Jaké to je být Jan Zelenka? Jsem rychlokvaška, příznává

Magazín › Gay › Jaké to je být Jan Zelenka? Jsem rychlokvaška, příznává 07. 04. 2014 / Autor: Jan Zelenka

Časopis Bravo kdysi napsal, že jsem nejznámější gay v České republice (který se k tomu veřejně přiznal). Jsem člověk, který si vytvořil kariéru na své orientaci. Jak s oblibou říkám: „Polovina tohoto národa mě nenávidí, a ta druhá mě nezná“. Ale jak to vypadá reálně?

Když vyjdu ven, často se setkávám s tím, že lidé, kteří na internetu mají „plnou hubu urážek“, se pak otáčí, fotí si mě a chtějí podpis. Ti slušnější si o fotku řeknou. A ti (s prominutím) hloupější se snaží si mě „tajně“ vyfotit, myslí si, že je nevidím, a ještě se u toho usmívají, jako měsíček na hnoji.

Prostě na internetu za obrazovkou může být každý hrdina, ale v reálu jsou lidé kupodivu velice přátelští, a často mě zastavují, prohodí se mnou pár slov, a popřejí hodně úspěchů do budoucna. A reálně jsem se s nějakou výraznou hrozbou, násilím nebo pronásledováním… nesetkal.

Pět maskovaných mužů

I když přiznávám, jednou po cestě z baru (a zpěvák Jakub Ondra je mi svědkem) kolem Muzea u chodníku zastavilo ve 2 hodiny ráno auto, stáhly se okénka dolů, a v autě sedělo asi 5 mužů v maskách, kteří začali nadávat, vyhrožovat a jeden se snažil vystoupit. Stačili jsme odchytit taxi a ujet.

Jediný případ, který se mi stal. Ten večer jsme s Kubou u něj doma do pěti do rána psali písničky. Od roku 2011, kdy jsem napsal „Bestovní kámošenky“ to bylo poprvé, kdy jsem začal zase psát. Musím říct, že dnes už bych bez doprovodu nikam nevyšel. Zvlášť ne v noci.

Ale to je jediný příklad. Jinak nemám pocit, že bych byl nějak diskriminován, anebo že by mi moje videa nějak znehodnotila můj život. Naopak jsem díky svým videím našel spoustu úžasných přátel, kteří jsou dostatečně chytří na to, aby poznali, že jde o roli.

Když jdu do restaurace, lidé se mnou jednají stejně, jako s ostatními. A to i kdekoliv jinde. Například v Prachaticích mne oslovil asi desetiletý letý kluk s tím, že se mnou chce fotku. Potěšilo mě, že mě znají i tak mladé děti. Stejně tak, jako postarší dáma v tramvaji, která mi řekla, že to video s Martinem Hranáčem bylo moc hezké, a že její vnučka jí ho pustila, a že nemůže uvěřit, že mě osobně potkala.

Celebrita?

Necítím se jako celebrita, protože nejsem. Kdybych teď třeba skončil s videi, anebo umřel, tak by si za půl roku ani nikdo nevzpomněl na to, kdo vlastně jsem.

Já jsem rychlokvaška, která si na internetu vytvořila kariéru na jednom videu. Můj život to nijak výrazně nezměnilo. Spíš jsem rád, že díky tomu, že mě občas někdo pozná, tak lépe navazuji kontakt s lidmi. Sám bych se bál kohokoliv cizího oslovit.

Znechutit a pobavit

A na závěr mě napadl výrok mojí kamarádky, která řekla, že když čte ty negativní komentáře typu: „Jsi ostuda“ nebo „Přestaň natáčet a vymaž všechna videa“, tak jen dokazují, že kdyby byli v mojí kůži, neměli by koule na to, udělat to samé, co jsem udělal já. Nebál jsem se hodit ven videa, která dokázala sice znechutit hromadu lidí, ale i pobavit.