Reportáž: Rodinná práva. Co zaznělo 6. února na Filozofické fakultě? – 2. část

V druhé části se debata dostala k tématu ochrany rodinných práv LGBTIQ+ lidí a jejich blízkých. Jako hlavní hosté vystoupili docent Jiří Valdhans, Katedra mezinárodního a evropského práva Masarykovy univerzity v Brně, Anna Šabatová, česká exomdusmanka, Daniel Martinovič, prezident chorvatské organizace NELFA a docent Jakub Tomšej, Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Jako první si vzala slovo Šabatová, která poukázala na výrazné zhoršení LGBTIQ+ lidských práv v zemích visegrádské skupiny, zejména pak v Maďarsku. Budapešť v roce 2021 přijala zákon proti propagaci odlišných sexuálních orientací a genderových identit a zakázala konání festivalů gay pride podobně jako Rusko v roce 2013. Česko je na tom nicméně velmi dobře, byť stále ještě nepřijalo zákon umožňující párům stejného pohlaví uzavírat manželství. Přestože byla Šabatová dříve zastánkyní parlamentní cesty, dnes by se nebránila ani té soudní po vzoru Rakouska (2017) nebo Slovinska (2022). Jednací řád a vyhrocená diskuze na parlamentní půdě jsou jedním z důvodů, proč v Česku nebyly dosud uzákoněny sňatky pro všechny páry bez ohledu na pohlaví.

Další paneloví hosté pak probírali rozhodnutí Soudního dvora EU, podle nějž jsou všechny členské země povinné uznávat stejnopohlavní manželství uzavřená v jiném státě Unie bez ohledu na vlastní legislativu. Předcházel mu spor mezi gay párem, který uzavřel manželství v Německu, ale polské úřady odmítly jejich sňatek oficiálně uznat. Valdhans avizoval, že se v Polsku, které dosud neuzákonilo ani registrované partnerství, nyní vedou na toto téma vášnivé debaty. Země, které stále ještě nemají stejnopohlavní manželství nebo registrované partnerství, jsou sice nově povinné je uznávat, ale často to odmítají s odkazem na vnitrostátní právo.

Martinovič z Chorvatska, ve kterém je sice od roku 2014 legální životní partnerství, ale po kladném výsledku referenda z roku 2013 ústava manželství definuje jako svazek muže a ženy, upozornil, že ani s formálně přiznanými rovnými právy a povinnostmi není zcela vyhráno. Chorvatské zákony sice přiznávají gay a lesbickým párům žijícím v partnerství stejná práva a povinnosti jako mají heterosexuální manželé, včetně adopcí, ale děti vyrůstající v duhových rodinách smějí mít oficiálně pouze jednoho rodiče. Přiosvojení druhým z partnerů je sice možné, ale jedná se o zdlouhavý proces, který má na děti negativní dopady, přičemž jej autority často nakonec zamítnou. V závěru své řeči informoval, že ačkoliv mají páry stejného pohlaví v Chorvatsku díky soudům plná adopční práva, tamní politici a političky se s tím neztotožňují.

Za zmínku stojí, že nejen v Chorvatsku, ale i v jiných zemích hrají soudy skutečně klíčovou roli, pokud nemají LGBTIQ+ lidská práva politickou podporu – viz JAR v roce 2006, Brazílie v roce 2013, USA v roce 2015 atd. Její absence však způsobuje LGBTIQ+ lidem a jejich blízkým problémy, protože samotné soudní rozhodnutí možná změní právo a zákony, ale ne média, přístup orgánů veřejné správy a celý systém. Na druhou stranu mají ale soudní kauzy i jedno pozitivum, a to že se osobám s menšinovou sexuální orientací nebo genderovou identitou daří opouštět své bubliny a být víc vidět.

Na to pak navázal Jakub Tomšej, podle něhož se v Česku gay a lesbické páry díky současnému institutu partnerství skutečně hodně přiblížily manželství. Dle Občanského zákoníku se na partnery a manžele co do obsahu vzájemných práv a povinností pohlíží zcela stejně, nestanoví-li zákon jinak. Jde-li o společné jmění, pozůstalostní důchody a další praktické věci, pak si páry stejného a různého pohlaví jsou skutečně zcela rovny.

Problém však nastává v případě adopcí. Zpočátku se mnozí tvářili, že lidé žijící v partnerství si smějí osvojit pouze biologické dítě partnera, nikoliv osvojené, ačkoliv tomu tak nikdy nebylo. Další otevřenou otázkou pak zůstává, zda se výrok „týkající se manželství, nestanoví-li zákon jinak“ nedá aplikovat i na možnost společné adopce dětí gay a lesbickými páry. V současné době se má vzato, že pouze jeden z páru může osvojit, a ten druhý si pak bude moct zažádat o přiosvojení již osvojeného dítěte.

Na závěr se pak probírala také role Ústavního soudu ČR, který je v otázkách osobního statusu více konzervativní ve srovnání se svým rakouským nebo slovinským protějškem. Raději tuto záležitost deleguje na zákonodárce. Diskutovalo se také o změně vnitřní politiky některých konzervativních a křesťanskodemokratických stran v zemích, které zákon o stejnopohlavním manželství už přijaly – například Nizozemsko jako první v roce 2001.

Chtěl bych mimo jiné také všem hostům a hostkám poděkovat za to, že otevřeli téma pokrytectví, kdy se české zákony tváří, že je umělé oplodnění jen pro heterosexuální páry, ačkoliv si svobodná žena může na kliniku přivézt cizího muže, kterého vydává za partnera, a pak jej po porodu neuvést v rodném listě. Opomenuté nezůstalo ani surogátní mateřství, které je v Česku stále v šedé zóně.

Titulní foto: © Depositphotos.com/lisafx

Mgr. Jan Fiala / další články autora ›

Autor článku je gay aktivista, jenž se věnuje zkoumání právního a politického postavení LGBT komunity nejen u nás, ale i v celém světě.