Když se rozcházíme s přítelem, pálíme s mosty i vlastní srdce?
Konec. Deprese. Zoufalství. Rozchod má mnoho synonym a přívlastků, mnozí jsme s nimi v životě už byli seznámeni. Když se rozejdou cesty dvou lidí, kteří spolu kráčeli životem, není to veselé a téměř nikdy nebývá ani to, co po nich následuje. Co to vlastně ale je? Je to pálení mostů nebo přímo toho, s čím nás spojují?
Kdo to zažil, ví, že ztráta partnera může být ztrátou pomyslného větru v plachtách. Nejenom sil, ale též směru. Někdo jej řeší tak, že lpí stále na tom, co již bylo ztracené a tápe v temnotě, někdo svůj nový kurz hledá aktivněji, zatímco „létá od zdi ke zdi“.
Kam míříme?
Obě možnosti mohou být zhoubné. Žít v minulosti není schůdné a utíkat bezhlavě bez vidiny cíle není o moc lepší. Kam a proč vlastně utíkáme?
Bojujeme s vlastním srdcem, se ztracenou láskou, pro kterou nám krvácí srdce nebo snad se sebou?
Kteroukoli z možností si zvolíme jako odpověď, ve své podstatě jsou si podobné. Téměř všechny zahrnují boj se zlomeným srdcem. Způsob, jakým tak činíme, už ovšem tak evidentní a jednotný být nemusí.
Kritika a chrlení síry
Často s jistou dávkou lítosti sleduji, jak rozpadlý pár své zklamání a zdrcenost řeší jejich otevřeným ventilováním ve formě pomluv, kritiky, dštěním síry.
Ale jaký to má smysl? Je možné, že někdo čeká, že se takovým způsobem snáze posune vpřed, protože se mu tak podaří zničit své vlastní emoce nebo toho druhého. Je to msta? Na kom ovšem? Na něm nebo na sobě samém?
O důvodech lze dlouho spekulovat, leč k čemu to vše? Vždyť tímto způsobem pouze zničíme to, co zbylo. Konce nebývají šťastné, ale to, co jim předcházelo, šťastnou kapitolou mohlo být. Vlastně se tak zpronevěřujeme citům, které jsme kdysi sdíleli i sobě samému. Nemyslím si, že je moudré nebo správné zlobit se na někoho, díky komu jsme poznali něco tak vzácného, jako je štěstí.
Vyléčí nás pouze láska?
Jsou též tací, již před svou bolestí utíkají do náruče jiných, protože „neumí být sami“, nebo protože se domnívají, že lásku vyléčí opět pouze láska. Je tomu skutečně tak?
Není to spíše naivní předpoklad, když uvážíme, že skutečná blízkost a vztah jako takový se budují, a osud, toho starého pardála, nelze tak snadno obelstít, přistoupíme-li na jeho existenci?
Přemýšlel jsem a připomíná mi to v lecčem břečťan. Tím, že před něj postavíte další zeď, neznamená, že se přestane popínat po té původní. Uhyne teprve, když jej strhnete ze stěny a zbavíte kořenů.
Stejně tak to bývá se vztahy a pocity v nich. Tím, že je zazdíme nebo upozadíme, neznamená, že nás přestanou pálit. K tomu většinou dojde, teprve když si své jizvy vyřešíme, vyrovnáme se s nimi a dáme jim čas, bez kterého se některé věci zkrátka neobejdou.
Když zanecháme metafor, lze dojít k závěru, že i v tomto případě dochází opět k devalvaci toho, co jsme prožili.
Neutíkejte
Ať jsou důvody nebo způsoby jakékoli, už samotný útěk můžeme označit za mizerný nápad, jelikož svému vlastnímu srdci stěží unikneme. Je nutné se spíše do něj zahledět a smířit se sám se sebou i s tím, kdo nás opustil a přijmout vše dobré, co nám dal, čím se na nás podepsal, protože ani jeho odchod na tom nic nezmění a skrze minulost s ním budeme už provázáni navždy. Neučiníme-li tak, cesta vpřed nám může zůstat zapovězena, jelikož je to zároveň krok vstříc ke klidu, vyrovnanosti i tomu, co asi nezbytně musí následovat.
Podobně podstatné je totiž sesbírat ze země kusy srdce, které nám schází k úplnosti a ten kus, který jsme kdysi darovali tomu, koho jsme milovali, protože ať už přijdeme o cokoli nebo kohokoli, jakkoli je to bolestivé, je důležité nepřijít o sebe samého, zachránit se.
Titulní foto: beche, Flickr, Creative Commons
11 názorů ke článku
Já s autorem tohoto článku souhlasím, je to velice napsaný článek a hlavně, je to pravda, všechno, co tu napsal. Sám to mám za sebou, vím, jaké to je. Hněv tě neposune, hněvem to nevyřešíš. Musíš tenhle fakt přijmout, zpracovat a poděkovat, myslet na to dobré. A hned bude líp jak tobě, tak jemu :)
konec je vždy těžký:-( Pokud s rozchodem souhlasí obě strany, asi se vztah vyčerpal a takový rozchod může pokračovat přátelstvím.
Vztah, ve kterém jsou emoce, takhle nikdy nekončí. Nenávist může pomoc přetrhat ty poslední nitky, kterých se tak nechceme vzdát:-( Láska a nenávist mají k sobě moc blízko:-( Pokud se rozcházím, jistě uštědřím spoustu ran. Ublížím sobě i tomu druhému, ale jen čas a odstup to vše vyléčí:-( Někdy uštědřím ránu i úmyslně, abych ukončil to nimrání v ranách, které rozchodem vznikly. Při rozchodu nemám sílu toho druhého vidět, ani na něj myslet:-( to všechno mě moooc bolí:-( Pokud nemám naději to vrátit, musím zničit i to co zbylo, abych zachránil sám sebe, abych byl volný!!
Je naivní představa, v klidu se rozejít a vzpomínat na to krásné. Dokud se z toho nevyvážu, nejsem schopen takhle uvažovat a všechny ty rady v článku jsou mi k…
Ztráta je vždy ztrátou, pokud vás nebolí, už to za nic nestálo. Pokud vás to bolí, asi jste opravdu milovali, a to vyléčí jen čas, který vám dá sílu s odstupem vzpomínat jen na to dobré;-) Při rozchodu určitě ne!