Co mám dělat?

Víte, měl jsem přítele, neznali jsme se dlouho. Ale miloval jsem ho a on miloval mě. Neviděl jsem důvod říct našim, že jsem, co jsem a že někoho mám, nevzali to dobře, logicky. Nutili mě, abych se s ním rozešel, tak jsem utekl z domu. Táta se objevil u mě ve škole a měl proslov, že mu to nevadí a že s ním můžu být. Vrátil jsem se, ale další den jsem měl rozhovor se mámou, že nechce, abych s ním byl. Snažil jsem se najít kompromis, to oni se nesnažili, bohužel i má sestra s bratrem se k nim přidali. Nakonec kompromis zněl tak, že ho nesmím vidět měsíc a potom jednou týdně, nevím co jim bylo do toho, ale já i on jsme to respektovali. Další den jakoby ten kompromis neexistoval a nutili mě se s ním rozejít. Rozešel jsem se s ním, ale ihned jsem mu napsal, že to bylo divadlo pro naše a po víkendu jsem e k němu měl stěhovat. Naši na to přišli...bohužel vyhrožovali, že za ním dojdou a e mu rozmlátí hubu, to jsem nemohl dovolit, abych mu ohrozil život, už takhle měl se nou jenom trable a starosti. Musel jsem se sním rozejít, už jen vůli jeho dobru. Nevěděl, proč jsem o udělal, teď se trápí a já se také trápím. Moc mi chybí a lituju toho, že jsem neodešel, ale také jsem chtěl, aby máma zase brala prášky a chodila k psychologovi. Místo toho beru prášky já, chodím k sychologovi já a nevím, co mám dělat. Hrozně moc mi chybí a miluju ho. Ani nevíte, jak ych byl rád, kdyby si tohle přečetla věděl, že jsem udělal kvůli jeho zdraví. Já už nevím, jak se s tím mám vypořádat. Ještě k tomu mi naši rpekli, že nesmím mít žadný vztah nebo kamkoli chodit a že mi už nevěří. Jsem dně, pomáhá mi jen nejlepší kamarád. Tohle je to nejhorší, co se i kdy stalo a nevím, jak na to zapomenout. Jak na tuhle situaci, tak bohužel i na něj.