Úzkost

Na téma úzkost existuje literatura, věnují se tomu i různé psychologické školy, které ti mohou poskytnou návody, jak z toho ven. Problém může být ten, že snaha pomoci někomu je často marná, protože vždy to stojí na tom člověku, kterého se to týká a pokud on nechce, tak s tím nic neuděláš.

Tak za prvé, nie je hypochonder a emócie sa v takomto prípade ťažko zvládajú. Môže mať agorafóbiu. Áno, bojí sa vecí, ktoré prídu ostatným nereálne a ver, že si to uvedomuje. Žiaľ, psychika je veľmi mocný pán, nad ktorým len tak ľahko nevyhráš, ale môžeš s ním bojovať, treba na to obrovskú vôľu a hlavne motiváciu. A čo môžeš urobiť pre svojho priateľa? Hlavne ho neľutuj, to mu nepadne dobre. Ukáž mu, že si pre neho opora, neťahaj ho do priestorov, kde mu nie je dobre, chodievajte napr. na prechádzky do parku, nedovoľ, aby sa úplne izoloval od ľudí, lebo sa mu to môže zhoršiť úplne. Motivuj ho nejako, tak aby sa tešil, že je s tebou, aby sa tešil, že bude s tebou. V žiadnom prípade sa s ním nehádaj a neobviňuj ho, že je hypochonder a netlač ho do situácií, ktoré mu nie sú príjemné. Ja viem veľmi dobre o čom hovorím. Ale stále platí heslo: "Kto nezažije, nepochopí." . Takže stoj pri ňom maximálne ako sa dá a neľutuj ho a nevyčítaj mu to. Prípadne mi napíš správu súkromne, ak by si sa chcel spýtať viac.

Tak v prvé řadě člověk co má úzkosti není hypochondr. Je to druh depresivní poruchy v tomto pípadě zřejmě kombinovaná s nějakou fobií. Asi nepotěším, ale pokud je tak silná, že daný nemůže z domu... je třeba psychiatrická pomoc. Alespoň ambulatně. Pak až se situace zlepší je nutné psychologicky řešit příčiny vzniku, například stes, nějaký šok, alkohol, drogy...

Určitě tu ale takto obecně nepomůže. Je nutné znát o co se jedná... Na základě tvých info nelze udělat ani diagnózu natož navrhnout léčbu. :-) Ať mi ty nebo ten tvůj kluk napíše pokud má zájem. Budu se mu snažit pomoc nebo ho alespoň nasměrovat ověřenm lidem.

To si musí sám v hlavě spravit.

Sám musí mít alespoň zájem o pomoc no. ;-)

Škoda, že se psychické problémy nedají léčit jako ty fyzické :( Spousta lidí by za to určo doktorům trhala ruce, kdyby se to dalo léčit chirurgicky bez terapií. Bohužel mysl není hmotná, tak se nedá jednoduše opravit :(

Tvuj kamarad ma v zasade dve moznosti. Bud zkusi svoje uzkosti zvladnout sam, nebo se spoji s psychologem. V obou pripadech bude nejspis nejlepsi uziti kognitivne-behavioralni terapie (KBT). Jako laik si o tom bude muset dost precist a dat si pozor na spravny postup. Muzes mu delat ko-terapeuta. Zacnete tim, ze o jeho uzkosti budete mluvit. Musi ale chtit, ze. At premysli a zkusi co nejpresneji urcit okamzik, ktery uzkost spousti. Ty jako ko-terapeut pak budes vest tzv. rizenou expozici. To znamena, ze s kamaradem pujdete cilene do bodu, kdy vznikne uzkost. A pak se hned stahnete o krok zpatky. Tedy, uzkost jen posimrate. Ukolem kamarada je vydrzet ten tlak. A postupne pridavat, krok po kroku. Az zvladne bezne situace. Musis byt trpelivy, mirny. Je potreba chvalit za kazdy pokrok, neuspechy nezvelicovat a zacit znovu a znovu.

V kostce jsem ti popsal obecny prubeh, lepsi by samozrejme bylo poradit se s odbornikem. Takhle pres web totiz tezko rict, jestli je to generalizovana uzkostna porucha nebo vyse zminena agarofobie nebo panicka ataka...

V Brne muzu doporucit profesionaly, klidne napis do zprav.

Co zde momentálně popisuješ, není hypochondrie, nýbrž panická ataka. Základ je v tom, aby dokázal rozeznat, co to v něm tuto ataku spouští, popřípadě si s ním o tom zkusit promluvit. Toto je ovšem lepší řešit s psychology, nikoli s psychiatrem.

Anonym (Sirius): Nemyslím, že tohle je o jeho sebevědomí.
Sám snesu leccos, krev mi nevadí, ale pak přijde chvíle, kdy musím jít kolem zábradlí ve výškové budově. Jak píšou kluci výše, musím to zvládnout sám. Prostě jdu co nejdál od zábradlí.
Kdysi jsem se bál hadů. Vyřešil jsem to kontrastem - pořídil jsem si je, nejedovaté, ale i škrtiče, pak už jsem je nosil doma za trikem, aby měli lidské teplo. Občas na mě vykoukli některým z otvorů oděvu, ale všechno v přátelském duchu. Pak jsem si řekl, že pokročím dál, k jedovatým, asi bych se nebál, jen život šel už jinudy. V každém případě když dnes vidím v přírodě zmiji, nezmatkuju.
Manželka nesnášela uzavřené prostory, věděl jsem to. Výtah nebyl možný. Uzavřená chata taky ne. Když jsme jeli spoustu hodin na trajektu a měli svou kajutu, v podstatě jsme v ní nebyli, všechen čas, jedno, jestli ve dne nebo v noci, jsme prochodili po palubách. G. Corso říká: Zbývá mi / abych tě pochopil / jako přizpůsobený / tvaru židle.
Dlouho dumám, jestli svůj strach z výšek překonám padákovým seskokem, už to skoro vypadalo... ale postahoval jsem si selfky lezců po mrakodrapech. To už ten padák by byl lepší. Nad ránem, když nemůžu spát, zdají se mi právě tyto bizarní obrazy z výškových budov. Bolest, kterou z toho dostanu do rukou i do nohou, těžko popsat. Přesto věřím, že někdy s padákem skočím (aspoň doufám, že s ním :)
Anonym (Sirius): Kluci už řekli vše podstatné za mě. To nejsou věci, které lze lámat přes koleno, to je běh na dlouhou trať.

Koukam že to tu je sam psycholog a psychiatr. A když ma někdo o někoho strach tak ho vezme k lékaři a neřeší to tady s amaterama. Že by opět červená knihovna.