Vytrácí se spontánnost z našich životů, nebo v nich nemá jen místo?
Život skýtá mnohá překvapení i radosti, každý má nějaké vrtochy, něco, co si rád dopřeje. Z mnohých důvodů se z nás však vytrácí rozmarnost a proto se nám někdy zdá, že právě oněch překvapení a předmětů naších vrtochů ubývá. A tak ubývá i radostí a z nich pramenících barev. Kam se ale poděly?
Často sám se sebou hraji takovou hru, když procházím ulicemi. Není to ani tak hra, spíše pracující mysl a vnímající smysly zachytávající podněty a okolí. Jistou část pozorování okolí tvoří též pohrávání si s ním, které dává vzniknout příběhům. Ovšem tyto střípky mají tendenci nabývat šedého odstínu. Jako by snad fádnost byla součástí denní reality.
Na začátku stačí ke štěstí méně
Z nějakého důvodu mi na mysli vytane něco z dětství, mluví-li se o radostech, vrtoších a barvách, ať již metaforických či skutečných. Jako malým nám stačí ke štěstí nějak méně. Například když nás babička vezme s sebou na nákup a my můžeme jet v nákupním vozíku či jej táhnout. Největší slastí se mnohým v tomto věku zdá, když matka prodlouží večerku a po večeři ještě dostanou kakao.
Jako bychom navíc měli však v dřívějším věku schopnost vidět více kouzla. Stavívali jsme domečky pro lesní skřítky, pod postelí se schovával bubák a našli-li jsme pěkný kamínek, přirostl nám k srdci a stal se přímo drahokamem. Později jsme se naučili svět objevovat trochu z jiného úhlu a hledat odpovědi na otázky, které jsme si kladli. Slastí bylo, když nám bylo dovoleno v týdnu zůstat doma nebo byli-li jsme pochválení paní učitelkou.
Svět se zmenšuje
A jak rosteme dále, svět se nám zmenšuje, kouzla pro mnohé ubývá a slasti se přesunují k čím dál složitějším věcem. Jako by snad byla analogie mezi věkem a schopností divit se, hledat odpovědi a vnímat kvůli tomu a rozmarností. Jako kdyby snad lidé s přibývající výškou a velikostí oblečení přesouvali své vrtochy a vnímavosti jen k určitým věcem, k větším věcem a jen určitým barvám, zatímco jako děti se snažily využít na obrázku co nejvíce pastelek.
Snad proto, že malé věci nám najednou nestačí, přikládáme váhu těm větším. Navíc jsme byli naučeni, že nejsme malí a dospělí lidé se musí soustředit místo na kakao na něco konstruktivního. Už nekreslíme slony v hroznýši a u domů už nemáme ani čas sledovat hezké muškáty v oknech. Problémem ovšem je, že ony velké věci jsou poměrně elitní skupina, žádají též více pozornosti. A přitom se začínají opomíjet věci, které jsou sice malé, ale prostupují každým dnem a o jejích barvy se lidé dobrovolně připravují. Možná tak vzniká fádnost.
Přitom kdy naposledy jste se zastavili, zaklonili hlavu a jen pro radost sledovali hvězdnou oblohu? Kdy naposledy jste se podívali na zem, jen abyste se podívali, zda tam nebude nějaký hezký kamínek?
Nemyslím si, že by problémem bylo, že mizí spontánnost z našich životů, spíše lidé mají tendenci se připravovat o příležitost k ní, okrádají se totiž o spoustu rozmarů.
Honba za číslem
Není to dlouho, co jsem se rozhodl zastavit a požádat zcela neznámého chlapce o číslo. Nedostal jsem jej. Nevím, zda nebyl gay či jsem se mu zkrátka nelíbil, ale v ten moment jsem přes ten drobný neúspěch pocítil i jistý úspěch a radost z něj. Radost ze spontánnosti, vytržení se z určitého stereotypu a radost z kuráže. Možná to nevyšlo teď, ale jednou třeba ano. A o tom by spontánnost měla být. Je to způsob, jak se spojit se svými rozmary. A výsledkem může být, že nás donutí najít kuráž, najít svou novou stránku nás samotných nebo života, kterou můžeme eventuelně drobnou dávkou spontánnosti otevřít. „Při nejhorším“ nám to udělá jednoduše radost a o tu bychom se připravovat neměli, rozhodně ne dobrovolně.
Uvažujíce nad onou mojí akcí za honbou čísla docházím k závěru, že snad většině gayů by prospěla jistá dávka spontánnosti. Je-li schopna vyvolat kuráž, může tímto pomoci mnohým ostatním nedržet se zbytečně zpět a najít určitou hrdost, jelikož dle mého názoru jdou kuráž a hrdost leckdy ruku v ruce. Můžou-li rozmary vyvolat radost, mohou nás i sblížit, když je budeme sdílet a sblížení může dále vést i k něčemu, co náš život může obohatit a za to si myslím, že chvilka případné nerozumnosti stojí.
Titulní foto: alan-light, Flickr, Creative Commons
15 názorů ke článku
Nelíbí se mi spojení Byli-li... Raději bych použil Pokud byli, případně Když byli... prostě předložkový tvar. Dvě li vypadají, jako by se autor snažil napodobit "tydlidání" dveří autobusu.
Každý dítě je unikát a většina z nás o tu unikátnost během života přijde. Každopádně články podobnýho typu mám rád. :)
Myslim, ze s pribyvajicimi zkusenostmi, vzdelanim, pracovnimi povinnostmi, rodinou a dalsimi "dospelymi" vecmi, ma clovek stale mene a mene casu na infantilni chovani. A jsou take lidi, kteri zapomenou, ze byli detmi a jsou dospeli vzdy a vsude.
Pak se asi snadno muze stat, ze prehlidneme krasne barvy podzimu proto, ze resime nabourane auto, nebo nedostatek penez tyden pred vyplatou.
Je to prirozeny proces vyvoje cloveka. Nikdo nemuze nezavazne pa*** do duchodu. Driv ci pozdeji prijde odpovednost za vlastni ciny, za partnera, za pracovni vysledky... A tam, kde driv byvala nerozvaznost a riskovani, bude brzo touha po jistotach, zazemi a harmonii.
Nakonec, vstoupi li clovek do podzimu sveho zivota a jeho dospelacke radosti budou p***e, vrati se zase k malym vecem. Bude ho tesit prochazka parkem, nebo novy sesit krizovek.
To je kolobeh zivota, takto je to myslim spravne. Kazdy z nas musi projit bourlivym mladim, spalujici vasni, tezkou dospelosti proto, aby nakonec spocinul v klidu a pohode s vedomim, ze dve generace po nem vstupuji do svy ch zivotu.
A nebojte, každý ji má určitě v sobě. Je jen potřeba, aby okolí každého dovolovalo tu spontánnost v člověku uvolňovat.
Je mi teprv 36, ale na nebe i na zem koukám stále rád. Čím méně času je, tím více si všímám těch drobností kolem. A že úkolem mým jsou lidé, i od nich dostávám spoustu impulzů ke krásám a nádherným pocitům.
Život je skutečně návykovej!! :-))
M.T.
