Vlastně mi to nikdy nechybělo

V poslední době se tady pořád řeší peníze, majetek a moc. Někdo píše, že má hrozně bohatý rodiče a spolužáci ho nemají rádi. Někdo jiný píše, že sám si vydělá spoustu peněz, ale pak po něm jdou zlatokopové a na majetek vysazený lidi. Jiný zase říkají, že žijí vedle lidí, kteří peníze mají, a proto jim velmi závidí. Můj příspěvek je o tom, že miliardář nejsem já ani moje rodina - a nikdy mi to nevadilo.

Vyrůstal jsem společně s jedním klukem, který je dnes můj nejlepší kamarád. I tehdy byl. Známe se odmalička, protože naši rodiče spolu chodili na vysokou školu - naši tátové byli na univerzitě nejlepší kamarádi, znají se třicet let, oba si vzali spolužačky a těch třicet let jsou taková skupinka čtyř lidí, kterou těžko něco rozdělí. Teď k tématu.

Když mně a Patrikovi byly dva roky, chodili jsme s našimi maminkami společně na hřiště. Hráli jsme si na písku, hádali se s ostatníma dětma, kdo bude na houpačkách, protože tam byly jenom tři a tak podobně. Naše rodiny na tom byly vlastně stejně - tátové byli dokonce kolegové, pracovali jako analytici v meteorologickém ústavu. Moje mamka byla vedoucí kanceláře ředitele banky (plat má normální i když její šéf bere miliony), Patrikova mamka učila na vysoké škole - jako jediná zůstala po promoci na fakultě, udělala PhD. a začala učit. Tím chci říct, že jsme byli dva kluci ze stejných rodin, které spolu byly hodně spojené, všichni jsme spolu super vycházeli. Když jeli moji rodiče pryč, ani je nenapadlo dát mě třeba k babičce, automaticky jsem šel k Patrikovi. Když jeli pryč jeho rodiče, taky je nenapadlo ho vézt k babičce, prostě ho dali k nám a všichni jsme měli radost.

Vedle toho kluka jsem vyrůstal prakticky od narození až do dospělosti. Chodili jsme spolu na základku, dostali jsme se na stejnej gympl a teď jsme spolu i oba na matfyzu. Nerozlučná dvojka. Samozřejmě nějaký bouřky za těch 20 let byly, ale všechno se vždycky urovnalo a mám pocit, že nás to ještě posílilo. Proč to ale píšu je, že za těch dvacet let se samozřejmě staly nějaké změny.

Když nám bylo asi tak 8, pamatuju si, že naši tátové hodně řešili něco v práci. Až později jsem zjistil, že Patrikův táta přišel s nápadem, jak lépe programovat předpovědní algo***my matematických modelů, aby byly předpovědi přesnější. Tehdy řešili, jestli odejít z práce, nechat si know-how patentovat a rozjet na tom vlastní byznys. Patrikův táta do toho nakonec šel, můj do toho nešel - věděli, že bude méně času na rodinu, že se nebude dařit hned od začátku a můj táta není takový střelec, aby pohodlnou práci za relativně dobré peníze obětovat pro riskantní projekt, který mohl zkrachovat.

Teď po patnácti letech od toho rozhodnutí je z Patrikova táty miliardář, protože se mu brzo začalo hodně dařit, licence si kupujou obrovský firmy, díky jeho algo***mům se časem přišlo i na to jak lépe předpovídat např. vzniky hurikánů a podobně, jeho firma pracuje pro vlády na celém světě. Takže se dvou rodin, co byly úplně stejné, jsou najednou dvě rodiny, z nichž naše je ta "normální" a Patrikova je miliardářská. Z naší čtvrti se přestěhovali do obrovskýho domu na okraji města, už nemají škodovku ale dvě audiny a bentley, nejezdí v létě do Itálie a v zimě do Schladmingu a víc nic, ale jeho táta pořád pracuje. A když má někdy čas, jedou třeba do Austrálie, do Thajska, na Floridu a tak.

Ale změnilo to nějak Patrika? Změnilo to jeho vztah k ostatním, k životu, ke mně a tak? Vůbec ne. Pořád chodíme občas po škole přežrat se fastfoodu. Nevozí si do školy zadek v Bentley, jezdíme spolu z Muzea metrem a pak chodíme pěšky. Už nejezdíme úplně z domova protože oni bydlí přece jenom o dost jinde. Ve škole si děláme pořád tu stejnou srandu, pořád jsme celkem oblíbení a z něj se nikdy nestal nafrněný šamponek, co se všude vytahuje iphonem xs max nebo hodinkama za dva míče. Jo, zrovna tyhle dvě věci má. Ale pod nos to nikomu necpe. Tím chci říct, že změnou prošlo jenom jeho jakoby pozadí a prostředí, ve kterém je - je to pořád ten stejný kluk, jenom nemá "normální" telefon jako já ale iphone za čtyřicítku, nemá pohodlnej sackpack na věci do školy jako já ale dostal k narozeninám tašku od vuittona tak jí nosí, ale fakt je v pohodě. Já jedinej vím, že je pořád stejnej a že se tím nikdy nenechal ovlivnit. Jeho rodiče vlastně taky ne - když jedeme někm společně, nikdy se neprezentovali jako ti, co radši zaplatí pětihvězdičkovej hotel i nám aby nemuseli být v horším, naopak rádi jedou do stejného co my a jsou s tím v pohodě. Sice už nejedeme na hory dvě oktávky za sebou ale jedeme oktávka a za ní bentayga, ale jedeme. A to je podle mě to hezký že nezapomněli na vazby z minulosti a že ten nádherný vztah dvou rodin pořád trvá. I když má Patrikův táta o dost víc práce a třeba se nechodí už tak často společně na bowling, do kina a tak jako dřív a Patrikova máma taky má víc práce protože nikdy nepřestala učit, dnes už je prof RNDr. a má toho hodně, ale i tak se najde čas kdy se obě rodiny sejdou a já vždycky cítím, že všechno je stejný jako dřív.

Právě proto jsem nikdy netoužil po tom, aby mí rodiče taky tak zbohatli nebo aby ze mě byl jednou člověk co rejžuje miliardy. Netoužil, protože vidím, že takové majetky nejsou potřeba k tomu, aby člověk mohl zůstat sám sebou, aby se dokázal stále chovat stejně a aby mohl být šťastný. Oba, já i Patrik, jsme byli šťastní tehdy a jsme i teď. Ptal jsem se ho na to několikrát hlavně v době, kdy to pro něj bylo všechno "nové", že postupně neměli oktávku ale bavorák, pak audinu, pak druhou, teď Bentley, že se přestěhovali z bytu do většího bytu a pak is nechali postavil ten obří dům a tak. Sám říkal, že to vnímá, ale že to přece nemění to, kým on je a jaký je. A to je podle mě správně.

Majetek asi nemá být něco, po čem lidi primárně touží. Možná že jenom odráží míru zájmu třetích stran o naši práci, která je finančně vyjádřena na smlouvách s těmi třetími stranami a poté podle určité konzumní funkce přenesena na nás v závislosti na tom, jak moc si dopřáváme a co všechno s vydělanými penězi děláme.