Milda Šlehofer: U mého coming outu bylo přes 3 milióny lidí!

Dnešní coming outový rozhovor je výjimečný. Do svého světa a života nás zcela exkluzivně pustil Milda Šlehofer (milda.sleha), kterého si možná pamatujete jako gay aktivistu, který se mimo jiné podílel i na schválení registrovaného partnerství u nás.

Ovšem jeho život byl mnohem zajímavější a jste opravdu první, komu prozradí i poměrně intimní a nečekané chvíle a zvraty, kterého ho potkaly. Protože kdo může říct, že se to o něm rodiče, příbuzní a všichni ostatní dozvěděli rovnou z televize?

 Foto: Petr Šesták 

Co bys nám o sobě řekl hned na začátek?

Jmenuji se Milda Šlehofer, narodil jsem se před skoro 38 lety v Ústí nad Labem. Jinak pocházím z oblasti, kde je chmel doma – ze Žatecka, z malé vesničky. Postupně jsem si prošel Žatcem, kde jsem studoval gymnázium, Mostem, kde jsem studoval sociálně právní činnost až po Prahu, kde jsem se „vrhl“ do médií a kde jsem zakotvil. Jsem normální kluk, tedy spíš chlap. A pozor, já normalitu považuji za přednost, nikoliv za nudnost.

První rok života za sebou

Kudrnáč v mateřské škole

Jaké máš největší záliby a koníčky?

Wow, to začíná jako inzerát! No když se mě někdo na seznamovacím webu na tohle zeptá, tak zpravidla odpovídám, že žádný netradiční koníček nemám. Vše poměrně všední. Ale i přesto jich mám dost, protože se nerad nudím.

Ať už je to kultura od filmu ve všech jeho podobách, přes hudbu od vážné až po tu nejmodernější, k divadlu, které fakt mohu. Tam mám navíc i přístup do zákulisí díky letitému přátelství s Jiřím Hromadou, který je dnes prezidentem Herecké asociace

Konečně poprvé ve škole

Mám hodně rád přírodu, zvířectvo. Pod kopcem mám zoo, což je pro mě opravdu ráj, i když ji nedávno poškodila povodeň, ale věřím, že opět povstane z popela a ukáže se všem ještě hezčí, než byla – stejně jako v roce 2002. Hodně rád chodím nebo jezdím na kole. Rád bych zase opět hodně četl, ale na to není moc času, takže nanejvýš čtu v MHD časopisy jako Otazníky historie, Živá historie, Akta History, Svět objevů, Svět na dlani, Cinema atd. A bylo by toho, co ještě rád dělám, jistě ještě dost, ale tím nebudu zdržovat.

Jak jinak ještě trávíš svůj volný čas?

Miluji procházky, výlety a courání po Česku. Trochu jsem zanedbal svět, čehož dodatečně lituji, ale třeba to ještě doženu, když bude s kým.

Jedna z oblastí gay života, kterou dnes hodně ctím a uznávám, jsou všechny aktivity soustřeďující se na výlety nejen pro kluky na kluky. Je to činnost, které se věnují se nadšenci a chodí na ní poměrně normální a rozumní kluci z gay minority. Snažím se jim z pozadí pomáhat s jakousi soustředěnou propagací na Facebooku. Doufejme, že se povede rozjet chystaný projekt s vaším serverem NaKluky.cz ve zkušební verzi ještě letos a v plné parádě pro příští turistickou sezónu.

Kuk

Kde pracuješ?

Dělám v médiích a pracuji s fotkami. Je to práce kreativní, ale je faktem, že ji dělám přes 11 let, takže se chtě nechtě stala rutinou. Vůbec bych se nebál nějaké zcela nové výzvy. Většinou jsem ke své práci přišel shodou náhod a většinou to byla vždy změna k lepšímu. Tak snad mě čeká zase někdy někde další milník, který mě posune dopředu. Samozřejmě nejlépe i finančně.

Čeho bys chtěl v životě dosáhnout a co je tvůj sen?

Člověk by měl rozhodně mít pořád nějaké cíle a plány, které slouží jako motivace ke snaze posunout se vpřed. Proto se například nebráním i tzv. předsevzetím, která jsou zesměšňována zejména na Nový rok. Ale jdu i do nich, byť ne všechna se daří naplnit, to je fakt.

Na svět se dívám optimisticky – foto: Petr Šesták

Čeho bych chtěl dosáhnout? No vzhledem k tomu, že zhruba polovinu aktivního života už mám za sebou, mnohé už jsem stačil naplnit. Mám vlastní práci, byt, zázemí. Teď už to vše lze jen rozvíjet. Základem pro mě je hlavně vytvořit stabilní rodinu. Tj. najít si chlapa a žít s ním v dobrém i zlém pěkných pár let nebo i více. To ostatní, doufám, přijde s tím. Pak budou i nové cíle a o to větší snaha prožít ještě lepší život.

Kdo je tvůj vzor?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Nejsem si vědom, že bych měl nějaké vzory. Jediným vzorem pro mě byli mí rodiče a rodina jako taková. A jsem jim vděčný za to, že ze mě vychovali slušného a pracovitého člověka, který se umí prosadit i ve světě, který je hodně jiný než ten, ve kterém jsem vyrůstal jako děcko.

Teď mě inspirují spíš mé vlastní hodnoty a lidé kolem mě, kteří něco dokázali, byť jen třeba to, že např. deset let žijí v partnerském svazku. Mám rád lidi, kteří mě motivují, kteří jsou chytřejší a zkušenější než já, protože pak se snažíte o to víc sami.

Jak relaxuješ?

Před lety jsem si prošel obdobím workoholismu. Trochu donucen okolnostmi, zároveň tím člověk snadno a účinně utíká od řešení vlastního osobního života. To mám naštěstí dávno za sebou.

Medvědy mám raději plyšové... – Berlín – foto: Tibor Klinga

Je pravdou, že relaxovat jsem uměl vždy a s dobíjením energie jsem měl trochu problém. Vždy jsem měl tendenci tíhnout k pohodlnosti až k lenosti. Přiznávám bez mučení. Vždy jsem byl onen nevýrazný kluk někde v rohu. Souvisí to s mou introvertní povahou. To, co mi málokdo dnes i z mého okolí věří, ale je to tak. To nemá smysl zde rozebírat dopodrobna. Nejsem jednoduchá osobnost.

Kontrastem k tomu je, že mi vyhovuje aktivní způsob života. Než vysedávání po kavárnách se raději jdu projít ven. Než ležení doma u knížky podniknu radši nějakou akci s přáteli.

Hodně lidí mě označuje skoro až za „radioaktivního“, s mnoha zálibami, aktivitami nebo jen přemrštěnou iniciativou například na Facebooku. Ale já si myslím pravý opak. Je mnoho dalších věcí, které bych chtěl stíhat, podnikat, vyzkoušet, naučit se je a nedaří se mi to.

Jo, umím být i dost líný... – Zámek Štiřín – foto: David Piňos

A jak to všechno lze vydržet, kde se k tomu dá dobíjet? Tam už je to se mnou horší. Na jedné straně se umím radovat z kdejaké maličkosti, řeknu-li to na férovku, z kdejaké blbosti. Na straně druhé cíleně relaxovat se mi moc nedaří. Holt nemám ten hlídací prvek v podobě druhého člověka doma.

Kdy sis poprvé uvědomil, že jsi na kluky?

Poměrně pozdě. Zhruba někdy kolem sedmnáctého, osmnáctého roku. Bylo to nenápadné, ale o to přímější kupodivu. A to i přesto, že jsem původem z vesnice a moc informací jsem o tom neměl.

Nezapomínejme, že šlo o počátek devadesátých let. Sem tam vycházely první informace o homosexualitě, většina lidí byla proti, měli dost zkreslené povědomí o tom, co to vlastně znamená. Včetně mě!

Jaké to tedy bylo pro kluka z vesnice?

Jen tak mimoděk jsem si postupně začal uvědomovat, že se mi začínají líbit na fotkách spíš kluci než holky. Do té doby jsem svou sexualitu nijak neřešil.

Z maturitního tabla – copánek není naštěstí vidět :)

Velmi dobře si pamatuji třeba ty typické večerní táboráky s další omladinou ze vsi. Kdy se to tam postupně začalo párovat. Jen já jsem se toho jaksi neúčastnil.
Avšak i na mě párkrát nějaká ta holka zbyla. Tak jsme si povídali, smáli se, bavili. Pak jsme vyrazili polní cestou směrem k lesu a pořád něco probírali. Potom jsme si sedli na mez, nebe nad námi plné hvězd, prostě krásný romantický letní večer. A ona čekala, kdy si tedy něco začnu. Jenže já povídal, povídal nebo mlčel. Tak už to nevydržela a nenápadně si přisedla blíže ke mně. Já jsem si po chvíli zas nenápadně odsedl o kousek dál. A tak se to párkrát opakovalo, než pochopila, že z tohoto mráčku opravdu nezaprší. Takže zpět už jsme šli mlčky, ona zjevně naštvaná a já spokojen.

Ale je faktem, že jsem tehdy vůbec nepřemýšlel, proč tomu tak je? Už jen proto, že jsem si jako kdekdo více rozuměl s holkami. Do toho jsem četl tehdy ještě zakázaný komiks Rychlé šípy od Jaroslava Foglara. Tedy úžasný svět samých kluků a neuvěřitelného kamarádství. Foglarova Chata v jezerní kotlině je už dokonce skoro čistokrevným příběhem víc než přátelství mezi dvěma kluky.

Původem jsem z vesnice - Psychiatrická léčebna Bohnice, Praha

Ovšem to vše jsem si uvědomoval až později. Zpětně jsem si uvědomil například, že moje v dětství milovaná fantasy pohádka Nekonečný příběh mě zaujala kromě hezkého příběhu a zpracování také tím, že se mi tam líbila postava Atreje. Ale uvědomil jsem si to až po letech ve chvíli, kdy bych byl spíš už za pedofila.

Co tím však chci říct je to, že jsem fakt neřešil to, jestli se mi víc líbí holky nebo kluci, vlastní sexualitu jsem měl výrazně potlačenou, takže mě do toho ani nic nenutilo. No a nakonec to šlo jen tak mimoděk, poměrně rychle a poměrně bezproblémově. Tedy ona fáze coming outu, kdy to člověk nejprve přiznává sám sobě.

A jak konkrétně proběhl tento okamžik?

Co to přesně spustilo, si fakt neuvědomuji. Pamatuji si, že články o homosexualitě mě začaly prostě asi podvědomě více zajímat bez toho faktu, že bych u toho přemýšlel, že se mě to taky týká.

A pak se v trafikách objevilo nové číslo časopisu Véčko jako Voják, kde hlavní téma bylo věnované homosexualitě a na obálce se ocitl, do té doby nevídaný, mužský akt. Tehdy jsem si poprvé zažil pocit, který jsem později prožíval při kupování už reálného gay měsíčníku SOHO revue. V malém městečku Žatec, jsem si na náměstí po několika pokusech, kdy jsem nenašel odvahu, nakonec koupil ten časák s nahým chlapem na obalu. Tam už více méně začalo být jasno.

Poté došlo i na první Soháčka, která mě reálně začala uvádět do gay světa.

Taková nechutnost! :) – Hluboká nad Vltavou – foto: Tibor Klinga

Jak dlouho ses odvažoval, než jsi to řekl úplně poprvé? 

V tom vyoutování ještě uteklo dost vody. Pro mě následovalo po sebeuvědomění se něco jiného. To jsou dneska už pro mladé kluky naprosto nemyslitelné věci, zejména v době internetu a všech těch možností. Takže já jsem se postavil před jiný problém. Poznat jiného kluka, kterého se to také týká.

To tehdy vůbec nebylo jednoduché. Nikoho takového jsem opravdu neznal. Ale jak se tedy k němu dostat? I k tomu pomohlo SOHO revue. Uprostřed vycházela příloha na zeleném papíře, která sloužila především seznamovací inzerci.

Pořád čekám a čekám... – Berlín – foto: Tibor Klinga

To v praxi probíhalo asi takhle. Napsal jsem inzerát a odeslal ho do redakce. Bez fotky. Čekal jsem měsíc, spíše dva, než vyšel. Pak měsíc chodily do redakce odpovědi. A za další měsíc došly dopisy inzerentovi. To tedy mohlo trvat čtvrt roku i více! Pak jsem na vybrané dopisy odpověděl, zpravidla také bez fotky. Proběhlo pár dopisů, to byl další měsíc. Než došlo k nějakému randeti, tak jsme se navzájem vůbec neviděli, navíc často bez telefonů, mobily ještě u nás nebyly. Dnes už si asi nikdo nedokáže něco podobného ani představit, ale šlo to a mělo to nesporně své kouzlo.

Kdy ses tedy i ty poprvé sešel s jiným gayem?

No sranda byla v tom, že já netušil, jak přesně to probíhá. Tak jsem to vymyslel inspirován filmy asi takhle… Měli jsme se sejít v Mostě, kde jsem zrovna udělal přijímačky, a on odtud i pocházel – srazíme se na rohu jedné hlavní ulice, kterou jsem si zapamatoval. Já jsem měl v ruce právě zelenou přílohu Soháčka a on se měl navíc zeptat, kolik je hodin? Nic chytřejšího jsem tehdy nevymyslel.

V daný den jsem byl na stanoveném místě, ještě notně před domluvenou hodinou. Obhlížel jsem místo a hledal sám v sobě sílu do toho jít.

Setkat se jiným klukem, který je taky na kluky! Zlom mého života. Vše probíhalo, jak jsem si to sám navrhl. Akorát padla dotyčná hodina a on nikde. Minuty ubíhaly a já tam pořád stál jako kůl v plotě. Po chvíli už mi to bylo hloupé a schoval jsem kus časopisu, co jsem měl v ruce. Když mi začalo být jasné, že mám smůlu, sebral jsem se a mé vnitřní napětí a nervozita se přetavila v naprosté zklamání.

Veřejně přiznávám – neumím plavat :) 

Můj první velký pokus a dopadl tragicky. Šel jsem a samozřejmě jsem na nic jiného nemohl myslet. V tom však vedle mě zakvílely brzdy. A vedle mě zastavil kluk na kole, který se mě zeptal, zda jsem Milda? Ano, to byl Radek, klučina, kterého jsem měl poznat, a kterého jsem se nedočkal.

Co se stalo?

To je jednoduché. Má vykonstruovaná a naivní představa, jak probíhají taková setkání, měla jednu trhlinu. Předtím jsem si nevšiml jedné maličkosti. Že na rohu paneláku, u kterého jsme se měli sejít, byly na takovém obrubníku nad obchodem hodiny. A tak mu bylo hloupé se zeptat pod hodinami, kolik je hodin?

Takže ses nakonec přece jen dočkal. Cos cítil?

Na to se fakt nešlo připravit. Bylo to pro mě vše tak naprosto nové a neznámé. A já jsem byl navíc neuvěřitelně vystresovaný a ztrémovaný. Takže jsme se hodinku, dvě procházeli po jednom kopci, kdy celou dobu mluvil převážně jen on. Já mlčel, sem tam jsem odpověděl ve stylu – Ano. Ne. Nevím. Atd. Měl jsem problémy dávat dohromady věty holé, natož rozvité. No prostě trapas největšího kalibru. Naštěstí to chápal, nakonec jsme se stali kamarády a naposledy, když jsem s ním mluvil, tak byl šťastně registrovaný, z čehož jsem měl opravdu velkou radost.

Jakým způsobem jsi lidem kolem oznámil, že jsi gay?

I to není tak jednoduché, jako většina věcí v mém životě. Já vlastně než jsem se dostal k této fázi, tak jsem rovnou zabředával na cestu gay aktivisty. Což je hodně protiřečící si. Ještě před nedávnou dobou jsem si to přiznával sám sobě. Pak jsem poznal prvního gaye svého života.

Nemám rád zdi mezi lidmi – Berlínská zeď – foto: Tibor Klinga

Hned poté, co jsem se stal studentem sociálně právní činnosti, nám řekli, že nás čeká ročníková práce, kterou budeme zakončovat školní rok, a že si hned na začátku musíme vybrat téma. Netušil jsem, co si vyberu. Ovšem, když si dívčina, co seděla za mnou, vybrala téma Homosexualita, tak jsem okamžitě bez přemýšlení řekl, že jsem si jej vybral já, tak ať ona si vezme homosexualitu u žen a já u mužů. Ona si nakonec vybrala jiné téma.

A já jsem to měl určené. Povinně. Začít připravovat první podklady na to, co mě čeká a zároveň tak vlastně poznávat to, co jsem sám v sobě v té době řešil... Poměrně šílený nápad, ale nakonec proč ne?

A tam začíná tvoje „kariéra“ gay aktivisty?

Přesně tak. Opět v SOHO revue jsem si našel to, že v Mostě je i jedna gay organizace – Nadace Sokrates. Tak jsem tam napsal dopis, že připravuji práci pro mé studium a potřeboval bych více informací.

Se mnou máte vždycky zelenou! – Berlín – foto: Tibor Klinga

Odpověděl mi obratem výkonný ředitel Lubomír Šlapka. Domluvili jsme se na setkání. Já se samozřejmě už dopředu byl podívat, kde to vlastně je?  Protože tam mimo jiné byla také široko daleko jediná gay diskotéka. Opět před setkáním jsem stepoval kolem a hledal odvahu v sobě. Nakonec jsem zazvonil a seznámil se s osazenstvem nadace. Krátce jsme si popovídali, dostal jsem balík materiálů, které jsem prostudoval, zpracoval a přišel znovu. To se pravidelně opakovalo. Nutno dodat, že fakt, že jsem gay, jsem vynechal. Postupně jsem však k tomu, co jsem si přečetl, začal říkat první poznámky z hlediska studia.

Pak došlo i na to přiznání, že jsem si téma nevybral náhodou. A nějaký čas nato jsem se stal nakonec asistentem ředitele nadace. Díky tomu jsem zažil naprosto bohatý, nepředvídatelný a zajímavý kus života. Postupně jsem se stal i konzultantem Linky duševní tísně, která se soustředila právě na gaye a lesby. Podílel jsem se na spoustě akcí, projektů a poznal kvantum lidí odevšad. Nakonec jsem se stal něco jako „gay Kalouskem“, tj. gay ministrem financí, přesněji řečeno šéfem sekce ekonomiky a administrativy Sdružení organizací homosexuálních občanů v ČR. Tam se mé aktivity dostaly na celorepublikovou úroveň, v jednu dobu pod nás spadalo na čtyřicet gay a lesbických organizací z celé země.

Ale tím jsi docela dost utekl od otázky, jak jsi to oznamoval svému okolí?

Pravda. Jenže ono to vše spolu právě docela dost souvisí a nelze to jen tak přeskočit. Žil jsem tedy už docela aktivní gay život na poli aktivismu. V osobním životě to bylo trošku horší. Poznával jsem další gaye, ale nacházet první partnery se mi ještě nedařilo. A musím říct, že ono typické bouřlivácké období jsem nikdy neměl. Šel jsem rovnou do normálních vztahů. Jen jsem zpočátku nevěděl, co si pod tím představit a jak to vše probíhá?

Bude ze mne prezident? :)

Jenže ruku v ruce se s tím objeví přirozená potřeba to už přestat tajit. A první, kdo se na tuto příležitost nabízely, byly kamarádky ze školy. Jenže, i když už jsem vznášel první nápady pro gay hnutí, tak sám jsem o sobě nebyl schopen moc mluvit. Paradoxně!

Tak jsem to řekl tím, že jsem nic neřekl, ale napsal. Sepsal jsem dopis, ve kterém jsem to přiznal a rozepsal se. Tam se naplno projevila má introvertnost. Až poté jsem čekal na reakci a až poté jsem byl ochoten a schopen se o tom začít opatrně bavit. To se několikrát opakovalo stejným způsobem.

Co tě přimělo jít s „pravdou ven“?

V podstatě nic, jen přirozená potřeba si na nic nehrát.

Na tebe velmi nezvykle stručná odpověď. První reakce následovaly jaké?

Samozřejmě jen kladné. Za á to byly kamarádky. No a za bé šlo o školu sociálně zaměřenou, tak se předpokládalo, že by měly být zrovna takové. Bylo to specifické prostředí.

Žiju v hlavou v oblacích – zámek Štiřín – foto: Ondra Šafařík

Dobré to má však pokračování. Na tu tematickou práci jsem nakonec neměl čas, protože jsem svůj volný čas věnoval spíše aktivní práci pro gay a lesbickou minoritu. Ročníkovku jsem nakonec dodělával den předem a dával to na poslední chvíli dohromady horkou jehlou. Bylo to sice obsahově obšírné, ale přece jen odflinknuté. Zejména s mými tehdejšími zkušenostmi a vědomostmi.

Jenže jsem to sám o sobě do té práce opět nenapsal. Po oponentuře odborníkem, v mém případě regionálním sexuologem, přišla na řadu obhajoba před celým ročníkem. Hned druhá otázka schématu obhajoby se ptala na to, z jakého důvodu jsem si téma vybral?

Já jsem se tomu taktně vyhnul. Svůj proslov jsem dokončil, nadechl se a řekl: „Nyní k tomu, proč jsem si toto téma vybral? Na to je jednoduchá odpověď. Protože sám jsem homosexuál.“

Tím jsem opravdu skončil a zmlknul. Nastalo hrobové ticho. Děvčata, která to o mně už věděla, se krásně usmívala, posílala mi v očích podporu a energii. Ostatní byli překvapení, někteří až šokovaní, i jednu otevřenou pusu jsem zahlédl. Tuto chvíli jsem si doslova užíval.

Však jsem něco takového udělal poprvé v životě. Řekl jsem to bez dopisů, rovnou a upřímně davu lidí, které jsem znal. Byť už jsem se předtím ocitl i v některých médiích jako gay aktivista, což na tom bylo neobyčejné vtipné.

Rád se směji na svět – foto: Honza Jeřábek

Ono ticho přerušila až profesorka, která mi poděkovala za důvěru, kterou jsem jim dal. Dodala, že to tušila, protože zpravidla si každý vybírá nějaké téma, které se ho nějakým způsobem dotýká. A napomenula všechny, že doufá, že se to za zdi této učebny nedostane.

S tím jsem naopak překvapivě nesouhlasil, protože zjevně celou tu práci vůbec nepochopila! Být gay, tehdy se spíše říkalo homosexuál, neznamená opravdu být divný, úchylný, špatný, ale jen jiný. Takže pokud z toho budeme dělat tabu, tajemství, tak se nikam nedostaneme. Tím jsem si bezpochyby získal o to víc nejen jí, ale i všechny ostatní. V dalším ročníku to už věděla hned celá škola.

A co doma?

To je trošku složitější kapitola. Je věc, o které mluvit nechci a nebudu. Ale i tak mám o čem povídat. Můj outing v rodině proběhl hodně netradiční formou.

Jak už jsem říkal, měl jsem hodně rozjetý svůj život gay aktivisty, dokonce jsem se objevoval sem tam v médiích jako jedna z  tváří SOHO v ČR, psal jsem pro SOHO revue, které na počátku mé cesty sehrálo důležitou roli. Už to vědělo pár kamarádek, ale v rodině nikdo. Tedy aspoň jsem si to myslel.

Milda na pozici šéfa ekonomiky a administrativy v Soho ČR, 12. 6. 1999 – foto: facebook.com

První, kdo se to dozvěděl, byl bratr. Jenže na tom jsem neměl vůbec žádný podíl. Do školy se mnou chodila jedna z nejlepších kamarádek partnerky mého bráchy. Byla právě jedna z těch, které už to o mně věděly. No a ona to nevydržela, řekla jí to, a ta zas bratrovi. Jenže o tom všem jsem neměl ani ponětí. Nakonec jsem se to později dozvěděl právě od té kamarádky.

Hezké ovšem bylo , jak tedy začít mluvit s bratrem? Což nakonec dopadlo naprosto báječně. Prostě mě jednou bratr odvážel do Mostu a začali jsme o tom mluvit, jakoby se nechumelilo a jakoby to bylo už pro nás naprosto všední téma.

No a rodiče? Kdo se to dozvěděl další?

To už se dostáváme na velmi osobní notu, o které se trošku hůře mluví. Z toho jasně vyplývá, že to nebylo tak jednoduché. Začalo to zcela nevinně. V časopise pro mládež Popcorn vycházela pravidelná rubrika „Téma, co vás pálí“ a tam stanovili jako další oblast, kterou se budou zajímat homosexualitou. Tak jsem tam napsal. Ono to kupodivu vyšlo. Na dvoustraně bylo spoustu malých příspěvků a jen jeden na půl strany. Samozřejmě můj. Přišlo mi i na něj pár hezkých ohlasů do redakce.

Jenže pro mě tento článek sehrál mnohem důležitější roli. Kromě toho, že bratr mi pak přiznal, že uviděl ten magazín na mém stole, prohlídl si jej a přečetl si jej a pochopil, že je ode mě, protože pod ním byl podpis Milda. Pak jsem jej využil pro něco zásadnějšího.

Byl krásný, podzimní večer, sobota. Dodnes si to dobře pamatuji. Brácha s otcem odjeli do Žatce. Já jsem zůstal s mamkou doma sám.  V televizi dávali zrovna Angeliku. Právě ten týden to doma řekli dva moji gay kamarádi a dočkali se hrozně fajn odezev. Pod vlivem pozitivní atmosféry slunečného listopadového dne, jsem se bez rozmýšlení a přípravy vrhl po hlavě na věc. Odskočil jsem pro inkriminovaný Popcorn a dal mamce beze slova vysvětlení přečíst.

Umím dělat nepředvídatelné věci – Zámek Štiřín – foto: David Piňos

Dobrá, budu tedy nakonec hodně upřímný, byť toto jsem chtěl obejít. Následovala reakce: „Proboha, to abychom teď lezli kanálama, náš syn je buzerant“. Prostě něco, co se dalo asi čekat… Žili jsme na vesnici, většinu života v komunismu a tohle bylo pro všechny hodně nečekané. A já jsem na to sám vlastně připravený nebyl. Dokonale mi to vzalo vítr z plachet. Byl to typický šok, na který asi mají rodiče nárok, pokud to podvědomě netuší. Navíc bylo jasné ještě jedno – otec to nevezme určitě, ba právě naopak.

S ním to dopadlo jak?

Ještě musím dodat, že pak nastalo s mamkou období „vzdorovitosti“. Moc jsme spolu nemluvili a ještě dlouho ne o tomto tématu. Nakonec po letech poznala mého tehdejšího partnera, se kterým to bylo velmi rozpačité, protože i on sám byl dost ostýchavý. Ovšem toho dalšího si velmi oblíbila, byli jsme nakonec i na společných dovolených s jeho rodinou. A když náš vztah po letech dopadl velmi zle, z něj se vyklubal pěkný hajzl, tak mamka z toho byla dosti špatná.

Proto pro mě jedním z velmi důležitých aspektů při výběru partnera je i to, jestli zrovna tohoto člověka bych chtěl představit rodině? Ale zpět k otci a vlastně k celé rodině najednou…

Cože? Ty jsi to řekl všem najednou?

No, takhle zrovna ne. Otec, zbytek rodiny, přátelé, lidé z vesnice a další se to dozvěděli opravdu pohromadě. Ne, nesezval jsem si je někam na stadion, ale využil jsem k tomu zcela jiných prostředků.

Začalo to jednoho zcela všedního dopoledne. Já jsem tehdy byl hlavním redaktorem časopisu Gayčko, byl jsem v práci. Dorazil Jirka Hromada. Tehdy se blížilo další důležité projednávání zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví v poslanecké sněmovně. Proto měl domluvenou reportáž pro televizi Nova s jedním párem kluků, který měl na kameru mluvit o společném životě a významu registrovaného partnerství pro ně dva. Byl to tehdy třetí pokus prosadit jej i u nás.

Oslava narozeniny Jiřího Hromady se slonem v ruce, 13. 6. 1998 – foto: facebook.com

Mělo se to natáčet ráno. Ovšem televizní tým musel narychlo odjet někam mimo Prahu natočit aktuální reportáž. Takže se vše přesunulo na čas po obědě. Ráno si všichni vše potvrzovali. Jenže tento nečekaný stav nakonec vše zamotal. Kluci si to prostě rozmysleli. Nova ovšem s reportáží počítala. Co teď s tím? Kde uhnat jinou dvojici v pracovní den dopoledne a vlastně z hodiny na hodinu? Navíc to byl rok, myslím, 1999. Tehdy byl opravdu málokdo ochoten vlézt s vlastním ksichtem před kameru a říct celému národu, že je na chlapy. Prakticky skoro nikdo.

Tak Jirku napadla spásná myšlenka. A začal přemlouvat mě. Abych do toho šel já s klukem, se kterým jsem tehdy chodil a bydlel. Jenže já jsem odmítnul.

Pro něj to byla ovšem poslední možnost, jak situaci skutečně zachránit. A začal do mě hustit. Abych z toho utekl, tak zas pro změnu jsem si něco na obranu vymyslel já. Odvětil jsem, aby tedy zavolal mému tehdejšímu partnerovi a zeptal se ho.

Jednoznačně jsem očekával, že to hned zamítne. Nikdy se do gay hnutí nepletl, tuhle volnočasovou aktivitu mi prostě trpěl, navíc když to byla i má hlavní pracovní náplň. Jenže, on mu řekl hned, že ANO! Z toho už se pak nedalo vylhat. Takže jsem spadl do vlastní pasti. Což bylo hodně úsměvné.

Štáb se měl ukázat za chvíli. Tedy můj Jirka, jak se jmenoval, dorazil za mnou. Dělal jsem ve vydavatelství v rodinném domku jednoho gay páru, který Gayčko vydával. To byla v tu chvíli jediná reálná varianta. Trochu jsme to tam upravili, aby to více odpovídalo tomu, že tam spolu žijí dva mladí kluci. Lidé z Novy dorazili, vše proběhlo v naprosté pohodě. Natočili, co potřebovali. Nakonec byli spokojení všichni. Jenže trvalo nějakou dobu, než to šlo do vysílání. Myslím, že to bylo nakonec vpředvečer jednání poslanců.

Pak tedy nastal tvůj velký Den D…

Přesně. Televizní noviny to odvysílaly. Připomínám, že to byla doba, kdy Nova měla přes polovinu diváků, kdy se Vladimír Železný pravidelně chlubil v pořadu Volejte řediteli svými koláči, kdy se na zprávy dívalo přes tři milióny diváků! Dnes by o tom mohli jen snít.

V džungli zůstává člověk často sám – Berlín – foto: Tibor Klinga

Pak se logicky strhla lavina. Když to doplním informací, že mezitím jsme s partnerem natočili další reportáže pro další televize, účastnili se vícero diskuzních pořadů na toto téma.

Takže jsme prošli všemi tehdy existujícími televizemi! Něco naprosto nemyslitelného. Ovšem bylo to tak. Výsledek byl tedy jasný – nebyl snad nikdo, do by nás spolu jako pár někde neviděl.

To musel být tedy šrumec...

A jaký! Viděl to otec, viděla to mamka, viděli to příbuzní, známí i neznámí. Kdo nestihl zprávy na Nově, narazil na jiný pořad, kde jsme byli. Dokonce to vysílali i na nějaké německé televizi, jak jsem se později dozvěděl a i to taťka viděl, když náhodou přepínal kanály.

Po delší době mamka na toto téma poprvé zavtipkovala, že když tehdy chtěli vidět syna, museli si zapnout televiz. Mě zastavovali denně desítky lidí – na ulici, v metru na schodech, na tramvajových zastávkách, v obchodech, všude.

Nyní ti zase položím otázku pro změnu já: Jaké si myslíš, že byly ohlasy? Jaký byl poměr kladných vůči negativním? Upozorňuji, že to byla fakt doba, kdy homosexualita pořád byla ještě podpultové téma. Teprve čtvrtina obyvatelstva naší země ji považovala za normální...

To fakt netuším. V té době bych tipoval, že převládaly spíš horší reakce...

Ano, většina lidí odhaduje nadpoloviční podíl těch špatných. Ovšem skutečnost mě samotného tehdy překvapila. Opravdu to byla kvanta lidí, kteří našli odvahu mě oslovit. Jenže všechny byly povzbudivé, milé a velmi vstřícné!

To se nenašel nikdo, kdo by s tím měl problém?

No… Musím rozvést jednu příhodu, která se mi stala. Jednoho večera jsem se vracel posledním metrem domů. Usedl jsem na I. P. Pavlova do prvního vagónu a čekali jsme až nastane čas odjezdu. Metro bylo skoro prázdné. Já jsem na lavici seděl sám. Naproti mně horda mladých, přiopilých, sem tam nějaká kérka, takové ty pyramidy na džískách apod. Ale já si jich moc nevšímal, u takovýchto lidí netřeba vzbuzovat zájem.

Já se jen tak nevzdávám... – Zámek Trója – foto: Radek Horák

Vlak pořád stál a najednou si mě všiml jeden tvrďák z nich a začal na mě mluvit. Spustil: „Tebe odněkud znám…“ A já jsem si říkal, ježíšmarjá, jen to ne. V tu chvíli ostatní zmlkli a začali si mě prohlížet. Jenže ten týpek pokračoval: „Tebe jsem viděl nedávno v televizi…“ V tu chvíli jsem pochopil, že je průser, s prominutím. Okamžitě jsem začal přemýšlet, zda by nebylo lepší zdrhnout. Jenže jsem seděl uprostřed, tak by mě nejspíš u obou dveří, které byly nejblíž, někdo z nich chytil. Čekal jsem, co se tedy bude dít? Zda tedy „konečně“ dostanu po tlamě?

Dotyčný přemýšlel nahlas dál: „Jo, už jsem si vzpomněl! Tys byl v tom pořadu s těma buzerantama…“ To už mi bylo jasný, že je to špatné. Všichni ostatní na mě nevěřícně civěli. Těch pár ostatních lidí, co byli spolu s námi ve vagónu, dělali, že tam nejsou a nic neslyší. Samozřejmě.

Pomalu jsem se smiřoval s tím, že nyní poprvé v životě dostanu opravdu vyklepáno.
Následná věta mě ovšem vyvedla z míry ještě víc: „No dobře jste to těm černoprdelníkům nandali!“

Očekával jsem tvrdou reakci a přišla naopak opět velmi dobrá. Šlo totiž o to, že jsme mimo jiné byli v pořadu České televize, kde diskutovali studenti, a který se natáčel v Dejvickém divadle. Bohužel už si nevzpomínám, jak se jmenoval? A tam mimo jiné prezentoval své názory jeden mladší muž, který vždy povstal, pozvedl pravici s Biblí v ruce a začal hlásat opravdu dogmatické bludy, které by si nezadaly se středověkými čarodějnickými procesy. Byl ve své zaslepenosti a nenávisti opravdu dosti výmluvný. Natolik, že přesvědčil v náš prospěch i mnohé, kteří si jinak o těch buzících mysleli své.

Cena ColourPlanet 2012 za dlouholetou podporu LGBT minority – 16. 5. 2012 – foto: Lucia Eggenhoffer

Co bys poradil klukům, kteří si právě procházejí svým coming outem?

Ať to hlavně nezkouší jako já – přes televizi. Dnes už je diametrálně jiná doba. Dokonce si dovolím tvrdit, že to je jinak i na těch vesnicích. Samozřejmě, že tam je podhoubí předsudků o mnoho větší než ve větších městech. To tak vždycky bude. Stejně jako to, že část veřejnosti bude proti a je jedno z jakých pohnutek nebo z vlastní omezenosti. Ovšem míra nevědomosti je dnes opravdu minimální. Tehdy hrála velkou roli.

Mě těší, že dnes jsou první kluci a holky, kteří netuší, co je coming out? Protože oni to o sobě tušili už od malička, stejně jako rodiče, takže pak se to jen potvrdilo a žádné vyoutování se nekonalo. Šlo to přirozenou cestou. Prostě ideální, i když pořád samozřejmě velmi menšinová záležitost.

Radit nemá moc smyslu. Každý outing je jiný, každý člověk je jiný, každá rodina je jiná. Univerzální recept neexistuje. Ideální samozřejmě je s tím začít, až když je člověk sám s tímto faktem vyrovnaný, tehdy má cenu jít za rodiči. Velmi tomu pomáhá i fakt, když je v šťastně zamilovaný. Opora je v každém případě důležitá.

Na druhé straně nezapomínejme i na pohled rodičů! I oni mají právo na to se s tím vyrovnat, přerovnat si to v hlavě a sžít se s tím. Pokud to již tušili, musejí to vzít jako fakt. Pokud ne, pak to mají těžší v tom, že se musejí naučit žít s pro ně zpočátku docela tvrdým faktem.

A já jsem přesvědčen, že pokud v té rodině nepanovaly do té doby nějaké nenormální vztahy, tak to vždy čas srovná a vyléčí. Mateřská láska je opravdu silný cit. Často důvodem odmítavé reakce je i snaha nepřijmout vědomí, že jejich dítě bude mít horší život, než kdyby bylo tzv. normální.

Proto pomáhá obvykle i to, když člověk dříve nebo později dodá, že je zadaný a šťastný. To pomůže rodičům uklidnit se a věřit, že to vlastně není nic tak špatného.

Ani vám nevím, čeho se to vlastně držím – Botanická zahrada Praha – foto: Tibor Klinga

Jak berou tvoji homosexualitu kamarádi a kolegové?

Kamarádi s tím nikdy problém neměli nebo o tom nevím. A kolegové? Obecně většinou platí, že se příliš soukromé věci v rámci formálních vztahů moc neřeší a ani k tomu není důvod. Pokud se někdo z kolegů či kolegyň stanou i přáteli, tam je to samozřejmě jiná.

U mě to ovšem zase bylo trochu jinak. Tím, že jsem byl kdysi hodně známý jako gay aktivista, tak se se mnou tahle pověst táhla všude, kde jsem se ocitl. Takže jsem se tím opět moc zabývat nemusel. Jedna z nesporných výhod mého velkého outingu. Nikdy jsem netušil, kdo z kolegů to ví a kdo ne.  Bylo mi to i dost jedno. Předpokládám, že se to dost šířilo samo. Navíc když jsem se tehdy nadšeně vyjadřoval jako chlap např. k registrovanému partnerství, málokdo mě mohl podezírat z uvědomělého heterosexuála, který se zabývá starostmi ostatních menšin.

Barrandovské skály – foto: Jan Truhlář

Setkal ses s odporem od nábožensky založených lidí atd.?

Jako jednotlivec ne. Překvapivě spíše naopak. Tedy otevřeně. Jako aktivista samozřejmě ano. Ale musím říct, asi k údivu ostatních, že tito lidé nám vždy velmi pomáhali. Často postrčili nerozhodnuté lidi nebo třeba politiky k tomu, aby si na nás ujasnili svůj postoj. Protože když se náboženští fanatici rozjedou a začnou chrlit jejich demagogickou a dogmatickou síru, tak každý rozumný člověk si řekne, že přece nemůže být na jejich straně!

Je jedno, zda šlo v minulosti např. o poslance Tollnera nebo Karase z KDU-ČSL, bezvýznamného šílence Hájka, poskoka nevyrovnaného Klause nebo o podivné pseudokatolické a pseudokonzervativní ku-klux-klanová bratrstva typu D.O.S.T. a na další už si ani člověk nevzpomene.

Nemám rád církve, ale vážím si věřících – Kutná Hora – foto: Tibor Klinga

Ale je milé a dosti výstižné, že jediné dvě organizované skupiny proti gayům a lesbám jsou katolické i jiné náboženské spolky a náckové. K tomu není co dodávat! Hodně to vypovídá o jejich morálním kreditu.

K tomu se samozřejmě přidávají ti, kdo se schovávají za konzervatismus, ale nahlas mluví zejména ti, co se sami moc pravými konzervativními hodnotami neřídí. Je pohodlné své předsudky a omezenost schovávat za jakési vyšší cíle.

Zatímco naši katoličtí sektáři posilují a těší se na to, že jim ukápne z restitučních miliard, je moc hezké slyšet současného papeže Františka, ze kterého katoličtí papaláši musí být naprosto odvaření, protože se mu daří překračovat stín legendárního papeže Jana Pavla II. tím, že pojmenovává všechny neduhy mocenských a jiných zájmů této instituce a snaží se vrátit ji k jejím kořenům. Jeho vyjádření, že si nedovolí soudit gaye a lesby, je nečekaně průlomové. Doufejme, že to tak půjde dál.

Třeba si uvědomí, že to, co oni nazývají hanlivě lobbingem je normální snaha poukázat na vlastní přirozenost. Stejnou logikou by totiž mše v kostelích šlo srovnávat s pochybnými praktikami tzv. šmejdů, tj. podvodníků, kteří dnes hojně zneužívají důvěřivosti seniorů a méně vzdělaných lidí, aby je chytili na svá lákadla.

A já vždy tvrdil, že nemám rád církevní instituce, protože vnímám hodně jejich negativa a sektářské praktiky. Ale jsem přesvědčený, že pro člověka je velmi důležitá víra. Nu a ta například našemu národu dost chybí.

Miluji historii a mám rád víru – Kutná Hora – foto: Tibor Klinga

Koho považuješ za gay ikonu?

Ať si kdo chce, co chce myslí. Ale jednoznačně Jirku Hromadu. Kdysi na jednom portálu vyšel dehonestační článek o tom, že právě on není žádná ikona. Byla tam snesena snůška nesmyslů, pomluv, urážek a rádobysiláckých řečí od mladých lidí, kteří tíhli k tomu ukázat, že oni jsou lepší, chytřejší a vše by dokázali lépe. Úsměvné na tom je, že později se o to pokusili. Jejich organizace dnes už asi ani neexistuje, neštěkne po nich ani pes a výsledky mizivé.

Ano, všechno šlo udělat lépe a efektivněji. Jenže po bitvě je každý generál. V rámci možností se udělalo maximum, které v té době bylo reálné. S dnešními možnostmi by vše bylo mnohem výraznější a údernější, si myslím. A opravdu se divím, že se toho právě ti mladí nechopí a nevyužijí prostředky, které mají k dispozici a bezvadně ovládají a neudělají gay a lesbické hnutí opět atraktivní a viditelné.

Jak vnímáš českou a slovenskou gay scénu?

Dnes už to je vše zcela jinde. Na jedné straně jsou lidé, kteří už nic neřeší a jsou svobodní a volní, ať jsou takoví nebo onací. Na druhé straně jsou pořád lidé, kteří žijí zejména na vesnici v prostředí předsudků a neznalosti. Přesto to s tou dobou minulou je nesrovnatelné, i to negativní hledisko. Většina lidí se prohlašuje za tolerantní. Často jim to je ovšem spíše jedno. Ale když se dostanou do situace, kdy se tedy musí k této věci postavit čelem, tak většinou se nakonec dostanou na stranu rozumu a srdce.

I párty si umím užít... – Český ráj – foto: Petr Fidler

Gay svět se v mnohém přesunul na internet, kde nabízí domnělou anonymitu. To doplňuje oblast gay podniků a komerční scény. Vše je podpořeno touhou po konzumu a sexu, proč to nepřiznat? Opravdu nejsme jiní než většinová společnost. Byť u nás je to možná přece jen silnější. Virtualita je jasně povrchnější a pokrytečtější, což je dnes považováno asi spíše za přednost. Budiž, každému, co jeho jest – jak je jedno z mých životních kréd.

Na druhé straně přibývá těch mladých, kteří mají prvního partnera nejen sexuálního, ale i životního a už jsou s ním nejen měsíce, ale začínají načítat i roky společného žití.

Co se týče onoho LGBT hnutí, tak tam jsou mé dojmy rozmlžené. Z oficiálních sdružení už jich moc nefunguje nebo nejsou vidět. Jsou tu dvě velké akce, a těmi jsou Prague Pride a Mezipatra, která rozhodně formují českou scénu. Další moc za řeč nestojí a doufám, že se nikdo neurazí. O aktivitách pro volný čas a výletech už jsem mluvil, tam nemám námitek. Jinak prostě moc přehled nemám.

Na Slovensku jsou pořád kvůli silnému vlivu katolické církve několik let pozadu a jejich situace je mnohem složitější, už jen proto, že je tam nepodporuje v Evropě přirozený silný partner v politice, a to sociální demokracie tam prezentovaná stranou Směr v čele s Robertem Ficem.

Foto: Petr Šesták 

Co bys vzkázal lidem, kteří nemají rádi gaye?

Ti asi tento článek moc číst nebudou. Teď, když probíhal třetí Prague Pride, tak rád používám heslo D.O.S.T. L.I.D.S.K.É. B.L.B.O.S.T.I. Každý máme nárok na názor, i na ten hloupý.

U tebe je asi zbytečné ptát se, jestli souhlasíš s registrovaným partnerstvím a adopcí dětí...

Na dlouholetém boji za prosazení registrovaného partnerství jsem se podílel přímo, takže je pro mě jen jedna odpověď. Dodnes vedu oficiální statistiku vstupů do partnerství pro celou Českou republiku.

S otázkou adopcí to tak jednoduché není. Jakožto bývalý gay aktivista samozřejmě proti adopcím nejsem. Jenže jsem si vědom toho, co musí proběhnout a co pořád nejde přeskočit. Že to je běh na dlouhou trať a v dohledné době není reálné se něčeho podobného dočkat.

Stejnopohlavní manželství je zajímavější, protože na něm se zatím neshodne ani gay minorita u nás. Někteří jej považují za výdobytek našich odvěkých „nepřátel“ – církví, katolíků. Proč tedy přistupovat na jejich hru? Na druhou stranu, říkáme-li, že mezi lidmi není rozdíl, neměl by být rozdíl ani v tomto.

Snaha plést do toho ochranu rodiny je účelová a primitivní stejně jako ostatní argumenty odpůrců, kteří si neuvědomují, že snaha před zákonem potvrdit zodpovědnost ze vztahu dvou lidí, podpořit rodinu, ze které gayové a lesby pocházejí, jsou ty nejkonzervativnější hodnoty, jaké mohou být. A ti takzvaní konzervativci je vehementně zpochybňují.

Nic svatého mi není svaté – Noc kostelů Praha – foto: Toman Pátek

Zaujal tě Prague Pride?

Já bez problémů doznávám, že jsem nikdy nebyl příznivcem gay průvodů v Česku. To i přesto, že jsem se podílel na organizaci těch úplně prvních, které nebyly ani v Praze, ani v Brně, ani v Táboře, ale v Karlových Varech.

Tam mi byl sympatičtější ten konzervativnější přístup k věci. Přece jen jde o velkou estrádu, na které jsou zejména díky médiím vidět zrovna ne úplně typičtí představitelé naší komunity, a to zejména transky a jiní exhibouši.

Ale po účasti na dosavadních dvou ročnících Prague Pride musím smeknout, protože samotný průvod je plný energie, barev a optimismu. I když jsem si vědom, že má i své odpůrce mezi gayi a lesbami, zejména mimo Prahu, kteří vnímají jeho odlesk právě díky pokřivenému obrazu, který o něm většina médií podává prostřednictvím fotek lidí, kteří nejsou zrovna typickými představiteli naší menšiny.

Na druhou stranu chápu, že pro ně je zajímavější onen nejkreativnější člověk všemožného vzhledu než banda normálních, usměvavých lidí kráčejících ulicemi Prahy.

Prague Pride 2012

Co je ta nejvíc gay věc, kterou jsi udělal?

Žádná. Nevím, co to je „gay věc“? Sorry, ale to mi přijde jako hodně ujetý a nesmyslný termín.

Nezapomínejte, že já nejsem gay! Já jsem především Milda Šlehofer. To, že jsem gay, je jen jedna z mých vlastností. A kdybych už měl, tak rozhodně tuto nevyzvednu jako první. A věřte, že to rozhodně není proto, že bych se za to styděl! Jen ji fakt nepovažuji za nijak zvlášť důležitou.

V čem tě tvoje orientace omezuje?

Asi v ničem… Mít děti?

Přináší ti naopak nějaké výhody?

Musím se přiznat, že už mě docela svrbí to, že se vše v tomto rozhovoru točí kolem mé orientace. Nepovažuji to, že jsem gay za nějakou výhodu nebo nevýhodu. Je to součást mé osobnosti. Rozhodně bych řekl, že ne nejvýznamnější, ani nejvýraznější.

Ale zpět k otázce, jestli to má nějaké výhody? Často se mluví jen o nevýhodách, tam to vnímám dost pozitivně, těch bylo opravdu minimum. Největší nevýhodou bylo a je najít si stabilní partnerský protějšek a rodinné zázemí. To je bez pochyb.

Dal bys klukovi pusu na tramvajové zastávce plné lidí? 

Rozhodně. Za prvé to v Praze opravdu není žádný problém, ani otázka, kterou by se člověk měl vážně zabývat. Má letitá zkušenost je, že většině lidem to je ve skutečnosti úplně fuk.

To, jestli si někde stranou nebo za rohem řeknou nějaké hloupé poznámky, vypovídá víc o nich, ne o mně. No a za druhé, to je věc každého, zda mu to vyhovuje nebo ne. Někdo může být přirozeně stydlivý, někdo přirozeně exhibicionistický. Záleží to vždy na domluvě a přirozenosti. Jakmile je cokoliv křečovité a hrané, tak je to špatné.

Legrace musí být – foto: Petr Šesták

Máš více kamarádů mezi gayi nebo heterosexuály? 

Jaj, ani toto není u mě typické. Předpokládám, že většina gayů by odpověděla, že si víc rozumí a má více přátel mezi holkami a heteráky. Jenže já to tak nemám.
Ano, samozřejmě jsem to tak kdysi také měl. Od dětství jsem si víc rozuměl s holkami. Stranil jsem se kolektivních sportů, ve fotbale jsem byl střevo, které každého zkopalo, góly dávalo tak do vlastní branky. A při běhu jsem statečně zastával chvost spolu s oplácanými děvčaty.

Pak jsem objevil tehdy ještě zapíraný svět Rychlých šípů, který mě učaroval. O tom už jsem mluvil. Upřímný a čistý svět přátelství kluků, to může gaye jen nadchnout. Aspoň v té době. Dnes už by to působilo asi zjevně naivně a nereálně.

 Foto: Petr Šesták 

Jací kluci se ti líbí?

Tak až takhle? Okay, řeknu to na rovinu. Nemám vyloženě svůj typ. Každý můj dosavadní partner byl docela dost jiný. Jenže kdo tvrdí, že na vzhledu nezáleží, kecá. Právě to, jak člověk vypadá, posuzujeme jako první. Tam začíná první dojem. Samozřejmě špatně je, když u toho zůstane. Ale každý, ať si to bere po svém.

Se mnou můj vkus stárne, i když nyní o mě mají překvapivě zájem ti takzvaní zajíci. Já bych raději dospělého, vyrovnaného a hotového člověka. Mám rád lidi, kteří mě něčím dokážou nejen zaujmout, ale i obohatit. Nesmírně důležité jsou pro mě sympatie. Fascinuje mě úsměv, tudíž veselé lidi rozhodně můžu. I když mi roky přibývají, tak by se logicky měly mé nároky spíše zmenšovat, abych měl vůbec nějakou šanci, ale pravdou je opak.

Nestojím o hromadu nových známých z internetu, nestojím o nové a nové zamilovávání se. Raději bych rovnocenný vztah, rodinnou pohodu a společný život na hezkou řádku dalších let.

Zároveň ale nechci sedět doma na zadku, vzpomínat a filozofovat o světě. Naopak bych si ještě hodně rád užil života a všeho, co nám ještě přinese. Proto nemám potřebu sbližovat svůj osud s někým, kdo už si zoufá nad svým bytím, nad tím, že gay vztahy nemají smysl apod. Já normálnímu vztahu dvou kluků věřím a také věřím, že si jej ještě dosytnosti sám vychutnám.

Někdy jsem rád sám – Berlín – foto: Tibor Klinga

Jak vnímáš internetové seznamování?

To je velmi dobrá otázka. Já jsem to vůbec se seznamováním měl také trochu jinak než většina ostatních. Zažil jsem ještě ono zmiňované seznamování přes inzeráty a dopisy. Pak jsem se stal gay aktivistou, zároveň jsem pracoval v gay časopise a poznával jsem tak stovky nových lidí. Díky tomu se vždy naskytla příležitost přirozeného poznávání se. Ať už to bylo ono pověstné přeskočení jiskry hned na začátku nebo jsme se nejdříve stali přáteli, a pak to přerostlo v něco víc.

Až po mém nejdelším vztahu, na jehož konci jsem náhodně také skončil i se svou „veřejnou gay kariérou“, jsem se chtě nechtě musel vrhnout na fenomén, o kterém jsem hodně slyšel, ale prakticky jsem jej moc neznal – internetové seznamky.

I když jsem věděl, do čeho jdu, míra zneužívání anonymity, povrchnosti, pokrytectví a přetvářky mě docela překvapila. A musím přiznat, že mi dodnes nepřirostl tento způsob seznamování k srdci. Naopak. Jak se dnes všichni znají z jiné konkurenční seznamky. Tak já jsem se tam s kdekým bavil, ale málokoho tam jsem pak reálně poznal. Spíš tam převládají u mě lidé, které znám z reálného života. Nebo když mohu, tak hned s dotyčným v hovoru uteču na jiný chat jako např. Facebook, kde se ti lidé zpravidla chovají přirozeněji.

Bohužel na gay akce a setkání gayů moc nechodím, tak jsem si sám odřízl možnosti, jak někoho normálně poznat a znovu zkusit navázat to, co mému životu dává smysl – láska a společný život. Zní to frázovitě, ale je to tak. Ale to by bylo na mnohem delší rozhovor, než je tento.

 Foto: Petr Šesták 

Kdybys teď mohl změnit tři věci, které by to byly?

Na konec tu nejtěžší otázku? Tak to je zrada! Těžko rychle plácnout něco smysluplného. Ale asi z toho vybruslím snadno a přitom upřímně. Na svém životě bych toho mohl změnit dost. Ale pouze s tím, že bych měl tehdy vědomosti a zkušenosti, které mám dnes. Což je nereálné.

Ano, nadělal jsem spoustu seků a chyb, jenže to k životu prostě patří. Pokud jsem kdy někomu ublížil, to mě fakt mrzí. Ovšem jinak bych na svém životě neměnil nic. Kdybych cokoliv změnil, nemusel bych být tam, kde jsem teď. Ano, mohl jsem na tom být lépe. Jenže není mi už osmnáct, abych měl naivní představy o životě.

 Foto: Jan Truhlář 

Pozor, já ale jsem životní optimista tíhnoucí až k naivitě. Uchovávám si část duše dítěte. Způsobuje to občas i nějaké problémy, ale já jsem s tím spokojen a už jsem příliš stár na tom něco měnit.

Jediné co k tomu mohu dodat, je jedno z mých životních mott. A to – CARPE DIEM! Jestli nevíte, co to znamená, vygooglujte si to („Užívej dne“ – pozn. red.).

Milda Šlehofer u sklenky dobrého vína – foto: Petr Šesták

Právě jsem si vzpomněl na jednu frázi, kterou jsem kdysi používal, která zní sice hrozně, ale její upřímná podstata mi je fakt blízká: „Žijte život tak, abyste se pak za něj nemuseli stydět“. A je fuk, zda jste takoví nebo makoví, důležité je, co se skrývá uvnitř vás. A už raději dost nebo budu úplně za blbečka… (smích)

Mildův profil: milda.sleha