Jak překonáváte v životě bolest?

Tompech: na knížky jsem zapomněl,ty jsou hodně dobrý.

Hodně práce a/nebo hodně alkoholu.

Hodně práce je k ničemu, protože pokud je to blbá práce (myšleno stresující a nebo tě nebaví), tak ti hovno pomůže, spíše naopak. To chce hodně zábavy a kámošů okolo. Hlavně nebýt sám, což při čtení knih budeš. :-P

Delam to tak, ze tomu nerikam rany osudu. I kdyz to tak zpocatku vypada a jsem hodne zdrblej, kolikrat jsem se po rozchodu tyden opijel a sotva chodil do prace. Mam v sobe ale jakousi zachrannou brzdu, neumim to presne popsat. Neco jako pojistnej ventil, kterej zavcasu upusti paru. Proto se po kratkym obdobi smutku obvykle postavim sam pred sebe s tim, ze takhle ne, ze nemuzu a nechci podlehnout sam sobe a svym bolestem. Po tehle fazi prijde racionalizace udalosti. Nedelam to nijak vedecky a ani nijak zamerne. V hlave si prochazim, co se stalo, co to znamena pro me, jestli muzu neco udelat jinak. Obvykle to skonci tim, ze najdu svoje chyby, ktery se pak snazim neopakovat. Mnoha lidem jsem se po tehle fazi omluvil, protoze jsem citil, ze to bylo treba. Cely to konci tim, ze jsem za neprijemnou bolest rad. Zni to mozna masochisticky, ale tyhle bolesti me posunuly tam, kde jsem ted. Bez nich bych tezko vedel, co je dobre a co ne.

Takze za me: nevnimej smutky jako rany osudu. V kazde veci, i v te nejstrasnejsi, je neco dobreho, neco, co je potreba objevit jako zkusenost. A takhle k tomu pristupuj. I z pruseru se da vytezit novej smer, nova zkusenost, ktery te ucini priste lepsim.

Vyjimkou je umrti. Tam tyhle metody nefunguji.

Ja ti kdyztak pomuzu

Betonica:tak tady právě jde o úmrtí v rodině,měli jsme spolu dobrý vztah. Stále čekám,že se probudím, a bude to špatný vtip,ale není.Chtěl jsem jí říct ještě tolik věcí-už to nestihnu.
A je úplně jedno,že odešla v den mého svátku,prostě ho slavit nebudu. 7.březen 2018 si budu pamatovat do konce života.

Marek0134: díky za pomoc, vážím si toho,opravdu jsem rád,že tu pomoc nabízíš,ale budu se snažit dát sám do kupy.

Brontosauři sou snad eště horší než dechovka :D

@ype***: Na umrti v rodine jsem reagoval v jinem prispevku, dnes. Posilam silu do dalsich dnu, jsem k dispozici skrze soukrome zpravy.

Mně nepomáhá nic, proto trajektorie mého pohybu časoprostorovou osou života nabízí analogii s hračkou yo-yo http://www.best-gif.com/…-yo-dawg.gif

Já nic z toho nezažil, tak nemohu napsat, jak jsem to prožil. Ono... záleží ma tom, jak je člověk duševně silný a co pro něj ta dotyčná mrtvá osoba znamenala

Já prožil to co anonymm ale nechce se mi o tom momentálně psát a házet perly mého intimna stejně cynickým sfiním v poradně jako su já sám -_-

Mesiac som totalne psychycky v p***li potom ma kamarat mesiac dava dokopy a potom idem dalej

Muzika

Dřív jsem to nějak nevnímal, protože jako mladý člověk na takové věci nemyslíš. Pak najednou stárneš a stárnou i rodiče, prarodiče. Takže když zničeho nic se rozloučíš např. s babičkou, tetou... a zjišťuješ, že lidi kolem tebe ubývají je to šok. Připravit se na to asi nedá, já mám tu výhodu, že jsem splachovací jak se říká, ale než to spláchnu, tak to taky nějaký ten týden, měsíc trvá. Nejlepší by bylo být asi úplný flegmoš, ale to je málokdo. Mě pomáhaly třeba vzpomínky na tu osobu, ty dobré, veselé, zábavné a nebo na to nemyslet a jít dál, ale chce to čas.

Která z těch všech možných ran osudu je negativní? Nevím ani o jediné .)

Ype***: Na ztrátu hodně blízkého člověka pomůže najít v sobě časem prostor, kde se s ním můžeš setkávat, můžete spolu mluvit, jak je třeba. Nikoho tak nikdy úplně neztratíš. A nezlobit se na osud, protože se tím stejně nic nezmění. Jako kytku v sobě opečovávám přesvědčení, že se nakonec všechno děje nejlepším možným způsobem. Že to má smysl, na který možná přijdu až později. V každém případě souhlasím s bezalkoholovou verzí. Jo, a jak mám rád les, v akutní fázi bych tam nešel, pozřel by mě. Nejdřív jen tak mezi lidi, ale aby na mě nikdo nemluvil, jen já je periferně vnímal. Sednout do vlaku a jet. Potloukat se po ulici. Bulet podle potřeby (ale nejvíc se to stejně podělá, když už to člověk nečeká). Později se dlouho dívat skrz obrázek, který mám rád. A ještě později je skvělé, když s tebou někdo mluví o blbostech, jak umýt okno od muších hoven a tak. A ještě později když s tebou mluví o tom člověku. Čekání na nepřítomného, jeho náhodné potkávání, to je normální, nech ho ve své blízkosti, časem bude přicházet, když si to budeš přát.

Ja patrim mezi ty splachovaci jakoukoli takovou udalost prejdu bez pohnuti mimochodem dycky me zajimalo, proc je vlastne clovek smutnej kdyz nekdo umre? Co ho k tomu vede? Lidi umiraji tak to proste je a je to spravne

Spis de o to, jak kdo umre jestli aspon zhruba normalne nebo tryznive

Apo ibuprofen - 2 tablety znici veskerou bolest

( ͡° ͜ʖ ͡°)

Bahutom co takhle smrt nejbližší osoby, rodiny, to je podle tebe pozitivní rána osudu? kloudik, tak asi cizí lidi co znáš trochu nebo od vidění , to bych pochopil, ale pokud umře třeba tragicky tvůj nejlepší kámoš, přítel či někdo z rodiny, tak to opravdu přejdeš bez pohnutí a nebudeš smutný ? To si tak bezcitný ?