Nikdy nebylo milování, nikdy nebylo líbání, nikdy nebyl žádný vztah

Zdravím. Mám dotaz, který tady určitě už někdy zazněl, ale nemám čas ani chuť ho zde hledat.

Nikdy nebylo milování, nikdy nebylo líbání, nikdy nebyl žádný vztah. Zkrátka se v mém životě nikdy nikdo nenašel (je mi 19). Mám problém s tím, že se srovnávám s okolím a zjišťuji, že mí vrstevníci už ve velké většině lásku zažili nebo (ti šťastnější) lásku stále zažívají. A některé ta láska pohltila hned několikrát...

Ptám se sám sebe: "Jak jen to dělají?" Jasně, že hodně lidí letí na sexy vzhled a podobně. To je zcela přirozené. Ale není tomu tak vždy. A přesto se u všech ta láska nějak objeví. Víte, co myslím - taková ta "mladá, nevinná láska". Mám pocit, že v tomto ohledu mi už ujel vlak...

Je mi sice 19 a klidně si mnoho lidí může říct "Však je ještě mladej, tolik ho toho čeká", ale já to takto bohužel nevnímám. Z mého pohledu se cítím, jako by mi už vážně ujel vlak. Postupně přestávám věřit, že mě v životě nějaká ta "láska" čeká. Jedna moje část už ani nevěří a ta druhá... ta si stále uchovává to jediné, co člověka nechává při životě, naději.

Mám pocit, jako by pro mě život/vesmír/systém/zdroj neměl v tomto ohledu co dát... A ve skutečnosti to tak třeba být nemusí, ovšem já to tak cítím. A když to tak cítíte, tak nemůžete posuzovat objektivně.

Občas mě (čím dál častěji a intenzivněji) přepadne fakt špatný pocit, který mi z toho všeho vžene slzy do očí, a v ten moment si říkám, že to tady pro mě nemá žádný smysl -> cesta k myšlenkám o ukončení života... Jsem ale slaboch, abych to skončil, což je v jisté formě štěstí pro můj život, ale utrpení pro mou nouzi po lásce.

Zkrátka mám pocit, že pro mě nic nemá cenu a krátkodobá dobrá nálada (vtipy, občasné shledávání s přáteli) mi zkrátka tu negativní chuť k životu "nevybalancuje". Ta rovnováha zkrátka chybí a vše inklinuje k tomu negativnímu...

Co si o tom myslíte? Z mých samotných myšlenek asi nic objektivního nepřijde...