Studium medicíny a práce lékaře a štěstí

Zdravím všechny, momentálně z karantény. Byl bych rád za sdílení zkušeností studentů medicíny a lékařů i postřehy a názory "obyčejných smrtelníků" :-). Je mi 17, jsem gymplák a přemýšlím co za VŠ a tak nějak si koketuju s myšlenkou býti lékařem.

Doktorem jsem chtěl být už dávno několik let, dostal jsem se tak třeba k tomu, že občas učím první pomoc a trošku si k tomu čichl. Tak rok, možná dva, zpátky jsem od této myšlenky ale upustil, protože jsem si říkal, že se mi nechce tomu "tak moc" obětovat, dělat noční, nemít sociální a osobní život a vlastně promrhat mládí na úkor kariéry, která pro mě rozhodně NEní vším. Obětovat nervy, zdraví, mládí, vztahy, svobodu jenom kvůli kariéře by mi rozhodně štěstí nepřineslo. A štěstí mám v žebříčku prio*** na prvním místě, ovšem samo o sobě se skládá z níže postavených prio*** - kariéry, vztahů, svobody, zdraví atd. a všechno to níže postavené by mělo být v harmonii, abych dosáhl štěstí :-).

Učím se dost dobře, IQ percentil mám podle MENSA nad 99 a nic mi zas takový problém nedělá, mám i nějakou sebe-disciplínu, nebojím se toho, že bych to studium nezvládl. Nechtěl bych se ale kvůli studiu vzdát spontánnosti, svobody, cestování, spánku (no dobře, občas s učením nebo prací do noci počítám, ale rozhodně bych to nechtěl mít na denním pořádku), sportu, přátel nebo lásky atd... Zase nejsem typ člověka, co by potřeboval strávit každou noc na párty nebo na učení úplně kašlal. Je to studium fakt "tak moc" náročné, že se nedělá nic jiného, než že se učí a není na nic jiného čas, nebo se to moc hrotí? Když mám nějaké předpoklady pro učení a mám v sobě kus flegmatika, kterého zase nic moc tak nenervuje a nic moc nehrotím, jak bych to mohl snášet? (Myslím si, že horší to bude mít neurotik a že asi záleží i na osobnosti každého člověka.)

Pitevny a různých "chuťovek" se rozhodně neděsím, osobně s tím nemám žádný problém.

Avšak trošku se děsím lidí. Nejsem vyloženě introvert a jsem poměrně nekonfliktní a přátelský, ale vídat nějaké konfliktní, protivné a hloupé pacienty se trošku bojím. Bojím se, že bych pak byl zahořklý časem a měl lidí plné zuby, protože většinou mi stačí málo na změnu nálady -_-. Je to zbytečný strach a dá se na to zvyknout, nebo je to fakt v práci lékaře nepříjemné? Jedna lékařka mi povídala, že dělala napřed gyndu, že ji to bavilo, ale absolutně neměla nervy na ty hormony poznamenané těhotné ženské, tak šla radši na chirurgii, kde lidi "drží hubu a neserou ji".

A tak obecně by mě hlavně zajímalo, jak je to s tím časem a svobodou, nejen medika, ale i lékaře. Mít jako hlavní a jedinou životní náplň práci rozhodně nehodlám :D. Dá se to, nebo je to fakt tak blbé, jak se říká?

Závěrem, povolání lékaře jako takové by mě dost bavilo a myslím si, že na to mám, jenom to není jediná věc, co bych od života chtěl. Děkuji za váš čas a případné rozhřešení, krásný (tý)den přeji :D.