Zprávo, pověz mi, aneb jak nám slouží internet a gay seznamky
Existují určitá zažitá pravidla pro komunikaci, ať již psanou nebo mluvenou. Za poměrně krátkou dobu existence internetu se vyvinuly určité návyky pro komunikaci po síti. Dá se mluvit o souboru zkratek, pozdravů, vět, hlášek. Někdy se ovšem může zdát, že vznikl i určitý stereotyp, který se projevuje například i při komunikaci na seznamovacích serverech. Tvrdí se, že internet nás sblížil. Ano, jistě v určitém ohledu tomu tak je. Vidíme si de facto až do talíře, můžeme se spojit s kýmkoli kdykoli, ale nejsme si díky internetu zároveň i vzdálenější?
Máš odvážnější foto?
Nezřídka mívám pocit, že konverzaci, kterou zrovna vedu, jsem už jednou zažil. Ne snad, že s daným člověkem bych si už psal, ale otázky i sdělení jsem už četl od někoho jiného. Říkal jsem si, že jsem možná zvláštní, ale vím, že tento pocit nemám pouze já. Přiznám se, že někdy již jsem unavený poté, co musím desetkrát za den odpovědět na otázku „Máš někoho?“ a „Proč?“.
Ano, vím, že sice nemluvíme tváří v tvář, ovšem kde je psáno, že by při internetové komunikaci měla být posunuta hranice toho, co je vhodné? Žádáme fotku obličeje, abychom věděli, s kým máme tu čest, ale požádali bychom snad v běžném životě někoho, aby se nám svlékl, byť bychom s ním strávili jenom jeden večer? Proč tedy by mělo být normální číst „Máš i odvážnější foto?“.
Sebevědomí pod rouškou anonymity
Dalším zajímavým fenoménem, krom absence či útlumu způsobů, který jsem postřehl, se mi jeví být i sebevědomí, které internetový prostor propůjčuje. Pravděpodobně fakt, že nás stále dělí nějaká vzdálenost a určitá míra anonymity, v některých probouzí odvahu či drzost k tomu, co by si tváří v tvář nedovolili.
S jistou dávkou rozčarování se spíše bavím nad tím, jak někteří obléknou háv kazatele a spustí záplavu kritických a odsuzujících komentářů na profilech lidí, s kterými se ani neznají. Když se pak s nimi ale míjí například na ulici, neudělají to, co běžně předvádí, když vkročí do virtuálního světa. Cožpak můžeme vůbec něco soudit o člověku pouze z jeho fotografie a pár řádků na profilu?
Toto pokrytectví, s kterým se potkávám, mě nutí se zamyslet i nad tím, proč mnozí zastírají to, kým jsou a jak se běžně chovají, a zároveň to přivádí další otázku: Neukazují právě tímto, jací jsou a co nosí pod nějakou maskou? Možná to ovšem je pouhý nedostatek taktu, díky čemuž například někteří dotíravě pokračují v diskuzi, i když by už mohli vycítit, že o ni druhý nejeví zájem. Někteří si dokonce v konverzaci vystačí sami.
Staré úsloví praví: Do třetice všeho dobrého nebo zlého. I tak by se dalo mluvit o něčem, co se může jevit pozitivně, ale také může nést kus špatného. Jako například věta „Já tě viděl“, „Já tě znám“, „Nestál jsi náhodou tam a tam tehdy a tehdy?“ a další podobné. Nezůstaňme pouze u toho, jak zvláštní je to, že nás dovede někdo doslova vystopovat, i když zároveň jim patří čest, neboť to může být lichotivé, že si nás všimnou.
Žít, to je povinnost
Na jedné straně se totiž ukazuje, jak nás internet může doslova sblížit. Může někdy dva lidi svést opět dohromady. Zároveň se ale díky svým profilům a fotkám stáváme známějšími a známějšími, necháváme za sebou drobečky, díky kterým může být narušeno naše soukromí. Ať už na to, že nás někdo pozná, budeme nazírat radostně či ne, nelze ten pohled zbavit určité hořkosti. Vždyť přeci pozitivnější by bylo, kdybychom se oslovili přímo a nezabředávali do hlubin virtuálna. Vždyť „žít, to je povinnost“, jak pravil Goethe.
Ano, internet je dobrý vynález, stejně tak i komunikace a jiné možnosti, které nám otevírá. Nezapřu, že i když bývám já, a vím, že i spousta dalších, podrážděný „netem“, tak v tomto kusu „zla“ je i velký kus dobra, skrze to, jak nám mnohé věci usnadňuje. Otevírá nám cesty i k tomu, co bychom běžně nemuseli najít. Ať už k informaci či člověku v životě.
Je nutno si ovšem uvědomit, že ačkoli mluvíme virtuálně, naše chování a obrázek, který tak o sobě vysíláme, virtuální nejsou, stejně jako ti, kteří u počítače v daný moment sedí. Ať už je realita jakákoli, neměli bychom k ní přistupovat virtuálně, aby místo blízkosti nevznikal pouze odstup, který se tak pouze jeví díky internetu a aby náš úsudek nebyl zakalen něčím, co ne vždy je skutečné. Jediné, co je třeba, je trocha rozumu a nevirtuálních způsobů.
Titulní foto: eunix, Flickr, Creative Commons
6 názorů ke článku
