Má gay život nějaký smysl?

Ahoj, řekl jsem si, že sem napíšu své současné pocity. Stále tajím, že jsem gay, ví to o mně jen pár dobrých přátel. Je mi 24, mám dostudovanou VŠ, jsem vysoký a prý celkem pěkný (i když podle mě nic extra). Nicméně asi mám trochu problém s kluky a gay životem vůbec. Bojím se kluků a vztahů.

Chtěl bych jednoho životního parťáka, se kterým budeme nejlepší kámoši, který se bude chovat jako kluk a morálně mi pomůže. Na kterém nebude znát, že je gay, zkrátka normální chlap. Bohužel mám pocit, že se seznamuji jen s kluky, kteří jsou sice hezcí (daleko hezčí než já, nevím, co na mně vidí), ale chovají se "divně". Abych to rozvedl - myslím, že navazování vztahu by mělo být postupné. Nejdříve jít párkrát ven, pak přátelství, postupné budování důvěry atd.

Mám však to "štěstí", že skoro každý kluk, se kterým se seznámím, mě hned po první schůzce píše a chce tu schůzku opakovat pomalu ještě ten samý den nebo hned následující. Několikrát se to zvrtlo ve společně strávený večer, avšak když docházelo k intimnostem, pokaždé jsem se bránil a doslova utíkal. Nikdy jsem k těm klukům NIC necítil. Moc je nechápu, kde se to v nich bere, líbat se s někým, koho sotva znám a vidím ho např. podruhé. Stejně tak nechápu, když se někteří chovají jako "stíhačky" a nenechají mi alespoň jeden volný den pro sebe. Sice jsem, co se týče vztahů, pako, ale myslím, že svazek by měl být hlavně o důvěře. Osobně by mi vůbec nevadilo, pokud by můj kluk měl ve zdravé míře své koníčky, své přátele a svůj program. Naopak, je to super, protože bychom si měli pak o čem vyprávět. Připadá mi to lepší, než spolu trávit 24 hodin denně. Chci, aby měl můj budoucí kluk svůj život, já také, vzájemně bychom si důvěřovali, postupně a přirozeně své životy zipovali.

Je mi 24 a mám s kluky málo sexuálních zkušeností, navíc jsem hodně introvertní. Je to asi tím, že jsem celkem opatrný... Připadá mi, že najít někoho, kdo by mě bral takového, jaký jsem, je celkem marná snaha. Myslíte, že má gay život cenu? Občas si říkám, co tady po mně zbude atd., k čemu jsme... Občas pochybuji nad svojí existencí. Máte nějaký recept na cestu ven z tohoto začarovaného kruhu? Nebo to alespoň cítíte někdo podobně? Děkuji