Zpověď: Byli jsme zamilovaní, ale přišel jeden karambol a zničilo nám to životy

Jmenuji se Tadeáš. S Pepou jsme spolu začali žít někdy kolem mých pětadvaceti. Byl o rok starší, už jsme byli vylítaní. Neměli potřebu utíkat, ale chtěli jsme už s někým žít a mít plnohodnotný vztah. Netrávili jsme společné večery po barech, ale hezky doma v teple u sledování filmů. Když jsme chtěli vidět přátele, zvali jsme je do našeho bytu a užívali si hezký večer doma. Netáhlo nás to mezi lidi, chtěli jsme být spolu a tohle nechat mladším.

Začalo nám to ale chybět. Já byl dříve ten, který nebyl moc zvyklý chodit do barů a na diskotéky, ale Pepa takto žil a začalo se mu stýskat po nočním životě. Pouštěl jsem ho samotného, věřil jsem mu. Nevracel se domů opilý a další den normálně fungoval, poté třeba měsíc nikam nešel a byl zase jen se mnou. Přemluvil mne k tomu, abychom jednou zase vyrazili spolu. Měla se konat velká párty u nás ve městě a chtěl tam hrozně jít. Souhlasil jsem a řekl si, že to pro jednou přežiju.

Hudba byla hrozná a lidé byli taky zvláštní, ale viděl jsem, jak se Pepa baví a těšilo mě, že je spokojený. „Hele, pojď se mnou ven“. Šel jsem samozřejmě, proč by také ne. „Dej si tohle a užiješ si to. Uvidíš, jen si to trošku šňupneš a vypadneme z toho stereotypu“. Nikdy jsem nekouřil, ani nepil alkohol, ale když jsem viděl, jak ostatní jsou bez starostní, chtěl jsem být také. Navíc když mi můj kluk řekl, že se nemám čeho bát, tak jsem si řekl, že to pro jednou to zkusím.

Začalo se to opakovat, líbilo se mi to. Chodili jsme za zábavou ze začátku jednou za měsíc, pak jsme ale začali chodit každý týden. Vždy jsme si něco dali. Užili jsme si večera, pak normálně opět fungovali. Jenže začali jsme společně chtít víc. Byl to jen malinký krůček k tomu stát se závislým a my tomu bohužel nemohli odolat.

Začali jsme brát každý den. Oba jsme přišli o práci a o byt, jelikož jsme neměli na jeho placení. Zajímalo nás jen to, kde vezmeme peníze na další dávku, abychom byli spokojení. Začali jsme krást. Dokonce i vlastní rodině a přátelům. Nešlo z toho ven, nepoznával jsem sám sebe. Býval jsem dobrý student a v práci jsem měl jen ty nejlepší výsledky. Nezajímalo mě nic, jen droga. Když už to trvalo přes rok a všichni věděli, jak na tom jsme, tak nás rodiče doslova donutili k tomu, abychom nastoupili na léčení.

Z léčebny jsme utíkali, abychom mohli brát a být spolu. Chyběl mi každou minutu. Když jsem byl bez něj, nedalo se to vydržet. Když jsem nastoupil pátou léčbu, věděl jsem, že bude úspěšná. Pepa vypadal jako troska, doslova jako chodící mrtvola. Trvalo mi to pět let, než jsem se z toho dostal úplně.

Z léčebny jsem vyšel dřív než on. Čekal jsem na něj, věděl jsem, že to zvládne. Byl to těžký návrat do reality, hledání práce, domova. Podařilo se to oběma. Drželi jsme se dlouho od sebe, ale naše cesty se opět zkřížily a my začali tvořit zase pár. Tentokrát bez drog a věcí kolem. Na drogy si vzpomeneme, to určitě, ale díky nim nám toho dost uteklo a ne vše funguje tak, jak má. Je to už deset let, držíme se a stále jsme spolu.

Titulní foto: © Depositphotos.com/sharpshutter

Pavel V. / další články autora ›

Autor článku žije realitou, miluje skutečné příběhy a jeho velkým snem je napsání vlastní knihy.