Co byste měli vědět: Ženská sexualita a Lesba vs. lesbička
Ženská sexualita jako téma se objevila až teprve v 60. letech 20. století. Do té doby se předpokládalo, že ženy ani žádné sexuální potřeby nemají, jen mají být sexuálně po vůli manželovi. Posláním ženy bylo rodit budoucí pracující a zároveň muži-pracujícímu dělat domácí servis, aby muž doma regeneroval. Díky sexuální revoluci a hormonální antikoncepci (která umožnila ženě být nezávislou, sama kontrolovat možnost otěhotnění) se začalo hovořit o potřebách žen a o tom, že by během sexu mohly být i jejich potřeby uspokojovány.
Vedle toho je jiné vnímání intimity u žen. Ženy se k sobě chovají vřeleji než muži (ti jsou od malička a hlavně během puberty „trénováni“ k tomu, aby se nechovali emocionálně, neprojevovali svoje city, skrývali náklonnost a přízeň) – dotyky a polibky žen jsou běžné, akceptované a často (muži) hodnocené jako pěkné, roztomilé, vzrušující atp.
Na muže i ženy je aplikována dvojí morálka, stejné sexuální chování či stejná míra intimity je jinak vnímaná a hodnocená u mužů a jinak u žen. Drží-li se dva chlapci za ruce na ulici, nebo když se políbí, je to považováno za nepřípustné a jednoznačně homosexuální chování, totéž u dívek je normální. Když má muž více sexuálních partnerek, tak se to zpravidla hodnotí jako správné, či dokonce žádoucí, totéž ovšem neplatí pro ženy.
Když má kluk víc sexuálních partnerek, je to kanec, když dívka střídá partnery, je to děvka. Zde je i v jazyku vidět dvojí morálka, dvojí přístup ke stejnému chování u dívek a u chlapců.
O lesbické sexualitě
Protože jsou lesby ženami, platí pro ně také mýty o ženské sexualitě. Stejně tak jsou, i coby ženy-dívky, během dětství a dospívání socializovány/vychovávány (i k různému přístupu k sexu). Jakási neviditelnost ženské sexuality a tolerance vůči ženské vzájemné intimitě má pro lesbické ženy svá pozitiva i negativa. Jako pozitivní může být vnímáno to, že nejsou tolik vidět, mohou se jednodušeji schovávat a nejsou tak vystaveny případným homofobním reakcím. Společnost je nemusí řešit a ony zase nemusí řešit společnost a okolí, ve kterém se pohybují. Ovšem toto je jen zdánlivá výhoda. Přináší to sebou marginalizaci, zlehčování a neviditelnost samotného lesbismu. Pokud dívka řekne svému okolí, že je lesbická, často se setkává s úsměvem a zlehčováním, že ji to přejde, že to je taková móda, rozmar a že je to vlastně roztomilé a pěkné.
Lesbický sex ale není rozmar, není to něco k pokochání pro muže, a už vůbec není lesbický sex nekompletní, protože tam chybí muž.
S tím souvisí i další mýtus o lesbické sexualitě, totiž že intimní kontakt dvou žen je roztomilý, krásný a určený především pro oči mužů. Jeho extrémní podoba je k vidění v mainstreamové pornografii.
V pornu jsou „lesbičky“ takové ty paní s gelovými nehty, umělým mega-poprsím, v síťovaných punčocháčích, minisukních a kozačkách, které se navzájem uspokojují tak, že to vypadá, jako by studovaly medicínu, konkrétně gynekologii. Ovšem v téže scéně, nebo o scénu později jedna z nich, případně obě dojdou prozření, když se objeví samec, případně více samců stou správnou věcí pro ten správný sex – s penisem
Lesba vs. lesbička
V odborné mluvě bývá upřednostňováno a také část lesbických žen preferuje označení „lesba“ před „lesbičkou“, a to z toho důvodu, že zdrobnělina má v češtině další konotace. Také neříkáme gejíček, paní učitelička, školníček nebo pan prezidentíček Klausíček.
Zdrobnělina odkazuje k něčemu nedůležitému, roztomilému, rozmarnému, zbytečnému, něčemu, co je k smíchu. Proto to není důstojné označení pro skupinu, která už tak je marginalizovaná. Označení „lesba“ ovšem přijde mnoha lidem tvrdé až pejorativní. Cesta vede například přes používání sousloví „lesbická žena“.
Zdroj: Metodická příručka „Rozmanitostí proti šikaně“ (zdarma ke stažení)
Autor: Zdeněk Sloboda © 2010 Praha a Olomouc
Spolulektoři a recenzenti: Olga Pechová, Marek Christ, Kristýna Ciprová
Vedoucí projektu: Martina Štěpánková
Vydavatel: Poradna pro občanství, občanská a lidská práva
Titulní foto: © Depositphotos.com/creatista
