Proč týrám sám sebe?

Nejsme doktoři.

Mandelinka — jenže to není tak lehké, jak to vypadá, protože já si to v tu chvíli ani neuvědomím, v tu chvíli z toho mám různý stavy a věřím tomu, že si to o mě ti lidi myslí a je mi z toho zle, to až s odstupem času, třeba do hodiny, si uvědomím, že jsem si to zase celé utvořil ve své hlavě a už tak z 80% vím, že to není pravda, ale pořád je tam ten 20ti procentní našeptávač, který ve mě neustále hlodá. Jak můžu vědět, že to tak není, jak můžu vědět tohle a tamto, jak to můžu ignorovat, nejsem dost dobrý pro toho a tohohle, měl bych dělat víc a díky tomu nedokážu nic.
A rozhodně se to netočí jen okolo sociálních sítí, ale klidně i okolo nejbližších, nebo okolo náhodně kolemjdoucích, nemá to cílovou skupinu, spíš jakoby všechny. Všichni mě náhle nenávidí a díky tomu se na určitý čas nenávidím i já, dokud mi nedojde, že je to blbost, jenže při další příležitosti do toho spadnu znova. Už se ani nemůžu s nikým normálně bavit, abych si nevytvářel různé scénáře toho, co si o mě daná osoba myslí, nebo co mi všechno chce udělat, aby mi ublížila.

Jsi racionální a tyhle věci si zkrátka nesmíš připouštět

Tak napiš nějakému psychologovi, ne sem. Tady ti asi moc nepomůžeme.

Já mám také nějaké psychické problémy, našel jsem si nějakého psychologa, jeho webové stránky, kliknul jsem na kontakty, napsal jsem si e-mail. Zatím jsem mu ho neodeslal, protože se to teď trošku zlepšuje.

Pokud to uděláš stejně jako já a e-mail odešleš, tak si myslím, že ti určitě přijde odpověď. A budeš to mít od odborníka, ne od laika.

Pokud já vím, tak psycholog nenapíše nic bez toho, aniž by tě měl v záznamu a dostal za tebe zaplacené, ať už od státu, nebo přímo od tebe, bohužel. A osobně k psychologovi dojít nejsem schopný, z mnoha důvodů, nebyl bych schopný se s ním vůbec bavit, nebo mu věřit.
S hodně věcmi se snažím pracovat sám, ale v poslední době jsem dospěl k závěru, že bych potřeboval nějaké léky na nervy, ale nebyl bych schopný je získat. Když si najdu kontakt a chci psát e-mail psychologovi, představím si, že bych mu všechno musel nahlas říct do očí, a dostanu takovou úzkost, že se na všechno vy.. A řeknu si, že to nějak zvládnu.

Netrpíš pocitom menejcennosti? Prípadne sa ti nejak páči tá predstava, že ťa tak ostatní vnímajú?

Je pravda, že by ti psycholog asi jen tak nenapsal nic. Ale myslím, že by ti napsal, jestli je to problém nebo ne. A pokud by byl, tak by si s tebou něco domluvil, nebo by ti doporučil někoho, kdo se specializuje na tvůj problém.

Vždy to tak nefunguje,jezino

Nějak si to zjednodušujete ,chlapci

No v tom co píšeš, Anonyme, je dost paranoiy/paranoidity či něčeho podobného. Rozhodně bych doporučoval k tomu psychologovi či psychiatrovi zajít, obzvlášť, jestli se těch myšlenek nedokážes zbavit.

Ale jestli to chceš řešit tady, asi první, co bych se zeptal, šikanoval/týral tě někdy někdo reálně v minulosti? Někdy, když si lidi zažijou dlouhodobě nějaké psychické srážení/šikanu, obzvlášť v mládí, tak si pak mohou vytvořit pokřivenou vizi reality, kdy takové zacházení očekávají od ostatních. Ohledně toho "obzvlášť v mládí" - je to proto, že tomu člověku buď úplně chybí pozitivní zkušenosti s ostatními lidmi nebo tam silně dominují ty negativní. Kolik ti je a jak dlouho tyhle představy máš?

Zapracuj na sebevědomí

Pro člověka, který sebevědomí nemá, to je brutálně těžký. Vlastní zkušenost.

Peta80 Je to možné, řekl bych že jsem poměrně dost paranoidní, a přesně kvůli tomu už se několik let odhodlávám dojít si k psychologovi a zatím se mi to jaksi nepovedlo.
.. Prakticky už od školky, učitelky, i ve škole, od první třídy, od páté třídy pak i děcka a vlastně i dost příslušníků rodiny, převážně většina, takže když to tak řeknu, tak asi skoro od mala celý život všichni a ustálilo se to až poslední roky. Skoro nic fyzického, žádná fyzická šikana, spíš dost velký psychický nápor, nenávist, a podobně.. Přemýšlel jsem nad tím už hodněkrát, že by to mohlo být tím, protože za to ty lidi i nenávidím, nenávidím je za to, že mi zničili dětství a tolik let života a dusím v sobě hodně zloby, jen jaksi nevím, jak se toho zbavit, nebo si od toho pomoct.

A ostatní, kteří máte hloupé řeči, že bych si měl najít koníčky, tak o to vůbec nemusíte mít starost, těch mám mraky, není chvíle, kdy bych si řekl, že se nudím, vždy mě tohle odtrhne od nějaké činnosti, a pak se k ničemu nedokážu určitou dobu vůbec vrátit, což mě samotného taky dost štve. Takže buďte raději zticha, když nic nevíte, děkuji. :)

Napiš mi probereme to ;)

Anonym: pokiaľ je tvoj problém až tak vážny, že nie si schopný robiť bežné činnosť, v takom prípade by pomohli aj lieky

Psychiatria tiež pozná nejaký pojem na chorobné podceňovanie sa, je to nejaké formy psychózy, bludov

Anonyme, pokud je to skutečně dáno příliš velkým množstvím negativních zkušeností z minulosti (v tuhle chvíli nelze posoudit, příliš málo informací), tak na to nejlíp pomáhá zažít si pozitivní, tj komunikovat s lidmi, kteří tě nebudou shazovat. Na to je právě dobrej psycholog (pro začátek), ten je placenej za to, aby s tebou tvoje problémy rozebíral nějakým konstruktivním způsobem. Jako nejlepší by byla asi nějaká skupinová psychoterapie, kde si lidi povídají o svých problémech, jde o to, abys byl vlastně v kolektivu a zažil si navlastní kůži, že většina lidí nekouše - prostě získat pozitivní zkušenosti při komunikaci s jinými lidmi.

Jako pokud se bojíš jít za psychologem/psychiatrem z toho důvodu, aby tě někam nezavřeli proti tvojí vůli, tak hospitalizovanej nedobrovolně můžeš být pouze tehdy, pokud bys byl nebezpečný sobě či okolí. Takže pokud neplánuješ bodat nožem do sebe nebo lidí kolem, tak můžeš být v klidu. :)

Miloslav9, podceňování se není v 99% případů spojeno s psychózou, to je něco úplně jiného...

Peta80 Jenže v tom je ten problém, v dnešní době právě většina lidí kouše, když to tak řeknu, a mají tolik vlastních komplexů, které si léčí na lidech ve svém okolí v podobě shazování a ponižování. Takže když už se člověk odváží mezi lidi a řekne si, že dneska to bude jiné, dneska bude dobrý den, není se čeho bát, tak chytne autobusáka, který ho podusí za úplné hovadiny, protože ho očividně nebaví práce, kterou dělá, ale na nic víc nemá, tak si alespoň vybíjí svoji nespokojenost na cestujících. A tak bych mohl pokračovat dál a dál, jako by lidi měli nějaký radar na vnitřní strach, na slabý kus, slabého jednotlivce, a vždy zrovna já musím chytit ty největší k***ty, vždy a všude, potom je fakt radost každé ráno procházet celým tím podělaným ***uálem, abych se vůbec dostal z domu, protože celou noc jen přemýšlím nad tím, jaký k***t to bude dnes a vlastně vůbec nespím jen díky tomu, že lidi jsou tak.. Bezohlední? Jako by je zabilo, kdyby projevili trochu úcty, pokory a já nevím, já si přijdu, jako bych byl úplně z jiného světa, když udělám všechno pro dobro lidí kolem mě, a i přes to se všichni z**di nalepí zrovna na mě, jako bych byl nějaká z**dolapka. Fakt nechápu, a mám to potvrzený od hodně lidí, když jsem si třeba šel pro něco a slušně jsem požádal, poprosil, všechno, prostě jsem byl snad nejslušnější člověk, kterého tam ten chlap kdy měl, a on stejně začal dělat problémy a slovně si se mnou hrál, s kamenným ksichtem. Holka co tam se mnou šla, sama říkala, že ho snad nikdy neviděla takového, že je na všechny milej, dělá si srandu, všechno, ale přijdu já? A lidi mě nenávidí, nenávidí mě už od první chvíle, i když vůbec vlastně neví, co jsem zač.
Jasně, nějaká skupinová terapie, tam by byli hodní lidi, ale přijdu si jako totální magor, když mám někam osobně dojít a ukázat své slabiny, své city, pocity, všechno to říct nahlas, před někým, to prostě nedělám, nevím, nikdy jsem se nenaučil takové věci říkat nahlas, i když by to asi byla velká úleva, já to mám zafixované jako slabost, projev slabosti. Samozřejmě, ostatní lidi rád vyslechnu, rád jim pomohu, poradím, u nich to tak neberu, ale u sebe, u sebe to beru jako bych selhal, jako bych se s tím neuměl vypořádat sám.