Nový život v Praze

Ahoj.
Od října jsem v prváku na vysoké škole v Praze. Škola mě baví, i když je náročná a zaujímá spoustu času. Tím, že jsem vypadl z domu (malá vesnice na Moravě) jsem tak trochu chtěl zčásti hodit za hlavu svůj dosavadní život. Skutečně mi připadá život teď trochu lepší, volnější a možná i živější.
Ne že by jinak vůbec veselý nikdy nebyl, ale doma (malá vesnice, kde v podstatě žádné přátele nemám) byl život často takový hodně depresivní, hlavně přes prázdniny. Tady v Praze i to, že se každý den stýkám s kolektivem lidí, které sice v podstatě neznám, dělá můj život méně depresivním. Nikdy jsem nebyl moc přátelský ani extrovert a ani optimista a ani moc závratně jimi netoužím být. Na střední školu jsem chodil do jiného kraje, a všichni mí bývalí spolužáci jsou tedy rozházení po celé republice a dá se říct, že momentálně tedy nemám ani jednoho kamaráda. Nikdy jsem neměl. Alespoň ne moc. A to z důvodů takových, že jsem v dětství byl obézní, nesebevědomý, život mi nedával nějaký zvláštní smysl a byl jsem sám, připadal si odstrčený od všech, nikdo se se mnou nebavil a já s nikým taky ne. A pokud ano, spíše si ze mě dělali legraci než abych si připadal rovnocenně. Celé to taky možná ztěžoval fakt, že jsem si v tu dobu taky teprve uvědomoval svou orientaci a vyrovnával se s tím. Teď jsem s orientací úplně smířený a vůbec to neberu jako nějakou nevýhodu. Má to tak být a je to tak v pořádku. Rodiče sice jednou nadšení nebudou, ale jejich spokojenost na úkor své prostě řešit nebudu.

S postupem času jsem kila shodil, je mi dobře, nepřipadám si ošklivý ani nesebevědomý. Jenomže něco z toho, co celé dětství můj život omezovalo, to že neznám lidi, protože jsem se s nimi moc "nerozpovídal", mi zůstalo. Někdy mám pocit, že prostě nejsem na stejné vlně s většinou lidí, protože jsem celou tu dobu v dětství, kdy oni se s někým bavili a smáli, byl sám a přemýšlel depresivně. Uvědomuji si, že teď už se mi samozřejmě nikdo nebude smát, ale stejně si někdy připadám, že když mluvím, jde to tak nějak mimo mě. Nepřemýšlím nad věcmi, co udělali mí kámoši a jaká to byla legrace, ale naprostou většinu času přemýšlím nad tím, že jsem sám, co a proč dělám, a jestli to vůbec někam vede. A to mi někdy přináší takové nepříjemné úzkosti (často každý den) z toho, že můj život nemá nějaké rozptýlení a změnu. A přemýšlím o tom jestli to, co dělám (studuju) skutečně někam vede.

Po měsíci v Praze se začínám trochu obávat, že se přeci jen dostávám a dostanu do bývalých kolejí a že se nic moc nezmění. Nejsem nějaký absolutní outsider, dokážu se s lidmi celkem bavit, ale mám pocit, že to prostě vůbec nedokážu tak jako ostatní. Nedokážu být pohodář a optimista jako ostatní. Je skutečně faktem, že když má člověk přátele, jde všechno včetně školy lépe, má lepší náladu a možná nepřemýšlí tak často nad nějakou prázdnotou svého života...