Dablo  (103/-/-)

Oděná v bolestech, souzená okolím,
zkouším si s žiletkou lhát, že se nebojím.
Pod kůží zápěstí dráždí mě žíly,
jediné jistoty, které mi zbyly.

Ty modré cesty, jež vedou proud života,
jestli je přetnu, tak čeká mne temnota.
Mrazivě lákavá, lákavě mrazivá,
šance, že někdo mi zabrání, mizivá.

I když z nich slyšívám vábivé volání,
zatím se snažím jim vyhýbat v zdráhání.
S žalem, jenž stravuje duši i mysl,
nevím, zda něco tu má vůbec smysl.

Já už v svém životě nevidím duhu,
předloktí zdobí mi tisíce pruhů.
Vsákne se v rukávy pár rudých kap**ek,
zase mi přibude několik jizviček.

Takhle už jistý čas tiším své trápení,
na chvíli nevnímám, že tím nic nezměním.
Jsem slabá, zbabělá, hloupá a nemám klid,
míti víc odvahy, mohla jsem pryč už být.

Jsem nic, jsem nikdo, jenž z hlouposti krvácí,
jsem ta, co času s ní nikdo již neztrácí.
V obětí bolesti hladím se ostrostí,
doufaje, že mě to od všeho odprostí.

Zničená ze světa, zlobím se na sebe,
ty, jež mě zranili, stejně to nezebe.
Pro nic se utápím v krvi a bezmoci,
nejspíš mi nikdy už nebude pomoci.

Zhroucená v rohu jen polykám vnitřní boj,
měla bych jiná být, jenže já nejsem stroj.
Jak mohou zraňovat bez ohledu?
Po tomhle já vstát již nedovedu.

Nejsem z těch, kteří se dočkají výšek,
ještě, že mám tu ten řezací plíšek.
Cítím se zraněná, v tísni a malá,
kéž by mne sama smrt už povolala.

Takhle se trápívám stočená v klubíčku,
s žiletkou sama, když nikdo víc není tu.
Pro bolest s něhou a za něhu v bolesti,
já by jsem neměla nikdy snít o štěstí.

Trestaje sebe a trestaje okolí,
hraju si na to, že mě už nic nebolí.
Předstírám hloupě, že mám spoustu síly,
jednou si přeřežu totiž i žíly.