Přestáváme někdy milovat, nebo staré lásky nerezaví?
Staré rčení praví, že ti, které jsme milovali, a kteří milovali nás, nás nikdy skutečně neopustí. Možná to má být narážka právě na to, že jistá jména nesou nádech minulosti a přesto nejsou tak úplně mrtvá, mají stále svou moc. Je to skutečně tak, nebo je to obyčejný sentiment? Je vůbec možné přestat někoho milovat, jestliže přistoupíme na tvrzení, že láska je věčná?
Lidé do našich životů vstupují a opět odcházejí. Někdo zanechá svou stopu a někdo ne. Jména těch významných si většinou pamatujeme, mají pro nás zvláštní nádech, ve kterém se může mísit vícero emocí, které nemusí být ani důležité pojmenovat.
I když od svých zkušeností, minulosti a tím pádem i bývalých partnerů neutečeme, tak co od emocí, jež jsme k nim jednou cítili? Ale pak, nic netrvá věčně a vše přebolí. Nebo se to alespoň tak říká. Je tedy to zvláštní píchnutí, které pocítíme při vyřknutí názvu dopsané kapitoly, připomínkou potlačované lásky nebo pouze návalem staré bolesti?
Anebo jsou snad tyto dvě odpovědi navzájem propojené? Potlačovaná láska by mohla bolet a stejně tak dobře by nával staré bolesti mohl být návalem staré potlačované lásky. Ale musí to být nutně špatně? Znamená nutně fakt, že máme někoho z minulosti stále v srdci, že ještě nejsme připraveni „jít dále“?
Každý vztah v nás něco zanechá
Nakonec každý vztah v nás něco zanechá, nějak se na nás podepíše. Jedno otřepané klišé praví „kolikrát se zamiluješ, tolikrát se změníš“. Mohlo by tedy být možné, že v nás přetrvává ten silný zážitek něčích emocí a těch, jež jsme k někomu chovali my. Proč bychom ale měli ihned zavrhovat takový odkaz? Pokud má být láska opravdu tak vznešená a povznášející, jak se tvrdí, musí se logicky počítat ve všech svých formách, má hodnotu bez ohledu na to, jak dopadla například.
Komplikuje nám život
Jenže bez ohledu na její potenciální význam nám zašlá láska je schopná pořádně zkomplikovat život.
Někdy se totiž jeví, že nám koliduje s pocity a vztahy, které prožíváme v současné době. Ale není to pouhé zdání? Do každého poměru přeci vstupujeme trochu jiní, s jinými zkušenostmi a postoji. Navíc každý partner je novou kapitolou, novým člověkem a stejně tak trochu též my, minimálně v jeho očích. Každá láska může být jiná a každého tak budeme milovat jinak, pro něco jiného, jiným způsobem. Srdcem ano, ale jinými slovy, jinými pohledy, jinými doteky, neboť ty staré budou vždy už nerozlučně spjaty s tím, co se odehrálo dříve.
Možná se dávných vzplanutí a pout nezbavíme, protože jsou pevně zakotvena v minulosti, skrze což už jsou věčná a neoddiskutovatelná, ale to nemusí nutně znamenat, že nás pronásledují nebo že s něčím nejsme vyrovnáni. Třeba skutečně nepřestáváme milovat, pouze se naučíme bez dotyčných osob žít. Ale buď, jak buď, je nutné naučit se přijmout to staré a zašlé jako odkaz na něco dobrého a hezkého, hýčkat to, a nenechat si minulé lásky vstupovat do přítomných.
Ono to je někdy zatraceně těžké, ale takové už vnitřní boje a léčba válečných zranění bývají. Úspěšná rehabilitace bývá ale překvapivě úspěšná, aniž by bylo třeba něco někde v nitru amputovat či transplantovat.
Titulní foto: brentgambrell, Flickr, Creative Commons
5 názorů ke článku
A budu k***icky.
ad1) "Staré rčení praví, že ti, které jsme milovali, a kteří milovali nás, nás nikdy skutečně neopustí." - Hledal jsem a tohle prislovi jsem nenasel. Uvede autor zdroj, prosim?
ad2) "Lidé do našich životů vstupují a opět odcházejí. Někdo zanechá svou stopu a někdo ne." – Kazdy v nas zanechava stopu. Cely proces vazby mezi dvema lidmi, mezi clovekem a skupinou lidi, ad., je o moc slozitejsi, nez abych ho tady popisoval. Kdo chce, zajiste si nastuduje sam.
ad3) "I když od svých zkušeností, minulosti a tím pádem i bývalých partnerů neutečeme, tak co od emocí, jež jsme k nim jednou cítili?" Dokonaly nesmysl. Jak muzeme neutect od minulosti a zaroven chtit utect od emoci v ni?
Vubec netusim, co je autor zac, kolik je mu roku, jake ma vzdelani a podobne. Zpusob jeho uvazovani a vyvozovani zaveru mi prijde dost povrchni, hranicici s lenosti. Autor se nikdy nepusti do hlubsi analyzy otazky. Za to ale v jedne vete polozi otazku, aby na ni vzapeti ihned odpovedel, cimz ztraci ctenaruv zajem. Ctenar potrebuje prostor pro vlastni uvahu, nacez mu muze byt predlozen autoruv nazor, se kterym muze ten svuj konfrontovat.
Zaver plynouci z pateho odstavce autor podava jako univerzalni (svoji) pravdu, kterou sam objevil. Voila, svete div se! Laska, oznacujeme li tak soubor deju v psyche cloveka, s sebou nese silny emocni naboj. Budeme li operovat s emocemi jako s integralni slozkou lidske psyche, pak je zrejme, ze je li jedna z jejich casti vystavena silnemu vnejsiho podnetu, reaguji na ni primerenou odezvou i casti dalsi. Proto napriklad zamilovani maji hodne energie, dobrou naladu, atd... Jednoduse nase city jsou nedelitelne spojeny s nasi mysli, nasim telem, atd. A proto take neni mozne emoce "zavrhnout", eliminovat, zlikvidovat.
Naprosto skandalni je zaver v poslednich odstavcich, kde nam autor serviruje sebrane poznatky z casopisu Bravo Girl. Zasle lasky, jine pohledy, jine doteky, bla bla bla... To vsechno kazdy vi, aniz by bylo treba na to zvlast upozornovat. Opet tu postradam hlubsi vhled do veci. Proc treba clovek miluje podruhe jinak? Kde se v cloveku bere tak silny pud tvo*** vztahy, prestoze mu v tom racionalne brani neprijemny rozchod nebo jina zkusesnost? A tak dale.
Co se tyce starych lasek. Jak jsem psal vyse, laska je pro cloveka obvykle velmi silny emotivny podnet (akce), na ktery reaguje zpravidla velmi silnou citovou reakci. A paklize neni v teto rovnici akce-reakce nejaka hodne spatna zkusenost, je clovek schopen podrzet v pameti prijemne zazitky cela leta, pripadne na ne po nekolika dekadach navazat, byt kvalita takoveho "obnoveneho" vztahu nabyva uplne jinych hodnot.
Snazne prosim adminy, autory tohoto serveru, ci kohokoli, kdo ma edit prava, aby podobna dilka radil do autorske tvorby. Svym obsahem totiz tyto eseje primo ohrozuji zdravy vyvoj detskych uzivatelu tohoto serveru.
