Chodím s holkou...

Je mi 20 let a chodím už přes 3 roky s holkou. Ten vztah vznikl v době, kdy jsem už tušil, že jsem gay, ale pořád ještě jsem chtěl chodit s holkama. Svou přítelkyni opravdu miluji, hořím zlostí, když jí někdo dělá něco špatného, praskají mi cévy, když vidím, že jí není dobře nebo jí něco trápí, chci, aby byla - ta dobrá a hodná bytost - šťastná co nejvíc to vůbec jde. Trápí mě poslední dobou ale několik věcí. Vytváříme mezi sebou příjemný vztah, něco jako jistotu. Plánujeme si společné bydlení, život de facto až do smrti. Všechno. Ani jeden si neumíme představit, že bychom se rozešli. Známe se s rodinami, všechno je naprosto skvělé. Tak abych se dostal k těm několika věcem.
1) Přestože ji velice silně miluji a nechci se s ní rozejít, sexuálně mě nepřitahuje. Podvědomě i vědomě se snažím styku vyhýbat. Je samozřejmé, že se tomu nedá vyhnout vždy - chci jí udělat dobře, potěšit jí, ale zároveň se nedokážu tolik přemáhat, aby to bylo pokaždé, když je příležitost.
2) Pořád ve mně sílí vědomí, že jsem gay, a že bych chtěl být s klukem. Randit s kluky, flirtovat s nimi, mít s nimi vztahy. Nechci ale přijít o ni. Nechci přijít o roky budovaný vztah, který je tak pevný, že věřím tomu, že bez mé iniciativy k rozpadu tento vztah skutečně vydrží navždy.

Nevím, co mám dělat. Nechci jí ublížit rozchodem kvůli své orientaci, která našemu vztahu nepřeje. Proto se celou dobu přemáhám a kašlu na svoje potřeby. Upřednostňuji její štěstí před svým vlastním. Vytváří nám to problémy, samozřejmě. Ale malicherné. Typicky třeba když potřebuji dokončit některé věci nebo se mi jenom chce být doma. Den předtím jsme byli v kině, den předtím zase v klubu. A stejně chce někam jít a strávit se mnou čas. Je to krásné, svým způsobem, podvědomě ale vím, že dělám už tak strašně moc - upozaďuji sám před, aby bylo její štěstí preferováno. Proto se hádáme a ona je pak smutná, že s ní nechci do parku nebo já nevím. Snažím se, aby k tomu nedocházelo, myslím na to, aby se moje potlačovaná orientace nereflektovala do mého chování, ale ne vždy je to úspěšné. Zároveň - kdybychom se rozešli, co by se stalo? Platí skutečně "nevíš, co máš, dokud to neztratíš"? Myslím si, že vím co mám, ale věřím, že po rozchodu by mě to zasáhlo daleko víc, než si jsem teď ochoten připustit. Bojím se toho, co by se stalo s ní, co by se stalo se mnou. Věřím, když mi říká, že mě nekonečně miluje. Její smrt by mě strašně zasáhla, ale nemyslím, že bych ztratil smysl života. Bude to znít hnusně, ale de facto b to konečně osvobodilo mou duši. Nechci ale, aby zemřela. To by mě zarmoutilo a možná bych se taky tak uzavřel do sebe, že bych už o nikoho nestál. Stojím asi před strašně těžkou volbou. Buď to rozseknu, rozejdeme se a pak budou věci, které neznám, strašně moc těch nepříjemných, ale asi i ty příjemné. Nebo se nerozejdeme, rozhodnu se preferovat její štěstí nad svým vlastním už napořád a bez výjimky, ale definitivně tím pohřbím vlastní stoprocentní štěstí. Nikdy nebudu mít vztahy s kluky, nebude mě čekat spokojený život s partnerem, kterého bych miloval a zároveň by mě fyzicky přitahoval a byl by jako člověk super. Nevím, co mám dělat. Jestli se starat o sebe, nebo dále o ní. Být s ní je i společensky přijatelnější. Nejsme z úplně chudých rodin, vlastně jsme na tom oba výtečně. Máme konzervativní rodiny. Mířím možná i do politiky. Jak by byl vnímán poslanec, potažmo premiér a prezident - gay? Nikoho takového by přece český volič nezvolil. Nechci být prezident, jenom příklad. Kdybychom se rozešli a já bych přiznal, že jsem gay, rodina by to možná nějak přešla, ale necítím vůbec chuť jim to říkat. Reakce by byly spíše negativní. Kamarádi asi to samé. Stejně nemám potřebu, aby věděli o tom, koho si vodím do postele nebo do osobního partnerského života. Prostě nevím. Jsem kvůli tomu pořád ve stresu. Jenom se podívám na sexy kluka, který mě přitahuje, a hned na to myslím. Přemáhám se, abych ho neoslovil a nepozval někam na jídlo nebo na drink. Jsem extrovertní a komunikativní, oslovit cizí lidi mi nedělá vůbec problém. Vlastně jsem s přítelkyní díky tomu, že jsem se nebál a přímo na ulici jsem ji oslovil, zalichotil a už jsme si to štrádovali do restaurace, kterou jsem znal, která byla nedaleko a věděl jsem, že tam skvěle vaří a 100 metrů ulicí dál je květinářství. Napsal jsem SMS čísníkovi, kterého tam znám, aby nechal dát na stůl růže a akorát nám vyšla procházka k restauraci, když bylo vše přichystáno. Ale proč to vlastně píšu. Berte tohle jako takový proud vědomí (kdo znáte... :-) ). Prostě vůbec nevím, co mám dělat. Vím, že nikdo mladší než já mi asi neporadí, sám se divím tomu, že v tak mladém věku posuzuji některé věci, možná mě to donutilo mentálně trochu dospět... Nicméně věřím, že zkušenější a starší osoby mi dokáží vnést do problému trochu pohledu staršího a možná i nějakého toho světla moudrosti :-) Nevidím důvod, proč by to celé někdo četl... Nicméně pokud ano, velice ocením, když v komentáři připojíte nějakou svou reakci :) Děkuji a přeji všem slunné dny :)