Chvilka pondělní poesie

Napsal jsem dnes tuhle báseň a chtěl bych se s vámi o ni podělit. Tak tedy:

Únik

Dotkla se noha chodníku a zraky vzhlédly výše,
v momentě se tělo třese a přece sotva dýše,
v čerň hlubokou studnic obou uzříti je dáno,
něčím jiné zostaveno to páteční ráno.

V místnosti všech padesát jako by teď nebylo
a i kdyby se bývalo světa všeho vojsko bilo,
byv zaujat křivkou jež pod černými děrami se vinula
neviděl už jiného než od Něhož vůně ta se linula.

V srdci buší v břiše svírá oči ale neotvírá
přec jsou celé dokořán! jen ošklivá to víra,
že věčná - ona - už přisátá nikdy na to nepřijde,
že zalíbení vždy v mužích měl a už to nikdy nevyjde.

Dnem i nocí na mysli visí stále
jenže nic však jisté není - ale!
Okouzlen byv nikdy více
červenala se mu líce,
když poprvé i podruhé jej
uzřet na dálku čas mu dej
a rozmyslet se dobře ví už
že takový je onen Muž.

Do myšlenek ubírá se
častěji a stále víc,
není snad to ono nic,
jež samo vyznít nechá se?
V mysli se ubírá dál a dále
do budoucna vidí už,
tam v dáli, v temné dáli luž
je zříti a nekonečné tále.

Jednou dvakrát uhranut je
po sté už mysl nevnímaje,
vždy přítomna soudnost, jasnost
jako temnoty stín zastřen je.

Vytrhnuv démonen slyší zvuk a rohem - tím horním pravým - umlčuje jej zas,
ví však že to zase přešlo, do života zatahuje ho ten mocný ďas.
"Chceš kuře nebo krůtu?" už se táže neví přitom jak moc háže
do p***le do hajzlu ten společný - a věčný - čas.