Patrik a Martin: Dva starší gayové, kteří už vědí, co od života chtějí

Magazín › Rozhovory • Gay › Patrik a Martin: Dva starší gayové, kteří už vědí, co od života chtějí 06. 09. 2014 / Autor: Matěj Nový

Patrik a Martin žijí ve vztahu deset let. Patrik má 63 roků, je v důchodu a stále si udržuje aktivitu dlouhodobou brigádou. Martinovi je 43 let a pracuje v biochemické laboratoři. Po měsíční virtuální známosti se sešli a hned se rozhodli spolu žít. Patrik, jako ten starší, měl výhodu, že neměl s gay životem žádné zkušenosti a Martin je „na starší chlapy“, a tak si oba padli hned do oka.

Začínali „od píky“, dokonce s dluhem, ale protože to jsou „kluci ze Spořilova“, necpali se nikam na Václavák. Ve skromných poměrech jim tím pádem ani nestačila narůst křídla. Občas to v jejich vztahu zabouřilo, ale kdo chce v nějakém vztahu žít, musí si naordinovat pořádnou porci tolerance a pochopení a tak se jim zatím vždycky podařilo ze všech bouří vymanévrovat a loď jejich vztahu dál pluje v klidných vodách.

Patriku, jak se vám žilo, když jste byl teenager?

Celý život jsem věděl, že nejsem heterosexuál, ale stále jsem si myslel, že jsem něco mezi a že to časem „rozchodím“. Jako malého kluka si mě půjčovali starší kluci a mně to dělalo strašně dobře, když jsem se mohl účastnit jejich „akcí“.

Po desátém roce jsme se scházeli a onanovali společně celá parta. Později z toho vykrystalizoval jeden kluk, který vyžadoval pasivně anální sex a tak jsem to s ním několikrát prožil. Odchodem na školu moje gay aktivity úplně skončily, na vojně jsem si k nikomu nic nedovolil i přes to, že jsem byl velící důstojník a nikdo by si nedovolil stěžovat.

Když jsem byl na vojně (1972-1974), přišel jsem o oba rodiče. Když jsem se vrátil z vojny domů, byl jsem sám a zoufale jsem chtěl někam a k někomu patřit. Našel jsem si mladou vdovu, se kterou jsem začal žít „na psí knížku“. Postavil jsem rodinný dům, zplodil syna a zasadil spoustu stromů.

Mimo jiné jsem choval včely a vždycky jsem říkával, že až mě rodina nebude potřebovat, vyžene mě z domu, jako včely vymetou trubce z úlu po splnění svých povinností. Ani jsem netušil, jak pravdivá moje paralela je.

O gay komunitě jsem nevěděl téměř nic. Pouze vím, že u nás v ulici žil jeden kluk sám, jezdily za ním pouze pánské návštěvy a sousedi si vyprávěli, co všechno se tam děje.

V čem to dříve bylo jiné?

Pokud to mohu posoudit, tak mám takový dojem, že dříve nikdo nikoho moc neřešil. Občas se o někom něco šuškalo, ale abych já sám viděl nějakou otevřenou perzekuci, to tedy nemůžu říct. Myslím si, že gayové žili v uzavřené komunitě, v podstatě se mezi sebou všichni vyoutovaní znali a ostatní, kteří tu odvahu neměli, jenom závistivě přihlíželi a pomlouvali. Ani netuším, jak se třeba domlouvali, kde a kdy se sejít. Asi to byla větší náhoda, větší dobrodružství na holandách a veřejných WC.

Kluci v městech, kde byla vojenská posádka, si bezmezně užívali a nikdo se nikam, do žádného vztahu, moc nehnal, i když znám řadu dlouhodobých vztahů z té doby. Jiné bylo i to, že každý měl práci, musel někam chodit a pracovat a tak neměl tolik času na sex. Lidstvo neznalo AIDS a nikomu nic v ničem nebránilo.

Dnes, kdy je internet, webové stránky pro kluky na kluky, mobilní telefony, není vůbec žádný problém najít si kluka přesně takového, jakého si přeješ. Z vyprávění kluků vím, že snad byli pronásledováni, hlavně když se chtěli vyhnout vojně, ale já takové zkušenosti nemám.

Jak se gayové dříve seznamovali?

Netuším, jak se dříve gayové seznamovali. Vzpomínám si, že na veřejných záchodech byla vyryta telefonní čísla s různými dodatky, jako třeba „kouřím do konce“ nebo „A-pasivně“ – tehdy jsem tomu nerozuměl, teď to plně chápu, tak snad tímto způsobem se gayové dávali dohromady.

Nikdy jsem nikde na žádných holandách nelovil, vůbec jsem slovo „holanda“ neznal, tak fakt nemůžu sloužit. Kamarád vždycky mluvil o „hře očí“, ale to jsem nikdy nezkoušel ani neviděl. Na veřejných WC jsem byl, ale vždy pouze za výkonem potřeby, nikdy za sexem.

Co je dnes lepší?

Co je lepší, to snad ani nevím. Stále se bojíme říct na pracovištích, jak to skutečně máme, stále se schováváme za nevlastní otce, nevlastní syny atp. I když musím přiznat, že znám několik kluků, kteří otevřeně na pracovišti jako první oznámili, že jsou gayové a jestli s tím má někdo problém, ať to řekne raději hned.

Přiznám se, že já takovou odvahu nemám ani dnes, kdy jsem v důchodu. Když na mě přišel do mého posledního zaměstnání anonymní dopis od mojí „bývalky“, koho že to zaměstnávají, počkali, až doběhne tříletá pracovní smlouva a raději mě pro jistotu propustili, abych jim nekazil průměr. Takže nemůžu říct, že je společnost nějak osvícená nebo tolerantní.

Snad ve větších a velkých městech, kde se lidé mezi sebou neznají, ale na malých městech a na vesnicích nebo na Moravě nikdo nechce nic tolerovat. Proto se nedivím, že se dál tisíce gayů schovává za tzv. bisexualitu, žení se, mají děti a snaží se tak nějak zapadnout, aby na ně nikdo moc neukazoval.

Hodně horší je to v tom, že není práce a spousta kluků se nechává vydržovat – znám hodně případů. Myslím si, že to není v žádném případě dobré pro ty kluky, kteří jsou „v domácnosti“, protože ztrácejí kontakt s normálním životem, s normálními lidmi, s normálními starostmi. Čím déle jsou doma, tím hlubší je propast, která vzniká mezi nimi a možností získání nové práce. Znám kluky, kteří celý život nepracovali, nechávali se vydržovat a když ten jejich, většinou starší partner, zemřel, ještě podědili majetek. Nemají sice nárok na důchod, ale mají dost zděděného majetku, aby na žádný důchod nečekali.

Jsem přesvědčený o tom, že je společnost až hluboce nevzdělaná, co se týká sexuality a sexuálního života vůbec. Každý normální, tedy nevzdělaný, heterosexuál si pod pojmem homosexuál představí vykrouceného, zženštělého „buzeranta“, který je na malé chlapečky – pedofila. Vůbec nechápou a ani nehodlají pochopit realitu. S tou se setkávají pouze tehdy, kdy jim vlastní syn nebo dcera oznámí, že jsou na kluky respektive na holky. To se potom začínají hroutit a nevěří. Mám osobní zkušenost se svým synovcem.

Foto: © Depositphotos.com/ramonespelt1

Jaký jste měl coming out?

Já jsem coming out prožil ve svých 52 letech. Krátce po mojí padesátce jsem nachytal svojí družku v posteli s jiným chlapem a řekl jsem si dost, už se nebudu omezovat a popustím uzdu i své, dlouhá léta utajované, vášni po klukovi.

Vymohl jsem si čas „pouze pro mě“. Začal jsem jezdit na kole, kdy jsem každý den dvě hodiny mohl volně jet všude, kam se mi zachtělo. Začal jsem tajně toužit po klukovi, který pojede taky na kole, bude mít defekt, já mu budu pomáhat a tak nějak si porozumíme. Nestalo se tak a já dál pouze toužil. Několikrát mě ta moje napadla, že jezdím za ženskými, ale já jí přísahal, že za ženskými nejezdím. A v tom jsem jí nelhal. Dokonce se mnou několikrát poslala mého syna na kontrolu, ale vždycky s nulovým výsledkem. Časem jsme se úplně odcizili, dokonce jsem s ní přestal i souložit. Odstěhoval jsem se z ložnice a udělal si svoje zázemí v jiné místnosti, kterou jsem si začal zamykat. V té době mi dal kamarád telefonní číslo na Martina a já si s ním začal telefonovat.

Na Silvestra 2002 jsem si dal předsevzetí, že to v novém roce 2003 vyřeším. S Martinem jsem se domluvil, že se konečně sejdeme a hned při první setkání, v lednu 2003, jsme si „zavoněli“. Setkali jsme se ještě asi dvakrát nebo třikrát a jednou, když jsem se vrátil od Martina domů, zjistil jsem, že trezor, ve kterém bylo zlato (zásoby z podnikání – provozoval jsem obchod se zlatem), je prázdný. S úsměvem mi oznámila moje družka: „Vykradli nás, měl jsi to lépe hlídat“. To byl poslední hřebík do rakve mého 28letého vztahu se ženou.

Svolal jsem celou rodinu včetně nevlastní dcery a jejího manžela a všem jsem oznámil, že jsem na kluky, že kluka mám a budu se k němu stěhovat.

Jak rodina zareagovala?

Všichni mi říkali, jak jsou moderní a jak to všechno chápou a jak se mezi námi nic nemění. Pravý opak byl pravdou. Měl jsem čtyři auta, dali mi ten největší vrak, do něho jsem si naložil osobní věci a vyhodili mě, jako včely trubce na podzim. Ona mi celý společný život říkala, že mě nemiluje, že mě jenom potřebuje, ale já jí nevěřil. Potom, co mě vyhodila, jsem tomu uvěřil.

Syn, kterému v té době bylo 26 let, šel samozřejmě za mámou, protože věděl, že ukradené zlato má ona a barák, který jsem postavil, je taky jeho. Protože jsme nebyli manželé, byl rozchod otázkou okamžiku. Neměl jsem kde bydlet. Asi týden jsem bydlel u Martina na ubytovně, než jsme si našli podnájem. Na tomto místě musím napsat, že jsem s Martinem projel celé příbuzenstvo a všem jsem sdělil, jak že to mám. Všichni to přijali, někteří s jásotem a slovy: „To je dost, že jsi se té mrchy zbavil“. Začínali jsme od nuly. A dnes musím přiznat, že žádné větší problémy nemáme.

Jak jste dlouho spolu?

Ve společném vztahu jsme více než deset let. Dokonce jsme uvažovali o Registrovaném partnerství, ale mělo by to víc záporů než kladů, a tak jsme dál pouze partneři. Od města jsme dostali nájemní byt, kde bydlíme už asi osm let. Myslím si, že to o nás všichni v domě vědí, ale až na jednu výjimku to nikdo neřeší, protože vědí, že jsme nekonfliktní. Snažíme se pomáhat starším sousedům, okolí nás vnímá kladně.

V čem by vás omezilo registrované partnerství?

Případné Registrované partnerství nás omezuje v tom, že by moje závazky z bývalého vztahu automaticky přešly na mého partnera a to nechci dopustit. Vycházím ze známé poučky: „Všichni vědí, že jsi gay. Jedinej, kdo si myslí, že to nikdo neví, jsi ty sám. Všichni se s tím dávno vyrovnali, jedinej, kdo se s tím nevyrovnal, jsi ty sám.“

Děti byste chtěli?

Děti nevychováváme a ani bychom nechtěli. Já osobně jsem přesvědčený o tom, že by gay partneři neměli vychovávat děti. Je to moje osobní přesvědčení, protože vidím v gay komunitě vysokou promiskuitu (která je i u heterosexuálů), ale gayové řeší nevěru většinou okamžitým rozchodem, nic je k sobě nepoutá, kdežto v heterosexuální komunitě přeci jenom ženská přikrývá prohřešky svého muže širokou sukní a je schopná ledacos tolerovat, pokud nechce na stáří zůstat sama. A z vlastního života vím, že ani osobní pouto nic neudrží. Na prvním místě je stále finanční prospěch, to je alfa a omega každého vztahu.

Na Prague Pride chodíte?

Pokud máme čas, na Prague Pride jdeme. Nejsem bytostně přesvědčený o tom, že je to ta nejlepší prezentace gay a lesbické orientace, ale ať taky v televizi lidé vidí, kolik nás je a že nejsme všichni ušišlaný vykroucený a zženštělý „buzeranti“.

Využíváte internetové gay seznamky?

Na gay seznamku chodím denně. Slouží mi jako Facebook – ke komunikaci s kluky, kteří to mají v hlavě srovnané, a vím, že se nemusím za nic schovávat. Našli jsme tam spoustu kamarádů, se kterými si vyměňujeme názory, domlouváme návštěvy a výlety.

Nechápu, proč administrátor, který by měl být „osvícený“, dává klukům možnost volby, jestli jsou gayové, bisexuálové, heteráci a nebo nechtějí uvést. To je otázka, kterou řeším téměř denně. Kluk před coming outem si podle tohoto schématu samozřejmě vybere tu snazší volbu, aby to maminka zkousla a tak zvolí většinou variantu bisexuál a věří, že tu jinakost nějak rozchodí. Těmto klukům věnuji nejvíc času. Snažím se jim vysvětlit, že žádná třetí cesta není. Buď jsi na holky, nebo na kluky.

Vlajka Medvědů (foto: © Depositphotos.com/chrisbradshaw)

Co vás baví?

Díky tomu, že patříme do skupiny Českých medvědů, absolvujeme s kluky hodně společných akcí, počínaje společnými turistickými výlety, přes pravidelná setkávání v Praze v Naší hospodě a konče třeba výročními Medvědinci. V poslední době cestujeme hodně sami dva, naposledy jsme byli v Alpách pod Groser Prielem. Před tím s kamarády v Českém Krumlově. Máme rádi motorky, oba dva na nich jezdíme a dávají nám krásné společné zážitky. Já se chodím rád koupat a opalovat, v zimě nejméně 2× týdně plavat na bazén. Stále chodím do práce, každá koruna je dobrá k almužně, které zdejší mocipáni říkají starobní důchod.

Jací kluci se vám líbí?

Nelíbí se nám tzv. „stažení mladí králíci“, spíše se nám líbí kluci v letech, kteří už vědí, o čem je gay život. Máme rádi kulatější tvary, chlupaté tváře a hrudě, kostkované košile a pracovní kalhoty. Taková komunita se nazývá Medvědi, najdete jí po celém gay světě, ať už se jmenují jakkoli. U nás to jsou Čeští medvědi, ke kterým jsme se přihlásili a se kterými se kamarádíme a setkáváme.