Tony: Moje orientace mě v ničem neomezuje. Omezují mě lidmi nastavená pravidla

29letý Tony (Betonica) se narodil v Brně, kde také žije. Po víceletém gymnáziu nešel na vysokou, jak mu doma radili, ale šel vlastní cestou. Relativně brzy se postavil na vlastní nohy, po krátké zahraniční zkušenosti si našel práci ve velké nadnárodní IT společnosti, kde je doteď.

Při práci studoval univerzitu ve Zlíně, v současné době se hlásí na jednu z univerzit v Brně. Jeho celoživotním mottem je latinské „Per aspera ad astra“, tedy „Přes překážky ke hvězdám.“ Třebaže je to jen krátká věta, stále z ní čerpá inspiraci.

A rád dodává: „Energie, tak o mně mluví mojí blízcí. Blízká přítelkyně doslova tvrdí, že je ve mně tolik energie, kolik není v deseti lidech. A asi je to tak. Neumím nečinně nic nedělat.“

Kdy sis poprvé uvědomil, že jsi na kluky?

Nad odpovědí jsem dlouho přemýšlel. A popravdě, nevím. Nepamatuji si, kdy jsem si poprvé uvědomil, že si sám sebe uvědomuji. Kolem jedenáctého roku? Nevím. V primě na gymplu nás zapřáhli jako koně. Drtil jsem se do školy, věnoval se sportu a hře na baryton. Neměl jsem moc času na přemýšlení o takových věcech. Vzpomínám si ale, že asi v 15 letech se mi moc líbil spolužák.

Jak dlouho ses odvažoval, než jsi to někomu úplně poprvé řekl?

Neřekl bych, že jsem se odvažoval. Necítil jsem potřebu někomu něco říkat, nebyl jsem si sám úplně jistý. A pak jednou, bylo mi 18 roků, vezl jsem mámu z práce. Cestou z Králova Pole do Židenic (to jsou brněnské městské části) jsem mamce oznámil, že mám známost. Chlapeckou známost.

Nebyla překvapená, věděla to. Jen čekala, až jí to řeknu sám. Dlouho jsme pak spolu mluvili, mamka to vzala vůbec výborně. Taťka se s tím smiřoval o poznání déle, přesto ho obdivuju a děkuju mu.

Postupně jsem obeznámil širší rodinu. Tak nějak přirozeně jsem buď na nějaké oslavě, nebo návštěvě na otázku „a co holky” odpověděl, že dobrý. „Dobrý jsou, ale ne pro mě. Moje holka se jmenuje Michal.” Většinou se všichni zasmáli a tím to haslo. Nikdo se mě nikdy nevyptával, nezjišťoval.

Teď mě berou jako svého syna, který je samostatný, má svůj život a v něm má i svého muže. Rodiče si postupně zvykli, že gay syn není ostuda. Naopak myslím, že jsou rádi za to, jaký jsem. Zvou nás oba na obědy, volají a ptají se, jak se máme. Máme hezké vztahy.

Jak jsi to řekl kamarádům a kolegům?

Kamarádi to vědí od začátku. Přímo ode mě, když přijde řeč na děvčata a řada na mě, neskrývám svoje děvče „Michala”. V práci to bylo jinak. Ve 21 letech jsem byl kuřátko ve velkém výběhu plném dospělých. Až po pár letech jsem zjistil, že utajování mě stojí mnohem víc energie než prostá pravda. Na nějakém večírku jsem se objevil se svojí „dívkou” a nebylo co oznamovat. Dneska si připadám směšně, když si vzpomenu, jak jsem se snažil být hetero.

A jak tě berou?

Úplně v klidu. Jsem „nejlepší kámoška” mnoha svých kamarádek. V práci jsem prezentován jako LGBT lídr, tak o mně všichni vědí od prvního dne své kariéry. Kamarádi a přátelé také v klidu. Myslím, že jsem je naučil nevidět rozdíl mezi dvěma penisy a penisem s vagínou v posteli. V tom ostatním rozdíl neviděli ani přede mnou. Občas si ze mě utahují, načež já se naoko zlobím, máme se prostě rádi.

Co tě přimělo jít s „pravdou ven“?

Zastávám názor, že informace s kým žiju, je moje soukromá věc. Necítím potřebu nijak zvlášť na sebe veřejně upozorňovat a taky tak nečiním. V práci je pro mě snazší být out, neb se nemusím starat, aby to někdo nepoznal a tím ztrácet čas. Přátelům a rodině jsem to řekl kvůli sobě samotnému. Vadilo mi, že bych jim měl lhát. A opět také proto, že mi přišlo jednodušší být out a být svůj.

Když jsi to poprvé řekl, cos cítil?

Svobodu.

Měl jsi nějaké problémy po coming outu?

Neměl. Co na tom, že mám doma muže? To přece nezakládá žádné výhody nebo nevýhody. Necítím se být jiný. Proto jsem pokládal a stále pokládám případné debaty na toto téma za nadbytečné. Na zvídavé dotazy rád odpovím, nebráním se konfrontaci různých názorů. V okamžiku, kdy se mi situace přestane líbit a cítím se nepříjemně, dám jasně najevo, že debata pro mě skončila.

Setkal ses s odporem od nábožensky založených lidí?

Nesetkal. Víra je natolik osobní záležitost, že ji nepotřebuji sdílet s dalšími lidmi.

Co bys poradil klukům, kteří jsou ve stejné situaci, jako jsi byl ty?

Těžko radit, protože každý jsme originál. Obecně si myslím, že není třeba nikam spěchat. Prvně je asi potřeba najít vnitřní klid, srovnat se s tím. Až člověk získá patřičný nadhled a odstup, může bez zbytečných emocí oznamovat svoji pravdu ostatním. A až si je člověk jistý, pak daleko snázeji zvládne ten okamžik přímé konfrontace.

Kluci. Nespěchejte na sebe. Dejte si dostatek času na poznávání sebe sama. Řiďte se vnitřním hlasem. Až přijde správný okamžik, poznáte to. Pak úplně přirozeně sdělíte nejbližším svoje malé tajemství. Přimlouvám se, abyste tak učinili osobně a citlivě. Dbejte pocitů osoby, jíž novou skutečnost říkáte. Může se stát, že jí na čas seberete iluze a sny. Může se stát, že přijdou výčitky, pláč, výhrůžky, obviňování a další nehezké věci. Vězte ale, že jsou to z valné části jen obranné reakce. Ve skutečnosti vás všichni ti milující budou milovat dál. Trpělivě stůjte při těch, kteří na zpracování vašeho tajemství potřebují víc času. Nenaléhejte a nepřemlouvejte. Chcete-li, aby kupříkladu vaši rodiče pochopili, že gay syn není pohroma, chovejte se tak. Buďte dál gayové a k tomu se snažte být dobrými syny. Ne nadarmo platí, že příklady táhnou. Obdobně to platí u všech ostatních, kteří by případně měli na vaši homosexuální orientaci zareagovat jinak, než čekáte.

V čem tě tvoje orientace omezuje?

Moje orientace mě v ničem neomezuje. Omezují mě lidmi nastavená pravidla pro sexuální orientace.

Přináší ti tvoje orientace nějaké výhody?

O žádných výhodách v přímé souvislosti s homosexualitou nevím.

Dal bys klukovi pusu na tramvajové zastávce plné lidí?

Dal. Nedávám ale, protože mi není příjemné být středem pozornosti ve chvílích, které chci sdílet jen s jedním člověkem.

Máš více kamarádů mezi gayi nebo heterosexuály?

Nedělím lidi podle toho, s kým žijí. Kvantitativně mám víc hetero kamarádů a přátel. Můj nejlepší přítel je ale gay.

Koho považuješ za gay ikonu?

Samotná skutečnost, že je někdo gay, není ničím výjimečná, proto je podle mého názoru „gay ikona” prázdný pojem. Ikonou je pro mě člověk, který navzdory nepřízni osudu něčeho dosáhl a který se na cestě za svým úspěchem choval jako člověk, nikoli jako dobytek. Měřítko úspěchu vnímám hodně široce. Pokud mám nějaké „gay ikony” uvést, byli by to kupříkladu Ernest Hemingway, Oscar Wilde, Freddie Mercury, Martina Navrátilová, Robert Vano a mnoho dalších.

Jak vnímáš českou a slovenskou gay scénu?

Popravdě moc naši CZ/SK gay scénu nesleduji. Vím, že je tu pár lidí, kteří se hlásí k LGBT skupině a taky vím, že pár jich veřejně lže. Je to každého věc. Obecně ale musím uznat, že naše gay scéna se pomalu zbavuje své ustrašenosti a maloměšťáctví, čímž se nijak neliší od neLGBT skupiny.

Vzpomínám si, když jsem poprvé viděl gay podniky v cizině. S těmi u nás byly neporovnatelné. Lidi byli vesměs stejní, ale jinak se k sobě chovali. Uctivěji, vlídněji. Méně klevet a závisti. Daleko víc nehrané vřelosti a zájmu. U nás mi přijde, že gayové a lesby na sebe upozorňují v domnění, že jim někdo zvenku pomůže najít vlastní identitu. Jsem z české gay kultury rozpačitý. Máme tolik zajímavých osobností, myšlenek a nápadů, kterými můžeme doslova vytřít světu zrak. Přesto se tu stále patláme v tom, kdo s kým spí.

Co bys vzkázal lidem, kteří nemají rádi gaye?

Vůbec nic. Člověk věří tomu, čemu věřit chce. Není tedy třeba něco vzkazovat.

Jací kluci se ti líbí?

Líbí se mi vysocí muži. Líbí se mi jiskrné oči, hezký úsměv, milý výraz ve tváři. Líbí se mi muži, ze kterých sálá mužskost, nikoli ale hrubost nebo hulvátství. Líbí se mi vzdělaní, kultivovaní, aktivně žijící muži, kteří vědí, co chtějí a vědí, jak toho čestně dosáhnout. James Bond, to je chlap!

Jakou nejvíc gay věc jsi kdy dostal?

Vibrátor od holek na vysoké.

Jakou nejvíc gay věc by sis přál?

Tak nevím, jestli je to gay věc, ale hodně si přeju Porsche 911. Budu se ale muset ještě hodně snažit, abych si takový vůz mohl koupit.

Jak vnímáš internetové seznamování?

Rozporuplně. Je to rychlé, snadné, neosobní. Na druhou stranu ale chápu, že mnoho lidí nemá jinou možnost seznámit se.

Co je ta nejvíc gay věc, kterou jsi udělal?

Registrované partnerství.

Takže je zbytečné se ptát, jestli s registrovaným partnerstvím souhlasíš…

Souhlasím s registrovaným partnerstvím. Šel bych v této věci ještě dál a párům z pozice státu dal daleko víc právních jistot, ze zkušenosti vím, že jich v registrovaném partnerství není mnoho.

U adopcí jsem velmi opatrný. V zásadě s nimi souhlasím, chápu jejich poslání. Zatím si ale v našich poměrech nedovedu úplně představit dítě se dvěma táty, které chodí mezi ostatní děti a nečelí negativním situacím. Adopce by měla v prvé řadě sloužit zájmu dítěte, proto bych zvolil adopce stejnopohlavními páry jako náhradní řešení do doby, než si společnost zvykne. Pak už bude každému jedno, kdo přivede dítě ráno do školy a kdo mu večer podepíše žákovskou.

Zaujal tě Prague Pride?

Zaujal. Je to dobrá cesta, jak pozvednout povědomí o LGBT komunitě. Nemám ale na Prague Pride zcela vyhraněný názor, protože jsem zažil gay průvody i v cizině a tam byly daleko jiné. Víc bych k tomu nerad dodával.

Co tě baví?

Mým největším koníčkem je psychologie. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak moc je člověk spjat se svojí psyché. Zjišťuji, že si lidi velmi málo připouští, že mají duši, která je jejich nedílnou součástí. Dlouhá léta se se svým psem věnuji canisterapii. Mám také rád nové technologie, dlouhé výlety a procházky, cestování a poznávání nových míst, místopis, poezii. Ohromně mě baví jazyky. Angličtina je v práci denním chlebem, proto se stále snažím zlepšovat. Na střední jsem se učil německy a francouzsky. Oba jazyky ovládám spíš pasivně, potřeboval bych mnohem víc prostoru pro jejich užití. Rád také píši.

V mém případě je mnohem snazší říct, co mě nebaví. Z duše nemám rád žehlení, nakupování a nesmyslné činnosti.

Ve volném čase se věnuji svým zálibám, svojí rodině, svým přátelům. Rád si dlouho pospím. V poslední době jsem byl na mnoha menších výletech v okolí. Dost také dbám na pořádek a čistotu, tedy poměrně hodně času strávím uklízením. Je to můj relax. Když třeba drhnu koupelnu, tak jen nechám svoje myšlenky volně plynout. Často během podobně rutinní činnosti přijdu na řešení dávno zapomenuté věci. Volného času se snažím užít si dosyta, nemrhat jím. V posledním roce se učím pod dozorem svého blízkého přítele meditovat. Překvapilo mě, kolik času takové meditace vyžadují.

Prozraď nám něco o svojí práci…

Jak už jsem zmínil, pracuji ve velké IT společnosti. V 21 letech mě přijali na místo operátora v dohledovém centru. Postupně jsem se vypracoval na současnou pozici „incident manažera“. Jsem zodpovědný za řádné a včasné odstranění závady v systémech našich zákazníků. Na moji práci, potažmo zaměstnavateli, mě nejvíc baví široká škála možností. Můj zaměstnavatel se pustil do mnoha oblastí, z čehož mohou jeho zaměstnanci těžit. Jak to u všech korporací bývá, někdy je proces víc než zdravý rozum. A to platí i u nás. Ještě jsem si docela nezvykl, že zdánlivě jednoduché věci se musejí dít podle procesů, které jejich řešení natáhne na týdny, měsíce. Na druhou stranu oceňuji snadnou dohledatelnost a evidenci.

Jak jsem postupně zrál a hledal svoji cestu, dostal jsem se do role, ve které se snoubí IT pozadí a péče o zákazníka. Denně jsem s kontaktu s klienty a řeším jejich aktuální požadavky. Snažím se si z každé situace udělat vlastní závěr. Nedávno jsme třeba řešili výpadek klíčové aplikace našeho velkého zákazníka. Dovedete si představit, jakému tlaku nás klient vystavoval, abychom odstranili závadu. Po několika hodinách organizování lidí na obou stranách se celá věc vyřešila, já jsem si konečně šel udělat kávu. A jak jsem tak seděl s hrnkem v dlaních, bylo mi najednou hezky. Celá ta právě dořešená věc mi znovu připomněla, že každá práce je důležitá. Bez mých kolegů a mě by náš zákazník nemohl vyrábět a jeho zaměstnanci by nedostali za svoji práci zaplaceno, bez pekařů bychom si nemohli dát croissant ke kávě a tak dále. Věděl jsem, že jsem přesně tam, kde mám být. Tak třeba i proto mám svoji práci rád.

Občas překládám a příležitostně učím angličtinu. To mě baví, cítím to jako protipól k technickému světu v práci.

Co plánuješ dál?

V tomto směru jsem spíše pokorný. Nehrnu se dravě kupředu. Pracuji na sobě a zatím se mi to vyplácí. V dohledné době dokončím firemní manažerskou certifikaci a přihlásím se do výběrového řízení na roli manažera, jenž bude zodpovědný za svůj tým. Případná změna se tedy odehraje v rámci firmy. Výhledově plánuji stáž v zahraniční pobočce, rád bych aspoň na šest měsíců ven z Česka. Láká mě Švýcarsko, Lucembursko. Tam bych mohl konečně oživit svoji němčinu.

Jaký je tvůj sen?

„Až budu jednou velkej kluk”, chtěl bych nepracovat a jen cestovat, vídat se s přáteli, pomáhat druhým, založit nadaci a dělat jejím prostřednictvím dobré skutky. Do té doby mám poněkud přízemní cíle. Chci v brzké době povýšit do role manažera týmu. V této roli se chci naučit vést tým lidí a zvládnout jejich odlišnosti, nátury a požadavky. Ve vzdálenější budoucnosti se vidím v account managementu. V business sféře se má cílová role jmenuje project executive, tj. člověk, který kompletně řídí business jednoho velkého zákazníka od A do Z. Je to vlastně takové děvče pro všechno, jen s tím rozdílem, že tohle děvče přímo i nepřímo řídí business za miliardy a v něm stovky až tisíce lidí, komunikuje se svým zákazníkem a svému zaměstnavateli tak přímo přináší zisk. Takový člověk musí znát od všeho kousek a současně se nesmí podělat, když se zákazníkovi něco nelíbí. Tomuhle říkám výzva.

Máš nějaký vzor?

Vzorů mám víc. Od útlého věku mi vzorem byl děda. Byl to mimořádně vzdělaný člověk, ve své době přední odborník na výzkum zemského podloží. Hovořil plynně mnoha jazyky. Přesto byl velmi skromný, zdvořilý a kultivovaný. Rád bych se mu jednou přiblížil alespoň na dohled…

Další vzory postupně přicházely a odcházely. Hodně jsem se nechal ovlivňovat postavami z knih, třeba Don Corleone (mafián z románu Kmotr od Maria Puza – pozn. red.), ten mi „velel” docela dlouho. Nemohu ale říct, že by mě některý z mých vzorů ovlivnil natolik, abych ho uctíval. Jsem spíš sám sebou, hodně dám na svoji intuici a instinkt. A čím jsem starší, tím přesněji si vnitřně rozumím.

Jak relaxuješ?

Moje koníčky jsou mým relaxem. Meditace jsem už také zmínil. Často si sednu venku třeba na obrubník, nastavím tvář a dlaně slunci. Je to prima, když cítím paprsky na kůži, vítr na tváři. I uprostřed pracovního dne se cítím volně, jen uletět do dálav. No a pak se zas vrátím do práce.

Kdybys teď mohl změnit tři věci, které by to byly?

Neměnil „bych” nic. Helena Růžičková použila slova klasika: „Chtěl bych“ neznamená nic. „Chci“ dělá divy. Proto; co změnit mohu, změním, co změnit nemohu, měnit nechci.

Tonyho profil: Betonica