Známe odpovědi: Je to ten pravej? Co když mě podvede? Jsem pro něho dost dobrej?
Nebudu paušalizovat a tvrdit, že si takový otázky položí občas každý. Tyto a podobný jsem ale slyšel mockrát. A viděl ještě víckrát, nejen tady na webu. Kdysi jsem psal o vztazích s velkým vztahovým rozdílem, dneska pro změnu napíšu o tom, jestli tenhle kluk je ten pravej.
Pojďme přímo k věci. Není žádnej pravej nebo levej. Když s někým člověk žije, je to partner. Vztahy nejsou jako politika, kde se hraje na pravičáky a levičáky. Spíš jako geografie, kde se hraje na horňáky a dolňáky. Jak poznám, že tenhle je ten pravej? Jednoduše. Nepoznám. Kolikrát jsem už byl zamilovanej, s některýma to došlo dál než na jedno rande, třeba ke druhýmu. Nebo ještě dál, že jsme spolu po pár schůzkách naťukli i sex. A když jsme se vzájemně snesli i ráno poté, mohli jsme pokračovat. Kam? No dál přece.
Scházení se, zájem jeden o druhýho, postupný sbližování. Nejen sbližování se, ale i našich světů. Prvotní zamilovanost, příliš krátké noci plné vyčerpávajících orgasmů se zvolna přehupovaly do spíše průměrných nocí plných spánku. Každej to máme jinak, ale zamilovanost nikomu nevydrží věčně. A co když pak přijde pruda a nuda? Zase je to jednoduchý. Rozchod. Po půl roce, roce nebo dvou. Co na tom. Tak jak sakra člověk pozná, že tenhle kluk nebude jak ti předchozí? Jak to udělat, aby s tímhle člověk zůstal dýl než půl roku?
Na svým vlastním příkladu to vysvětlím. Manžela (rozuměj registrovaného partnera) jsem si vzal ve fázi akutní zamilovanosti. Antibiotika na to nejsou, léčit se to nedá. Vzali jsme se, bez rozmyslu a bez váhání. Láska jako trám! V našem případě do prvních vážnějších partnerských věcí. Neshody, neschopnost vyjít si vstříc, nepochopení a neochota pochopit a další. Rozvod přišel zákonitě, bolelo to. Oba. A pak mi nečekaně tady na webu napsal takovej koloušek. Sladký slovíčka sem a tam, moc jsem ho nebral vážně. První schůzka byla super. Šli jsme do divadla na Tracyho tygra v Olomouci. Druhá schůzka, třetí, další a další. Na rozdíl ode mě, on si mnou byl jistej od bodu minus jedna. Věděl, že já jsem jeho pravej. Já jsem to tak neměl a vlastně občas stále nemám. Občas mu závidím jeho jistotu, o které nevím, kde se bere. Po třech letech jsem si jistější. Dokonce natolik, že z původního kategorickýho NE další svatbě, jsem se dopracoval k ANO. Ano, v budoucnu ano. Jak to udělal? Jak jsem to udělal? Jak jsme to udělali?
Po čase se přestěhoval z malýho města ke mně. Zvládl si tu najít práci, začli jsme dennodenně pracovat na nás dvou. Přišly potíže, hádky kolem nich. Vždycky jsme ale usnuli vedle sebe (dobře, párkrát ne). Když bylo hodně zle, otevřeli jsme debatu. Mluvili jsme spolu. Hodiny a hodiny jsme se prodírali ke kompromisu. Přišly pochyby o věrnosti a drsný hádky. Proběhlo kratinký odloučení, zase jsme si sedli a mluvili. Našli jsme oboustranně vyhovující řešení. Přišla vážná nemoc, stáli jsme při sobě. Přišly rodinný zklamání, brečeli jsme spolu. Za ty tři roky jsem ho viděl snad ve všech situacích a duševních stavech. Znám ho v kocovině po ránu, upravenýho do práce, rozjařenýho po orgasmu, znám ho nemocnýho s horečkou a smradlavýho od zvratků při salmonelóze. Znám ho milýho a hodnýho, znám ho taky rozzuřenýho se zaťatýma pěstma, znám ho i klidně spícího. Vím přesně, jak se podepisuje, co má rád, jaký jsou jeho oblíbený destinace nebo že na Prague Pride by nešel. Vím, že je marnotratník a že utrácí, aby mi udělal radost. Jsem si vědom jeho slabin, pro který jsem s ním. A on?
On zas přesně ví, že po ránu na mě nemá mluvit, protože mám rád klid u kafe, který ocením bez cukru a s mlíkem. Moc dobře ví, že pro práci bych se rozkrájel, že je na mě spoleh, i když kolem toho dělám někdy scény. Umí mě zkrotit, když se u vrtání garnýže čílím a házím věcma kolem sebe. Zná moje strachy, ví, že mi nesmí lhát, protože pak mám tendence ničit a bořit. Chodí ven s mým psem, když já ještě spím a stará se o zásobování potravinami. Držel mě za ruku, když jsem šel k zubaři.
Jak jsme se tohle všecko o sobě dozvěděli? Časem, zkušenostmi, soužitím, hezkými chvílemi, utrpením a bolestí. Komunikujeme spolu, ráno u kafe, během dne, večer, před spaním. Mluvíme spolu o kde čem. Já se snažím mu některý věci z pohledu staršího moc často nepřipomínat, on se zas snaží přidat plyn. Teď aktuálně jsme v poslední fázi stěhování do jinýho města, kde nás oba čeká nová práce, nový lidi, nový všecko. Hádali jsme se jak psi, řvali na sebe, jak kdyby nebylo žádný zítra. Zvládli jsme to. Domluvili jsme se, každý kousek ustoupil a to nás spojilo.
Teď se těšíme z novýho bytu, zařizování a na to, co nás čeká. Další díl do mozaiky o něm, o mně, o nás. Poznal mě, poznal jsem ho. Zase jsem si o kousek jistější. Tak jak teda sakra vím, že on je pro mě? Jak jsem psal: Nevím. Jsem si ale jistej, že až mi příště bude zle, bude se mnou. A jsem si ještě jistější, že když bude cokoli potřebovat, budu tam.
Jistě, píšu o špatných věcech, o karambolech a hádkách. Jenže víte co? Ono to tak je. Samozřejmě, že hezké věci převažují, alespoň u nás ano. Samozřejmě, že spolu cestujeme, plánujeme dům a zahradu, hrajeme karty, vaříme, koukáme na filmy, chodíme na pivo nebo na túry se psem. Samozřejmě, že spolu jsme proto, že máme podobnej pohled na svět, zájmy, smysl pro humor, záliby v sexu. A samozřejmě, že se máme rádi. Jenže. K čemu by tohle všecko bylo, kdyby první zádrhel znamenal myšlenky na útěk? Na nic. A proto jsem psal a říkám, že společně prožité nesnáze posilují.
Ochota jednoho i druhého utnout hádku a podat si ruku ke smíru. Netaktizovat, nevyvolávat zbytečně konflikty a nepřilívat olej do ohně. Naopak podpořit před důležitým okamžikem nebo vyslechnout trápení. Tohle všechno je totiž podle mě odpovědí na: Jak poznám, že tohle je ten pravej.
Pozná se to tak, že i v nemoci a s pozvracenýma vlasama, nebo v situaci po vyhazovu z práce, či v zármutku, se člověk může spolehnout na „miluji tě“ z prvních týdnů po seznámení. Ovšem s tím rozdílem, že takové „miluji tě“ s drsným základem už má svoji váhu, svůj význam a je míněno. Má konkrétního adresáta, toho pravého přece.
Titulní foto: © Depositphotos.com/focuspocusltd
7 názorů ke článku
(Napsáno bezchybně.)
I když si občas lezeme na nervy.To ale ke vztahu patří.