Falešná víra

Čus všichni,

dneska se mi stala už po x-té, kde vezmeme-li f(x) monotónní rostoucí tak limf(x) pro x do nekonečna = téměř nekonečno, jedna věc, které bych se chtěl věnovat v tomto svém příspěvku.

Každý, nebo lépe řečeno téměř každý, by chtěl být bohatý, mít bohaté rodiče, žít v luxusu, nosit drahé oblečení, mít drahou elektroniku, vozit se drahým autem, cestovat do luxusních resortů na exotických místech a tak podobně. Minimálně je to můj dojem - od narození žiji v Praze a pražská mládež taková je. Já jsem to "štěstí" měl - můj tatínek je úspěšný podnikatel a vlastní společnost, která ročně vydělá opravdu velké peníze. Nikdy nebyl okázalý, většinu zisku vrací zpět do firmy a chová se zodpovědně a finančně gramotně, nicméně žijeme v luxusním domě, máme tři Mercedesy, k osmnáctinám jsem dostak Hubloty a byl jsem rozmazlen tak, že moje oblíbená značka oblečení je Ermenegildo Zegna. Nepíšu to proto, abych se vytahoval, o to už mi dávno nejde a nezáleží mi na tom, jen bych vás rád uvedl do situace. Jsem někdo, kdo pochází ze světa luxusu, všechny ty věci, o kterých všichni jen sní, opravdu má a kdo v tom žije už 23 let.

Proč se můj příspěvek jmenuje Falešná víra? Protože mi přijde, že víra většiny v to, že kdyby byli na mém místě, tak by jejich životy byly spokojenější, je falešná. Pokusím se to rozebrat.

Nejsem takhle už nadále spokojený. Samozřejmě, dřív, třeba když mi bylo tak 13 - 16, jsem byl. Ve škole jsem byl za borce s nejlepším MacBookem, iPhonem, že mě do školy vozí Bentley a nejezdím metrem. Navíc jsem měl nejlepší známky. Teď je mi 23 a vidím, že je to všechno takové povrchní.

Že máte tašku za 50 tisíc nijak neurčuje to, jací opravdu jste. Boty od Louboutina vám leda tak prodřou vnitřky klenby a ještě za to zaplatíte 30 hadrů. Kabát od Loro Piana je sice krásný, ale dostanete za půl mega opravdový komfort a teplo? Je ten kabát stokrát lepší než nějaký normální kabát? Ani omylem, možná dvakrát, ale nejspíš ani to ne.

Ale hlavně - když jdu po ulici, je to na mně vidět. Lepí se na mě zlatokopky, každý mě oceňuje kvůli pěkné košili nebo viditelně luxusním hodinkám nebo zvuku auta, které jsem dostal k narozeninám teď v květnu. Dostal, podotýkám, nevydělal jsem si na něj. Nevydělal jsem si nikdy na nic z toho, co mám. Všechno mi dali rodiče, vše, co na mně kdo vnímá, vydobyl můj táta svou prací, svým podnikáním a svou pílí. Já se prostě narodil někam, kde peníze jsou, stejně tak jsem se mohl narodit v Jižní Americe do slumu.

Ale kdo mě ocení pro to, jaký opravdu jsem? Kdo kdy kromě rodiny a těch pár nejlepších kamarádů uvidí, že jsem taky někdo? Že možná nemám miliardovou firmu, že možná to nejsem já, kdo stojí za podnikatelským úspěchem, že to nejsem já, z jehož účtu se platí všechny moje věci, ale že jsem taky někdo dobrý a že stojím za to, aby se mnou lidi trávili čas?

Kdo uvidí mou dobrosrdečnost? Každý mi řekne, že lidem pomáhám, abych dělal PR tátovi a firmě a že ve skrytu duše mě chudší lidé serou. Každý mi řekne, že se tvářím přívětivě jenom uměle, abych cizeloval obrázek rodiny a dělal ze sebe dobrého synáčka, ale že v jádru jsem jenom nafintěný blbeček pohrdající okolím.

Kdo uvidí, že dokážu milovat? Že se dokážu obětovat? Že chci žít s ostatními normálně a ne být všude ten divnej? Když jsem se zamiloval do jednoho kluka a řekl mu to, myslel jsem, že to vezme nějak normálně, nečekal jsem, že mě také miluje, protože jsem ani nevěděl, jestli je vůbec na kluky. Sice byl, ale nechtěl mě. Nechtěl se mnou nic mít, protože si myslel, že jsem falešný a přítel je to jediné, co mi chybí k dokonalosti.

Kdo dokáže ocenit, že studuji dvě školy a ze zkoušek mám samé jedničky, že na sobě pracuji, abych to jednou taky dotáhl daleko, že dřu každou volnou minutu na tom, kdo jsem, abych si jednou mohl říct, že jsem pro sebe skutečně udělal velký kus práce a že jsem svůj život nepromarnil ležením u televize? Kdo tohle uvidí přes to obří pozlátko? Každý se zastaví na kusu hadru, který na sebe ráno nandám a večer zase sundám, ale NIKDO NEVIDÍ TO, ČÍM OPRAVDU JSEM, KÝM SE SNAŽÍM BÝT A CO VŠECHNO PRO TO DĚLÁM. Nikdo se nekouká do mého srdce a na můj charakter. Každý vidí jenom tátovy prachy a to, že jsem v životě tramvají holt jel méněkrát než autem.

Takže vzkaz pro všechny - já z toho světa jsem, ale taky jsem z toho trochu v pytli, uvažuji o psychologovi a radost z toho teda fakt nemám. Nechtějte být tam, kde jsem já. Vás lidi ocení za to, jací skutečně jste. Mě ne. A nikdy neocenili. Nikdy jsem neměl víc než dva kamarády, kteří by skutečně viděli, jaký jsem. Každý se mnou kamarádil jen kvůli tomu, aby se dostal na místa, kam se normálně nedostane, každý holka a po coming-outu každý kluk mě chtěli jen pro peníze. Vždycky mě chtěli pro to, co nosím na ruce a v kapse. I kdyby mě chtěli kvůli hezkýmu zadku nebo péru tak by to pro mě bylo příjemnější. Nikdy mě nikdo nechtěl pro to, co nosím v srdci a v hlavě. Nikdy. A to není příjemný pocit. Je to mnohem horší pocit, než si asi dokážete představit.

Nežeňte se za kariérou, za penězi, za majetkem a za bariérou, kterou tyto věci vytváří před upřímným světem. Žijte život takový, jaký dokáže být. Ne takový, jaký chcete, aby byl, protože věříte falešné představě.