Minority v minoritách: Jste furry, růžováci nebo subíci?
Minoritní skupiny jsou skupiny se specifickými znaky, které je odlišují od většinové kultury. Jakkoli je každá subkultura specifická svými odlišnostmi v rámci životního stylu, chování, hodnot a norem, je nadále nedílnou součástí většinové kultury.
Ve společnosti lidí existuje celá řada přirozeně minoritních skupin. Podstata minority spočívá v odlišnosti od většiny. Taková odlišnost se stává odlišností ve své době a v prostoru, ve kterém žije daná společnost. Zásadní úlohu ve vnímání odlišností hrají víra, kultura a zvyky, které panují v dané společnosti.
V rámci euro-atlantického prostoru, který je determinován křesťanstvím, se pohled na minority dramaticky měnil v průběhu staletí. Zatímco v době rekatolizace se kupříkladu handicapovaní bez skrupulí utráceli jako nemocná zvířata, dnes je pohled na tyto plnohodnotné občany diametrálně odlišný.
Sexualita a vše, co s ní souvisí, byla tabuizována právě v důsledku nástupu křesťanství. Tato norma, která je stará více než 2 000 let, se teprve ve druhé polovině minulého století začala pozvolna měnit.
Podobně jako není v dnešní společnosti neobvyklé vídat emancipované ženy na vysokých postech, je zcela přirozené, aby duševně a tělesně handicapovaní lidé pracovali jako zdraví lidé. Obdobně dnes mohou homosexuálové vyjadřovat svoji náklonnost ke stejnému pohlaví.
Z roztříštěných miniaturních skupin se utvořilo tzv. LGBT, tj. z anglického Lesbian Gay Bisexual Transgender. Jakkoliv tato zkratka nezahrnuje ve své podobě všechny osoby mající jinou než heterosexuální orientaci a identitu, vžilo se její používání.
Mluvíme-li o minoritách, pak je řeč bezesporu i o celé „kultuře“ gayů, která je součástí větší LGBT rodiny. Gay kultura se, snad pro vetší nepřehlednost, větví na další zájmové skupiny podle rozličných kritérií.
Homosexuálové se výrazněji začali veřejně podílet na společenském životě v 70. letech 20. století:
Hledáme subkultury
Je těžké najít skutečné „subkultury“ ve znění přesné definice – v našem pojetí sem skutečně zapadají jen asi „medvědi“ a „kožeňáci“. Právě medvědi a koženáci mají na rozdíl od ostatních uskupení v gay světe svá pravidla, svoji vlajku, svůj způsob života... Právě u těchto dvou skupin gay osob je více než patrná jejich příslušnost k jejich subkultuře. A právě tato zjevná příslušnost, podpořená vším je činí subkulturou. Uvedeme si příměr ke státnímu uspořádání České republiky. Vezmeme-li prostor Česka a jeho obyvatele jako množinu všech Čechů, pak Češi, Moravané a Slezané budou subkulturami Česka. Každé z těchto území má svá pravidla zakotvená ve statutech, svoji vlajku a další insignie, které je činí subkulturami.
U dalších skupin gay kultury jsou znaky naplňující podstatu subkultury spíše řídkým jevem. Dělení probíhá na bázi zájmů, priorit a dalších nespecifických znaků. Velmi zajímavá je ovšem touha „někam patřit“, která vládne nejen LGBT. Některým gayům mnohdy nestačí být jednoduše příslušníkem homosexuální menšiny. Naopak, dalším členěním se chtějí vymezit názorově a jasně tak deklarovat svůj odmítavý postoj vůči jiným skupinám. Přitom paradoxně nejzákladnější znaky máme všichni stejné. Patrně zde jde jen o úhel pohledu a postoj k dané věci. Třeba „láska“. Na ose všech možných variací vnímání „lásky“ se snadno dobereme i extrémů, kdy pro jednoho je „láska“ romantický cit, pro druhého sex a pro dalšího obojí.
Možná by nebylo od věci se čas od času zamyslet nad jednoduchými skutečnostmi našich životů a nad tím, jak složité si je umíme udělat. A že někdy méně znamená více! Existuje celá řada klasifikací gay kultury a její vnitřní struktury. Jakkoliv je drtivá většina z nich zavádějící, uvedeme pro ilustraci alespoň tyto následující:
- Medvědi
- Kožeňáci
- Fitkaři – většinou kluci co vyznávají zdravý životní styl, svůj volný čas tráví ve fitnessklubech.
- Subíci – podskupina kožeňáků, která se odevzdává dominantům.
- Puppy-play – jde o hru na psy.
- BDSM – jde o širokou škálu sexuálních praktik - od masochismu, sadismu až ke speciálním praktikám.
- Foot-fetiš – tedy hrátky s nohama, očichávání, mazlení, tření… a další. Je velmi oblíbený mezi mladšími kluky.
- Gumáci – ti milují gumové věci, pláštěnky, gumovky, obleky z gumy a platí zde totéž co u kožeňáků, kdy někdo miluje materiál, někdo muže v něm.
Všechny tyto úzce profilované podskupiny jsou součástí gay světa. Není proto divu, že jsou navzájem propojeny, nezřídka za účelem nezvyklého sexuální zážitku, který je obtížné najít vně těchto skupin. Zajímavější je však skutečnost, že mnohé výše uvedené podskupiny existují ve své obdobě i v heterosexuálním podání.
Mimo sexuálně motivovaných podskupin existují i podskupiny založené na přesvědčení, image, víře a dalších aspektech. Například:
- Furry – převlékání se za zvířata, kdy tito lidé dokonce věří, že v jejich tělech je uvězněna zvířecí duše na úkor té lidské.
- Růžováci – klasický typ diskotékového zženštilého gaye.
- Byznysmeni – oblekový typ gaye, dbajícího na prestiž ve všem, co dělá.
- Studenti – početná skupina gayů, kteří buď studují, nebo se stylizují do studentů.
- Hipsters – gayové, kteří se stejně jako hetero muži oblékají v rámci hipsterského stylu.
- Umělci, Fashion, Glamour, …
Našli bychom jistě mnoho dalších podskupin, které jsou v různé míře zastoupeny v gay populaci. Těm, které jsem jmenovitě neuvedl, se omlouvám.
Máte vlastní zkušenosti s nějakou skupinou? Řadíte sebe do některé? Napište nám do komentářů.
Titulní foto: © Depositphotos.com/feedough
12 názorů ke článku
Zato se subíky se mi vůbec takto vyčlenění nelíbí. (A proto jsem se tomu trochu vyhnul v rozhovoru.) Subíky totiž nejde brát jako podskupinu nebo dokonce subkomunitu. Znakem (sub)komunity by mělo být, že se společně sdružují za nějakým účelem, ale subíci se z pochopitelných důvodu nesdružují se sebou navzájem, ale vyhledávají dominanty, u kterých teprve získávají smysl. Je to podobně zmatené, jakobyste za subkomunitu považovali pasivy.
Studenti - "...nebo se stylizují do studentů." - kdo to asi je...? Možná třicátníci až čtyřicátníci, kteří si narazí čepici kšiltem dozadu a tváří se děsně cool ....mno, budiž :-)
Jinak nevím, mám z článku smíšené pocity, jakoby to byla slohová práce na nějaké téma, něco málo nám sdělil, ale vlastně je to celkem o ničem a k ničemu.