Přestáváme někdy milovat, nebo staré lásky nerezaví?

Staré rčení praví, že ti, které jsme milovali, a kteří milovali nás, nás nikdy skutečně neopustí. Možná to má být narážka právě na to, že jistá jména nesou nádech minulosti a přesto nejsou tak úplně mrtvá, mají stále svou moc. Je to skutečně tak, nebo je to obyčejný sentiment? Je vůbec možné přestat někoho milovat, jestliže přistoupíme na tvrzení, že láska je věčná?

Lidé do našich životů vstupují a opět odcházejí. Někdo zanechá svou stopu a někdo ne. Jména těch významných si většinou pamatujeme, mají pro nás zvláštní nádech, ve kterém se může mísit vícero emocí, které nemusí být ani důležité pojmenovat.

I když od svých zkušeností, minulosti a tím pádem i bývalých partnerů neutečeme, tak co od emocí, jež jsme k nim jednou cítili? Ale pak, nic netrvá věčně a vše přebolí. Nebo se to alespoň tak říká. Je tedy to zvláštní píchnutí, které pocítíme při vyřknutí názvu dopsané kapitoly, připomínkou potlačované lásky nebo pouze návalem staré bolesti?

Anebo jsou snad tyto dvě odpovědi navzájem propojené? Potlačovaná láska by mohla bolet a stejně tak dobře by nával staré bolesti mohl být návalem staré potlačované lásky. Ale musí to být nutně špatně? Znamená nutně fakt, že máme někoho z minulosti stále v srdci, že ještě nejsme připraveni „jít dále“?

Každý vztah v nás něco zanechá

Nakonec každý vztah v nás něco zanechá, nějak se na nás podepíše. Jedno otřepané klišé praví „kolikrát se zamiluješ, tolikrát se změníš“. Mohlo by tedy být možné, že v nás přetrvává ten silný zážitek něčích emocí a těch, jež jsme k někomu chovali my. Proč bychom ale měli ihned zavrhovat takový odkaz? Pokud má být láska opravdu tak vznešená a povznášející, jak se tvrdí, musí se logicky počítat ve všech svých formách, má hodnotu bez ohledu na to, jak dopadla například.

Komplikuje nám život

Jenže bez ohledu na její potenciální význam nám zašlá láska je schopná pořádně zkomplikovat život.

Někdy se totiž jeví, že nám koliduje s pocity a vztahy, které prožíváme v současné době. Ale není to pouhé zdání? Do každého poměru přeci vstupujeme trochu jiní, s jinými zkušenostmi a postoji. Navíc každý partner je novou kapitolou, novým člověkem a stejně tak trochu též my, minimálně v jeho očích. Každá láska může být jiná a každého tak budeme milovat jinak, pro něco jiného, jiným způsobem. Srdcem ano, ale jinými slovy, jinými pohledy, jinými doteky, neboť ty staré budou vždy už nerozlučně spjaty s tím, co se odehrálo dříve.

Možná se dávných vzplanutí a pout nezbavíme, protože jsou pevně zakotvena v minulosti, skrze což už jsou věčná a neoddiskutovatelná, ale to nemusí nutně znamenat, že nás pronásledují nebo že s něčím nejsme vyrovnáni. Třeba skutečně nepřestáváme milovat, pouze se naučíme bez dotyčných osob žít. Ale buď, jak buď, je nutné naučit se přijmout to staré a zašlé jako odkaz na něco dobrého a hezkého, hýčkat to, a nenechat si minulé lásky vstupovat do přítomných.

Ono to je někdy zatraceně těžké, ale takové už vnitřní boje a léčba válečných zranění bývají. Úspěšná rehabilitace bývá ale překvapivě úspěšná, aniž by bylo třeba něco někde v nitru amputovat či transplantovat.

Titulní foto: brentgambrell, Flickr, Creative Commons

JKP / další články autora ›

Autor článku žije a dýchá uměním, pro momenty inspirace a osvícení. Alfou a omegou, snem i cílem, jsou pro tohoto pragmatického hyperracionálního fantastu elegance a móda.