Je to fobie?

Pokud to je sociální fobie, rozhodně si na to nikdy nezvykne... -_-
V případě, že si na to zvykne (po nějaké době), tak to sociální fobie nikdy nebyla...

To, co popisuješ může být spousta věcí.
Každopádně by bylo rozhodně lepší to probrat s psychoterapeutem nebo psychologem. Od toho tu jsou, že jo...
PS na psychoterapii můžeš jít 100% kdykoliv, ikdyby ti nic nebylo

Pokud se na psychoterapii bojíš jít:
1) Psychoterapeut(ka) se ti opravdu nevysměje, že máš sociální fobii.
2) Psychoterapeut(ka) se ti opravdu nevysměje, že nemáš sociální fobii, ikdyž jsi tam přišel kvůli tomu, že si myslíš, že ano.
3) Psychoterapeut(ka) je zvyklá z povolání na spoustu diagnóz. A zrovna sociální fobie je jedna z nejčastějších) – nebudeš za podivína. (100%potvrzeno)
4) Koneckonců, máš na výběr:
¹` Buď budeš trpět každý den, jelikož sociální interakce je každodenní záležitost
²` nebo půjdeš na psychoterapii, kde ti může psychoterapeut(ka) pomoct a za pár let budeš život, jaký chceš.

Jasně, že to nebude jednoduchý. Bude to bolet, vůbec dojít k tomu psychoterapeutovi. Každopádně potom... Potom uvidíš, jak se tvůj život mění pomalu k lepšímu. :)

ALE NEPŮJDE TO SAMO! PSYCHOTERAPEUT(KA) TI POUZE MŮŽE POMOCT.
POŘÁD TO BUDE BOJ SE STRACHEM. BOJ PRO TEBE.
ALE KDO ŘÍKÁ, ŽE SE NEMŮŽEŠ BÁT, KDYŽ ČELÍŠ STRACHU?
I PRINC SE NESKUTEČNĚ BOJÍ, KDYŽ BOJUJE S DRAKEM, ALE I PŘES TEN STRACH S TÍM DRAKEM BOJUJE. AŽ NAKONEC VYHRAJE. ;)

BTW jestli se bojíš KBT (kognitivně-behaviorální terapie), tak tě jen ujišťuji, že to není nic hroznýho... Rozhodně to teda nebolí, je to spíše hodně o mluvení a potom se splňují takové úkoly, co ti zadá psychoterapeut(ka), ale to poznáš, až tam přijdeš.

Držím palce :-)

@Jez1920FC22 Mám to podobné, jako anonym a věř, že překonat to není jen tak. Ono se krásně píše, ať to člověk překoná, že vlastně o nic hrozného nejde, ale ta realita je jiná.

Buď se stydíš a vyrosteš z toho nebo je to nějaká fobie/úzkost a můžeš na tom nějak zapracovat. Ovšem v takovém případě můžeš tyhle stavy jen zmírňovat, nikdy se ale asi nestane, že budeš tyhle situace úplně sebevědomě a nebojácně bez sebemenších problémů zvládat.

Díky Kazuki za obšírnou odpověď. Na psychoterapeuta se necítím, asi bych se hanbou propadl nebo tam začal brečet. Neunesl bych to, mluvit s cizím člověkem o tak intimní věci. Vlastně to nikdo neví, jen já.
Dnes jsem měl prac. pohovor, než jsem tam šel a čekal na hodinu přijetí, tak se mi podlomila kolena a málem jsem zkolaboval. Pak už to bylo lepší během pohovoru, ale po něm mě zase přepadla slabost a vysílení. Budu muset týden odpočívat. Neumím si to vysvětlit, co se to děje. Jde to mimo mě. Prostě ten pocit, že tě cizí člověk posuzuje a hodnotí, dělá si o tobě poznámky před tebou mě doslova ničí. A ještě první věta personalisty byla,"tak povídejte vy!".Kdyby to nebylo, bylo by to lepší.

Hele, k nějakému odborníkovi šlo (zvlášť v této korona době) spoustu lidí a není to nic nenormálního nebo věc za kterou by ses měl stydět. Kdyby sis nedej bože zlomil nohu ruku, taky by ti nebylo trapné s tím vyhledat doktora. Duševní zdraví je hodně tabuizované, což je velký problém. Už jenom ty 3 nesouhlasy co dostal Kazuki. Z jakého důvodu? Poradil dobře a úplně souhlasím. Já to měl donedávna podobné. Kdokoliv u koho byla šance, že bych se s ním musel bavit (a nějak mu nevěřím) tak jsem se třeba schoval za regál v supermarketu :D Potom mě napadá schválně vyhledávat nepříjemné situace (což poradila psycholožka nebo kdo to byl i mně). Mně to pomohlo a už takový problém nemám. Tak hodně zdaru

Pohlednyclovek díky za reakci. Ano náhodná setkání v supermarketu znám moc dobře, já se musím pořád rozhlížet do dálky na všechny strany, jestli nejde někdo, kdo mě zná. I na ulici, když jde někdo proti mně, tak skloním hlavu nebo ji otočím. Vadí mi i pohledy cizích lidí(trošku míň), nejen těch známých. Ale nedělám to proto, že si jich nevážím nebo že jsem ignorant, ale protože se bojím sociálního kontaktu. Oslovení a začít mluvit o nevím o čem. Neumím to a ani mě nic nenapadá.

Díky Kazuki za obšírnou odpověď. Na psychoterapeuta se necítím, asi bych se hanbou propadl nebo tam začal brečet.
- před doktorem se taky svlékáme (dělá jen svou práci) a před instalatérem se
taky nestydíme, když nám teče wc...:o)
- k zubaři taky jdeš, když tě bolí zuby a cvokaři jsou tu od toho, když tě bolí duše
A se cvokařem je to stejné (jsou na naše výlevy zvyklí), prostě si nějakého najdi a jdi tam, pomůže ti to.

To co je v popisu ještě nemusí být nutně problém...jenže může z toho být když by se to rozvíjelo.
Ti co ti radí odbornou pomoc mají asi pravdu, ale to teď bude problém protože mají žně.
Tak alespoň se můžeš snažit trochu sám :)

Snažit se sám? A co mám teda dělat?

Tygr má s termínama pravdu. A než tě vezmnou... někdo tady psal, že ty situace vyhledávat, neskrývat se před něma.
Zní to paradoxně, ale... ber to jako retardér na silnici, který je potřeba rozjezdit, aby ses přes něj dostal. Prostě trénink.

předtím ti může pomoct meditace a zocelení se formou cílenému vystavování se nekomfortním situacím a jejich překonávání. Třeba každý zakončit sprchu studenou.
Uvidíš, že tě zdolání překážek posune a pak pokročíš dál.
držím palce.

​same

Snažit se sám? A co mám teda dělat?
Hledat si informace , ptát se sebe proč ti to vadí? chceš to ale bojíš se? nechceš to protože jsi takovej? jaký máš pocity? klepou se ti ruce? bolí z toho břicho? Když už se kontaktu nevyhneš tak jak reaguješ?
Je toho hodně, ale bez vlastní iniciativy se nic nezmění a ani ti nikdo nepomůže.

Tygr728 (27/190/90)
pocity? zrudnu, jakoby ztuhnu a nevypotím větu. Snažím se, co nejrychleji zmizet. Je to ono?

A co se neorientovat na zaměstnání, kde musíš mít kolegy, nebo spolupracovat s někým. Třeba máš nějaké talenty, které můžeš prodat jako soukromá osoba...můžeš být OSVČ, sám sobě být šéfem...

Titankuu, on tu mluví o něčem absolutně jiném, než je strach z práce :D

Kazuki (17/194/74) NOVÉ
"Pokud to je sociální fobie, rozhodně si na to nikdy nezvykne... -_-
V případě, že si na to zvykne (po nějaké době), tak to sociální fobie nikdy nebyla... (...)"


Tohle podle mě není úplně pravda, jsou lidé, kterým odezní sama (ale je fakt, že je jich výrazná menšina). Každopádně hovořit o "zvyknutí si", jak to podal Jezina, je podle mě mimo mísu (a to i v kontextu s KBT, kde jde o to, tomu strachu čelit)...

Anonym. Dojdi si na psychiatrii a nech se vyšetřit. Je to lepší než chodit za psychoterapem. Nemusíš se ničeho bát řekneš svůj problém a nikdo se ti nebude smát a rád ti pomůže. Hlavně to nenechat být a čekat až to bude ještě horší.Pokud se stydíš tak ani nemusíš říkat že jsi na kluky. Musíš prostě udělat první krok a je jedno kam půjdeš. Ale hlavně někam prostě jít. To je pro tebe důležité.

Nemusíš říkat že jsi na kluky.
Jak to, to je pro vyléčení strachu z lidí základní informace :D

Jů další autista :3