Jsem zmatená/ý

Dobrý den, popřípadě ahoj, všem, které by vykání mohlo urazit. Jako první bych chtěla dát vše na upřímnou linku. Je mi pouze šestnáct let, tedy spíše stále jen dítě. Necítím se nijak vyspěle, ani se tak nesnažím chovat, nejsem nejchytřejší. Biologicky jsem žena, tedy dívka. Tady přichází kámen úrazu. Reálně mě oslovují ženským rodem, ani já sama sebe jinak neoslovuju, jsem stále jen dívka, co vypadá jako dívka. Ale rod, kterým mě lidé oslovují, to je to nejmenší, co by mi v mé situaci teď vadilo. Chci být upřímná, protože jsem celý život všem jen lhala. Dokonce i sobě. Možná to dělám i teď, a to je důvod, proč jsem tady, ještě před tím, než seberu odvahu, a objednám se k sexuologovi. Myslím, že bych se tu mohla dočkat částečné tolerance, na milost a krásná slova nečekám, nedočkala jsem se jich tam venku, nedočkám se jich na internetu. Chci jen upřímné rady, protože jsem poprvé upřímná také.
Když jsem byla malá, neměla jsem kamarády. To jsem si myslela. Vždy jsem sama sebe táhla dolů, tím pádem si myslela, že mě nikdo ve skutečnosti nemá rád. Myslím si to stále, že jsou všichni lepší, a přednější, než já. Nikdy jsem neoplývala sebedůvěrou a egem, a pokud ano, tak jsem ji předstírala. V rodičích, ani sourozenci, jsem oporu nikdy nenašla. Připadalo mi, že jsem ji na háku. Prarodiče mi to celý život doslova vmršťují na oči, zatímco má sestra, ta je andílek. Vždy mi jen připomínali, všichni, jak špatná jsem. Ve všem a vždy. Najednou, s dospíváním, se vynořila spousta dalších otázek. Proč tomu tak vlastně je? Není to tedy nakonec má chyba? A ano je. A najednou mi to došlo. Vlastně jsem si nejdřív myslela, že jsem lesba (Vím, že to v kontextu může znít komicky). Tak jsem si taky začala myslet, že jsem nikdy nebyla upřímná, a proto mě nikdo neměl rád. Protože lidská duše vnímá falešnost a přetvářku. Cítila jsem ji i já. Nenáviděla jsem sama sebe, nespočetněkrát se snažila začlenit, najít si pravé přátele. Následně mi ale došlo, že se mi líbí jen holky, které vypadají jako kluci. V tu dobu okolo mě byly jen lesby a gayové. S jinými lidmi jsem se nestýkala, dělala kraviny, kouřila a pila v opravdu mladém věku, což jsem si taky záhy uvědomila, a všeho nechala. V tu dobu to všechno bylo kvůli holce. Když jsem ji potkala, už měla krátké vlasy. Myslela jsem, že jsem se zamilovala. Že jsem vážně na holky a mám vyhráno, už dál nebudu tápat. Ona mi ale zlomila srdce. Musím dodat, že mezi námi nikdy nic opravdového nebylo, dívku jsem nikdy ani nepolíbila, a jsem taky stále panna, co se mužů týče. V téhle krajině jsem ale poznala, co mě doopravdy přitahuje. Vždy to byli muži. Ačkoliv se mi líbily dívky, sexuálně jsem na ně nikdy nemyslela, jen se mi líbil výzor jemnějšího chlapce, jakým ty dívky byly
Tak jsem si zase nechala narůst dlouhé vlasy, začala se líčit, a nosit dívčí oblečení, a pokud jsem to nezmínila, tak ano, tohle všechno jsem udělala, protože se za kluky oblékaly holky, které se líbily mně, protože jsem byla ovečka, a chtěla se líbit taky. V tu dobu jsem v tom nic jiného neviděla. Krátké vlasy se mi líbily, ke klukům, jako kamarádům, jsem taky měla nejblíž. Jiné, než klučičí oblečení jsem jako malá taky nenosila, a hrála jsem si s vláčky a autíčkama. Nic neobvyklého, děti jsou různé, řeknete si. Já za tím v tu dobu taky nic neviděla. Takže jsem byla klidná, že jsem zjistila, že jsem heterosexuální, normální žena, kterou přitahují muži, a zase dokonce vypadá, jako žena, pravděpodobně ještě mnohem víc, než kdykoliv předtím, dokonce se líčí, ačkoliv ten pocit na tváři nesnáší, dlouhé a polodlouhé vlasy jí lezou krkem, sukně, šaty a přehnané barvy jsou největší taboo na světě, ale co, hlavně, že jsem normální, že? Abych to uvredla na pravou míru, ve svém těle jsem nikdy nebyla šťastná. Jsem celý život při těle, deprese mě zahánějí do koutů, když se snažím cvičit a jíst správně, zuby nemám rovné, tváře jsem dřív měla plné ošklivého akné, a teď mi zbyly jen jizvičky. A tím se dostáváme k té pravdě, co mě teď děsí.
Když jsem poprvé uslyšela o transexuálech, přišlo mi to nepraktické a nikdy v životě jsem nic takového nechtěla podporovat. Jsem tolerantní, miluju všechno a všechny lidi, nikoho neodsuzuju, ale tohle bylo stejné taboo, jako šaty na mém těle. Když jsem si to představila, přišlo mi to nereálné. Proti těm lidem jsem nic nikdy neměla, ani jsem na ně nikdy neřekla ani slůvkem cokoliv hrubého, ačkoliv jsem vyrůstala a vyrůstám v naprosto homofóbní a vůbec xenofóbní rodině. Když jsem se svěřila se svou láskou k dívce, maminka mi pověděla, že doma nechce lesbu. Plakala jsem, přesto ji nade všechno miluju, a teď už to bere i ona jinak. Podporu jsem získala od svého tatínka, který mi okamžitě řekl, že mě miluje, i kdybych byla jednorožec, a vždy to tak bude. Bohužel s námi už jedenáct let nežije. Má svou rodinu a mladší děti. O tom, co mě trápí poslední dobou, jsem se nesvěřila nikomu, ale plánuju to poprvé udělat o víkendu, své nejlepší, celoživotní, jediné kamarádce, která je lesbou, a tudíž by pro mé myšlenky mohla mít pochopení. Abych se tedy dostala k hlavní myšlence.
Myslela jsem si, že se necítím dobře ve svém těle, protože nejsem přitažlivá jako dívka. Protože nejsem ideál krásy. Postupně jsem ale dostávala úplně jiné myšlenky, které se semnou táhnou dlouhou dobu, možná celý život, ale prostě jsem se bála a to poslední, co jsem chtěla, bylo být ještě více divná. Začala jsem mnohem víc studovat, co mě vlastně přitahuje. Heterosexuální porno to rozhodně není, ne po tom, co jsem viděla své dva blízké kamarády se líbat. Začala jsem se zajímat o kluky, gaye, a najednou mi začalo docházet, že mě kluci celou dobu přitahují úplně jinak, než jsem si myslela. Každý kluk, bez legrace každý, který se mi líbil, se přiznal, že je na kluky. Říkala jsem si, aha, tak na to mám prostě smůlu. Ale možná to není tím, chápete, na co narážím? V minulosti jsem se nespočetněkrát přistihla, jak si myslím, nebo dokonce říkám, že jsem se měla narodit jako kluk. Že jako kluk bych byla šťastná. Že by všechno bylo tisíckrát hezčí a jednoduší. Četla jsem o tolika gay párech, četla jsem tolik knih, a viděla tolik párů, dokonce mých přátel, a vždy tak moc záviděla, každičkou vteřinku. A zároveň si říkala, že se s tím prostě musím smířit, že jsem ještě jen nenašla správného kluka, vždyť přece ani nemám žádné zkušenosti, ani jen v sexu. Vím jen, že mě přitahují muži a chlapci. V tom už jsem si teď stoprocentně jistá. Co je potom ale semnou? A to jsem netušila. Ne do té doby, než jsem se myšlenka vrátila zpátky do téhle fáze. Myslela jsem, že je to zamnou, že se prostě budu snažit získat vysněné tělo, nechám si udělat rovnátka. Že pak budu spokojená. Ano, to teď délám. Zároveň se každý den dívám na videa a fotky chlapců, které prochází svou tranzicí, aby konečně měli opravdové, chlapecké tělo, a cítili se v něm dobře. A u toho pláču. Pláču, protože jsem psychicky nevyrovnaná, unavená z lží, které nalhávám všem a nejvíc ze všeho sobě. Zároveň jsem zmatená a bojím se. Jak moc pravděpodobné je, že jsem chlapec, uvězněný v ženském těle, který je ke všemu citově vázán pouze na muže? Je to vůbec možné, jen malinko pravděpodobné, že jsem výjimka z těch tisíců lidí, co si to jen nevymýšlí, a konečně pochopila, co by měla být ta cesta alespoň k částečnému štěstí ze sebe samého? Jsem zmatená, smutná, hloupá, ztracená a sama, ale něco ve mně cítí, že je to to jediné řešení. Přesto mám pochyby. Existují vůbec muži, kteří mají zájem o muže, ale dávají přednost lásce? Kdo by přece chtěl kluka s vagínou? Kluci jsou na kluky kvůli nějakému důvodu. A i kdybych nakonec, i přes strach, podstoupila konečnou operaci, mohl by mě nějaký muž vůbec milovat? Nebo by to všem gayům jen přišlo nechutné, a nechtěli by semnou mít nic společného, ačkoliv mám se ženou společného jen pramálo? Jsem bezvýznamný romantik, naprosto naivní, láska pro mě představuje cíp šťastného života. Láska a šťastná rodina, kterou jsem sama nikdy vlastně neměla. Proto potřebuju vědét, co má člověk, jako já, vtakovéhle situaci dělat? Počkat pár let, jestli si přeci jen nebudu jistější pak? Zapomenout na to, spokojit se s ženským tělem? Bojím se, že to nikdy doopravdy nedokážu. Nedokážu tak být šťastná. Obdivuju všechny, kdo dočetl mé vylité srdce na internetové stránce. Všem, kteří mi pomůžou, budu nehorázně vděčná, a moc ráda bych jim jednou, možná, až budu šťastnější, za všechny rady poděkovala. Popřípadě se omlouvám, pokud tím někoho obtěžuji, to je mi velmi líto, protože být něčí přítěží, to je to poslední, co si přeju. Pokud někdo bude ochoten soukromně, jen napište komentář, já Vám napíši zprávu. Děkuju všem za vyslechnutí!