedle sebe.
Naučit se musím žít v kruhu, který maluji do světa a lidem. Naučit bych se měl žít s málem, být vděčný a pokorný. Naučit se, že pevný vztah má krize, které budeme respektovat. Musím se naučit nakreslit kruh sám v sobě.
Titulní foto: © Depositphotos.com/Syda_Productions
12 názorů ke článku
Vyzneni je ale smutne. Trochu rezignace na lepsi zitrky, trochu kapitulace sam pred sebou.
Zvenku to vidim jinak. Vidim to tak, ze kruh v sobe uz mas, narodil jsi se s nim. A nekdy je to kruh bezpeci a jindy zas spis kruh ohnivy, pak treba zase kruh limitujici. A vsechny ty kruhy jsou jednim a timtez - Matejem.
Zdravime z Brna.
