Rozhovor: Po 10 letech jsou svoji – Tomáš a Miro

Tomáš (30), původem Středočech a Miro (31), který je ze Slovenska. Aktuálně žijí spolu už asi osm let v Praze. Nedávno se vzali. Jak se změnil jejich život? Poradí vám, jak si udržet vztah? Jakou měli svatbu? Proč nemají rádi Prague Pride? A co říkají na adopce?

Jak dlouho se znáte?

Tomáš: Známe se od března 2004, kdy jsme se dali dohromady, takže spolu jsme již skoro deset a půl roku.

Tomáš (vlevo) a Miro na společném výletě v Českosaském Švýcarsku

To je velmi slušné. Máte snad nějaký recept na spokojený a dlouhotrvající vztah? Sem s ním!

Tomáš: Já nevím, žádný recept mě nijak nenapadá. A co je to vlastně spokojený vztah? Pochopitelně, že i u nás se za tu dobu vyskytly i méně příjemné fáze, „itálie“, naštvanosti apod.

Osobně si i myslím, že vztah bez nějaké té občasné výměny názorů asi ani nemůže fungovat. Kdybych se měl ale vážně donutit a říct dejme tomu tři hlavní věci, bez kterých podle mého „to nejde“, tak mě asi první napadne respekt – musíte druhého brát jako sobě rovného, není to váš majetek, je to člověk, který má své názory, zájmy, potřeby.

Druhý, asi tolerance – to je zas o těch názorech, že jeden to vidí tak a druhý jinak… Můžete ho zkusit přesvědčit, ale ne mu to vyčítat, nebo se hádat. Tím se ještě nikdy žádný názor neprosadil. Že má jiné zájmy – no, ne každý rád leze po horách a chodí do kina, jiný zase nemusí denně sedět v baru a řešit politiku. A tak bych mohl pokračovat. A třetí, asi zvláštní, ale myslím, že to je také docela dost podstatná věc. Od začátku co se známe až dodnes, i po svatbě, máme zcela a naprosto oddělené finance. Svoje si plať sám, společné platíme společně. A světe div se, ono to funguje za celou dobu bez jediného problému.

Takže za mě asi tak, ale to koukám, že už opravdu vyprávím návod, který vlastně ve výsledku ne každému sedne.

Miro: Jenom to, že žádný spolehlivý recept neexistuje. Jde o to snažit se chápat jeden druhého, nemyslet jen na sebe, a hlavně mít pevné nervy. Ale o to ostatně jde v každém vztahu.

Miro a Tomáš spolu po dvou měsících – rok 2004

Oslava Silvestra v roce 2007

Okay, a proč jste tedy nakonec šli do registrovaného partnerství?

Tomáš: Těžká otázka… Nápad to byl můj, já jsem požádal Mira o ruku. Nosil jsem to v hlavě už docela dlouho. Chtěl jsem prostě po tolika letech se posunout někam dál, ukázat, že to myslíme opravdu vážně… A přiznám, že jako pro úředníka i pro mě má ten papír s razítkem váhu... Profesní deformace.

Miro: Protože mě Tom požádal. Ale vážně. Kdyby se mi něco stalo, budu rád, když Tom nebude brán jako „někdo cizí“, ale jako můj partner. Já to bral asi trochu více praktičtěji, i když je hezký pocit vědět, že je můj i před zákonem.

No po více než 10 letech muselo jít o romantické požádání o ruku, ne?

Tomáš: Tak já nevím, jestli to můžu prozradit, ale vysloveně romantika to asi nebyla. Večeře při svíčkách a s okvětními lístky růží na stole, to není zrovna moc pro mě. Šlo mi spíše o moment překvapení, takže to bylo na výletě kousek od Liberce, mezi přáteli v naší oblíbené hospůdce. No, že jsem pokleknul, to nezastírám (smích).

Miro: Ano, romantické, a hlavně nečekané. I přes veškeré náznaky jsem do poslední chvíle neměl nejmenší tušení, co se na mě chystá. Tom, a jak jsem pak zjistil i kamarádi, dokázali celou věc dokonale utajit. Musím se přiznat, že na prsten jsem v první chvíli jenom zíral a málem mě přepadla panika, ale bylo to to nejhezčí, co jsem kdy dostal.

Tomáš: Vidíš, jiný názor, jiný pohled, i když jde o tu samou věc. A o tom jsem předtím mluvil.

Prsteny a jízdenka do svatebního vlaku

Svatební vlak, Tomáš, Miro a matrikářka Jaroslava Vrňáková

Malý zádrhel na korsážích

Jaké jsou vaše zájmy? Někdy se páry shodnou na koníčcích, někdy jsou vděční, že má každý jiné. Jak jste na tom vy?

Tomáš: Samostatných zájmů je asi trochu více než společných. Miro se zajímá o geocashing, postcrossing a baví ho fantasy literatura a žánr obecně. Já se zas zajímám hodně o moderní technologie, notafilii a numismatiku a sci-fi. Společně se dá říct asi cestování, když se zadaří, tak spolu někdy vyjedeme i na kole.

Pak určitě železnice (Miro je původem z železničářské rodiny, já jsem velký fanda), což je vlastně i jeden z důvodů proč jsme měli svatbu v parním vlaku. Možná ještě trochu kempování a oba jsme blázni do Star Treku. Jinak se snažíme chodit pravidelně se všemi kamarády na pivko, pokecat, probrat, zasmát se, abychom neztratili osobní kontakt díky ksichtoknížce a podobným.

No ale utekli jsme od svatby. Tak jaká byla? Povídejte…

Tomáš: Je pravda, že od „slov k činům“ uběhl skoro rok, takže to byl poslední dobou také trochu společný zájem. Musím říci, že podobné nervy jsem snad nikdy neměl, týden před obřadem jsem myslel, že mě asi už odvezou. Ale vše se povedlo na jedničku, krásný vláček, krásná trať, super nálada.

Je pravda, že se nás nakonec sešlo přes 70 a já toho využiji a strašně bych rád všem, rodinám, přátelům, ale i pánům od železnice a klukům zodpovědným za večerní „program“ poděkoval za úžasný zážitek a skvělou atmosféru.

A v neposlední řadě nesmím zapomenout na naprosto úžasnou paní matrikářku Vrňákovou, bez které by to nebylo ani z půlky tak fajn a která si získala všechny svatebčany do jednoho.

Jak se k vám staví vaše rodina a okolí?

Tomáš: Okolí, pokud bereme kamarády, přátele, tak úplně v pohodě. Moje rodina to bere naprosto skvěle, včetně maminky a tatínka, za což jsem jim neskonale vděčný. Mira berou prostě jako zetě a hotovo. Co se týká práce, tak jsem zatím nezaznamenal někde nějaké problémy. Nehlásím to veřejně do světa, ale taky to netajím.

Miro: Pocházím z východního Slovenska, a tak to s rodinou nebylo úplně jednoduché. Zpočátku byly tyhle věci tabu, ale postupem času se situace mění k lepšímu a dnes už většina rodiny s mou orientací ani partnerem nemá žádný problém. Co se týká okolí, Praha je moderní město a nesetkal jsem se nikde s žádnou negativní reakcí, spíše naopak.

Svatebčané

Co byste ještě prozradili zajímavého z vašeho společného života?

No, největší zajímavostí asi je, že jsme se po těch deseti letech ještě nezabili.

Co říkáte na Prague Pride, které se opět blíží?

Tomáš: Já osobně nejsem příliš příznivcem tohoto podniku. Nevadí mi jeho podstata jako taková, myšlenka festivalu s velkým doprovodným programem je naopak myslím velmi pěkná, vlastně ani ten pochod.

Vadí mi, a to silně, že přesně sem se přijdou předvádět ti největší exoti z naší minority, kteří nám pak jen dělají ostudu, čehož se samozřejmě média chytnou. Čili problém pro mě není v Prague Pride, ale v tom jaké lidi, média, názory, komentáře… přitáhne. Proto se ho neúčastním, ale zase nikomu nic neberu, čili to není inversně, že bych ho odmítal či zakazoval.

Miro: Já myslím, že je to hezký a užitečný projekt, který učí lidi být více tolerantní. Musím se ale přiznat, že akce, kde se sejde tak velké množství lidí nejsou můj šálek kávy, proto jsem se zatím žádného Prague Pride sám neúčastnil. Moc se mi ale líbí, že v Praze tato akce probíhá v poklidném duchu, na rozdíl od jiných evropských měst, kde nejsou výjimkou střety s odpůrci nebo dokonce zatýkání účastníků.

Miro

Miro na oslavě narozenin společné kamarádky, dresscode „paruka“

Co si myslíte o našich odpůrcích?

Tomáš: Jediné – že nechápu, proč se v mnohem větší míře neužívá jeden paragraf trestního zákoníku - Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod.

Ale zas musím na druhou stranu říct, jak známo „pes který štěká, nekouše“. Takže ti tzv. „odpůrci“ z různých organizací, spolků, já nevím čeho, kteří jen a pouze vymýšlí štvavé články, kde staví svá, svou sníženou mentalitou vydedukovaná, „fakta“ na úroveň vědeckého poznání, a to jen aby značná část z nich zamaskovala svou latentní homosexualitu, a to taktéž dle hezkého českého „když nebudu mít já, nebudeš mít ani ty“, tak ti jsou mi docela volní.

Mnohem víc mě drásají nervy různé diskuse pod naprosto nevinnými články. Pro příklad klidně jeden článek z nedávna uvedu. Universitní veslařský klub se vysvlékl, aby nafotil kalendář pro boj s homofobií. Otevřete diskusi a čtete jen dokola něco o nechutnosti, zvrácenosti, úchylácích… no nejlépe nás pochytat a pozavírat (v tom lepším jen pozavírat) nebo alespoň zavřít doma ať se neukazujeme. Upřímně, já se taky nemusím koukat na to, že se někdo olizuje (v tom lepším jen olizuje) na eskalátorech v metru.

Taky si myslím, že to patří spíš trošku do intimního života dotyčných a ne mezi lidi, ale mně to vadí bez ohledu na pohlaví a ne proto, že jsou zrovna hetero nebo homo. A to pomíjím fakt, že mám stejné právo jako kdokoliv jiný, líbat si koho chci.

A protože jsem se zase trošku rozohnil, zastavím se ještě u jedné věci, která je poslední dobou velmi aktuální, která mě žere a která je nám velmi ráda těmito „homobijci“ a s nimi spřízněnými médii předhazována jako kost psovi. A to sice nárůst počtu HIV pozitivních. Není dne, kdy se někde nedočtete, jak jejich množství strmě roste, jak za vším ale stojí jen gayové, že to je jen naše nemoc a podobné nesmysly.

Nezlobte se na mě, ale tohle je věc, se kterou já nemůžu absolutně souhlasit. A vysvětlím proč. Víte, proč drtivá většina nově zjištěných nakažených jsou gayové? A víte, kdo se v drtivé většině nechává testovat? Aha. Osobně neznám ve svém okolí nikoho heterosexuálního, kdo si někdy nechal dělat testy na HIV (když nepočítám dárce krve – a o tom bychom také mohli sáhodlouze mluvit), ale zároveň také neznám skoro žádného svého homosexuálního kamaráda, který se ještě testovat nenechal. Prostě a jednoduše, kdybychom otestovali celý národ, myslím, že ty poměry by byli úplně, ale úplně někde jinde a některým by asi spadl hřebínek. No, ale dost láteření.:-)

Miro: Lidé často odmítají věci, které neznají, nebo jim nerozumí. Už Albert Einstein řekl: „Jen dvě věci jsou nekonečné – vesmír a lidská hloupost. Tím prvním si ovšem nejsem tak jist.“ Jsem ale optimista, a věřím, že i tohle se změní k lepšímu. I tihle odpůrci časem poznají, že homosexuálové, registrované partnerství, Prague Pride a podobně pro ně nepředstavují žádnou hrozbu.

Tomáš

Miro, máš přehled, jaká je současná situace na Slovensku a jak je či není srovnatelná s tou naší?

Miro: No, tak registrované partnerství se jako téma na Slovensku objevuje vcelku pravidelně před jakýmikoliv volbami. Nicméně ani tak ne jako něco, co by se některá z politických stran jala zavést, ale skoro jako jednomyslná proklamace toho, jak tomu všechny svorně zabrání. Když už se náhodou, což bylo snad dvakrát, do parlamentu takový návrh dostal, bylo to jen představení o tom, jak zpourážet kdekoho.

Velmi nedávno přijatá novela slovenské ústavy, která striktně vyhrazuje právo na manželství jen muži a ženě a tento svazek „všestranně chrání a napomáhá jeho dobru“ je tomu jen smutným dovětkem. Zajímalo by mě, jak gayové a lesby ničí manželství heterosexuálům, že ho musí stát před námi chránit. Obecně vzato, situace na Slovensku je oproti České republice, kde se naopak uvažuje např. o adopcích dětí partnerů a možná i více, velmi, velmi špatná. Nebojím se říci tristní. Po bok jakých států se Slovensko zařadilo, to si už může každý najít sám.

Uvítali byste možnost manželství gayů a leseb a adopce?

Tomáš: S adopcemi určitě souhlasím, současný stav je pro mě protiústavní, je to diskriminace na základě rodinného stavu. Nevidím jediný rozumný důvod, proč tomu bránit, když zkušenosti z jiných zemí jasně ukazují, že je to jen ku prospěchu těch dětí.

Osobně je mi jedno, zda jsem manžel, nebo registrovaný partner. Pokud bych si měl vybrat, asi by mi i více vyhovovalo registrované partnerství. Tím neustálým omíláním jedinečnosti už jen název „manželství“ pro mě dostal takový pejorativní nádech, a to mi docela vadí.

Podmínkou ovšem je, že by registrované partnerství a manželství museli být co do práv a povinností postaveny na zcela stejnou rovinu, což jak víme dnes ani zdaleka nejsou. Dovedl bych si pak i představit, že by bylo registrované partnerství například otevřeno párům bez rozdílu pohlaví.

Miro: Samozřejmě ano, a věřím, že jednou se to stane skutečností.

Milda Šlehofer / další články autora ›

Autor článku je bývalý gay aktivista (Nadace Sokrates, SOHO v ČR, Gay iniciativa v ČR) a oficiální správce statistiky o registrovaném partnerství v České republice.