Provázejí vás vztahy s bývalými partnery? Před jejich ani svojí minulostí neutečete
Minulost je často přirovnávána k břemenu, které si s sebou neseme životem. Prý před ní neutečeme. Máme se z ní učit. Zároveň v ní ale nelze žít. Přesto snad všichni známe pocit, že je krok před námi, nebo alespoň za námi. A nejen naše, ale i ta alespoň zdánlivě cizí.
V každém vztahu může dojít k momentu, kdy se prolomí tenké stěny mezi dneškem a včerejškem a my musíme najednou čelit minulosti toho druhého. Málokdo se vyhnul alespoň srovnání s dřívějším protějškem svého partnera. Je možné, že nás bývalí partneři, ať již naši nebo našeho přítele, doprovází vztahy současnými? Je dokonce možné, že neseme tíhu dobrých i špatných skutků, jichž se dopustili ti, kteří předcházeli naším aktuálním vztahům?
Naše minulost je citlivé téma
Na svou partnerskou minulost býváme často citliví. Možná ji vnímáme jako choulostivé téma, možná jako příliš osobní, možná ji jen nechceme otevírat. Zajímavé ovšem je, že málokomu takováto připadá i partnerova minulost. Neznám totiž nikoho, kdo by si nepoložil otázku, co bylo před ním.
Kdo se moc ptá, moc se dozví. Jako třaskavá směs paranoie, žárlivosti a všetečnosti působí vědomost v tomto tématu.
Máme tendenci vyrovnat se, ba co lépe předstihnout protějškovy „bývalé“ v každém myslitelném ohledu a o daném úspěchu toužíme být patřičně uvědomeni. V tomto boji se nám najednou zdají všichni jako úhlavní nepřátelé, neuvědomujíce si, že vítězi jsme už tím, že přítomnost nese naše jméno.
Přesto nehodlám tvrdit, že důvod, proč nás mohou pronásledovat duchové vztahů minulých, vězí pouze v nás. Jak by mohl? Vztah přeci tvoří pár a nic není jednostranné. Tlak zmůže své.
Srovnávání s bývalými partnery
Ten se může projevit, když zjišťujeme, že rodina partnera nás porovnává s naším předchůdcem. Podvědomě toužíme z tohoto srovnání vystoupit co nejlépe. Stresující mohou být přátelé, díky kterým poznáme minulost přítele, aniž bychom se s jeho expartnery vůbec sešli tváří v tvář. Opět se může jevit, že jsme pomyslně konfrontováni s někým, kdo již má být historií. A opět se snažíme ubránit svou pozici v přítomnosti.
Situace ale může být i opačná. Naši vlastní bývalí partneři mohou zasahovat do naší současnosti. Naše staré rány či nedořešené záležitosti nám mohou komplikovat přítomnost. Nastávají momenty, kdy naše „včera“ se dotýká nejen našeho „dnes“. V tomto boji pro změnu bojujeme o místo nového vztahu v našem životě.
Skutečnost nemusí být vždy tak zvrácená, jak si ji lze vykládat, tj. že nám není souzeno štěstí a klid. Dokonce nemusí ani být pravdou, že nás stíhají naši či přítelovy minulé vztahy a partneři.
Naše srdce, duše, mysl, de facto celá naše bytost je totiž výborným paměťovým médiem, které zaznamenává, zálohuje a pamatuje si zkušenosti, radosti, strasti a emoce, jež jsme v minulosti prožili.
Stopy na našich životech
To vše nás podvědomě formuje a zanechává v nás stopy, které nás více či méně v pozdějším čase ovlivňují skrze postoje, návyky, požadavky, zvyky a standardy, které v nás vypěstují. Budují je v nás tak vlastně i naše prožité vztahy a lidé, ke kterým se vážou. Proto se může jevit, že nejsou tak zcela minulostí. Nemá ale cenu bojovat s větrnými mlýny ani se cítit zodpovědnými za cizí viny či úspěchy. Zde už jen přichází na scénu naše vlastní práce, která nám může umožnit spojit dva rozdílné životy a bytosti v jejich rozmanitosti a detailech, které tyto životy tvoří, v jeden společný. Každý vztah je vlastní hlavičkou na nepopsaném listu papíru, na jehož výrobě se pouze podílely cizí ruce.
Musíme ji přijmout
Ať se věci mají jakkoli, musíme minulost přijmout. Svou i toho druhého. Neutečeme před ní. Je nutné si uvědomit, že pouta, která nese, jsou nezlomná a mají svůj význam. Důležité ovšem je nedovolit minulosti vkrádat se do přítomnosti či se jí dokonce stát, protože pak už nemusí náležet nám.
Titulní foto: 78428166@N00, Flickr, Creative Commons
6 názorů ke článku
Kazdy clovek ma minulost. Bylo by iluzorni myslet si, ze potkam muze sveho veku, ktery doposud zil v klastere.
Minulost, v nejsirsim slova smyslu, ma tendenci se opakovat. Treba valecne konflikty se deji s pravidelnou presnosti. A stejne tak se v cyklech opakuji deje i v nasich zivotech. Jednou je dobre a jindy zas ne. Vzdy je ale dulezite, a pro nove vztahy esencialni, se s vlastni minulosti vyporadat a nove veci budovat se stitem cistym tak, jak je to jen mozne.
Ti chytrejsi z nas se pri neuspechu nezhrouti a nevytvari fronty u psychologu, ale prijmou neuspech jako lekci.
Libi se mi rceni o tom, ze neni hloupe delat chyby. Hloupe je vlastni chyby opakovat. A na tom se snazim stavet svoje rozhodnuti a ciny...
Jestliže děláme stále stejné chyby tak chyba je v nás a stojí na zamyšlenou ... PROČ TAK JEDNÁME--
Jinak Betonica: opět dobrý komentář. Buď jsi takový pohodář nebo nevím. Ale ač někdy dost tvrdé komenty tak často nemají daleko k pravdě a to je mi sympatické. Člověk se problémům musí stavit hlavou a nikoli hlavou bušit o zeď. není to esteticky vhodné a nakonec skončíte u psychoušů.... Člověk který neumí řešit problémy většinou jen břečí a zapomíná, že často si za své potíže může sám. Ale kdo si to přizná?