Viděl už někdo z vás nějakého mrtvého člověka?

Několik svých příbuzných v rakvi na pohřbu. Je to nepopsatelný pocit, který se musí zažít

Mrtvola je jako každá jiná zdechlina, kupa sraček no....

Klučínku, tak to seš teda zdechlina.

Každej bude...

Vidiš to a to ten muj to ne a ne dokončit... někdo má taruma z mrtvýho a někdo z živýho...

Klucinku, některý živý člověk je větší kupa sraček než mrtvý

Jednou jsem mrtvého člověka pomáhal záchranářům vynášet ze sklepa , a jednou byl u marného oživování známého s prasklým srdcem. Když je to čerstvý, je to jako když spí

Khalo,měl jsem to s bráchou + neůspěšné oživování.
Klučínek,vy jste cynik!

Jo, na pohřbu pradědečka když mi bylo asi tak 9 let a táta mě prostě (i když jsem nechtěl) dovedl a postavil před otevřenou rakev. Byl jsem hodně malej, ale na druhou stranu už velkej na to aby mi to došlo. No, několik dní jsem se nevyspal.

Viděl jsem pozoruhodnější jev. Umírání. Dříve jsem pravidelně dobrovolničil v hospicech a LDNkách. Smrt je tam na denním pořádku. Avšak jeden případ si pamatuju, protože toho člověka jsem viděl umírat před očima, trvalo to několik dnů. Nechci sem psát podrobnosti, avšak udělalo na mě silný dojem, jak se člověk v poslední fázi života proměňuje od letargie, přes náhlé zlepšení stavu, po klidný a pokorný odchod. Smrt samotná už je jen závěrem toho procesu. Zkušené oko pracovníků dobře pozná, kdy to přijde. Proto se často volá příbuzným, aby se přišli rozloučit a po rozloučení daný člověk obvykle odejde. O tomto jsem slyšel od více lidí, že někteří umírající vysloveně čekají, až se rozloučí, vyjasní si nedořešené záležitosti, požádají o odpuštění nebo jinak uzavřou poslední věci.

Jaký je vidět nebožtíka? To dost záleží, jak odešel. Záleží taky na tom, za jak dlouho od úmrtí nebožtíka vidíš. Bezprostředně po tom se člověk skoro nezmění. V hospici nebo LDN se lidé nechávají ležet 2 hodiny po smrti na lůžku, až pak lékař konstatuje smrt. To už je doba, ve které jsou pozorovatelné projevy smrti, například posmrtná ztuhlost, pokožka mění pozvolna barvu - bledne, pokud nebožtík leží na zádech, pak se mu na nich udělají tmavé skvrny. Člověk také chladne na teplotu prostředí. (Pro rýpaly dodávám, že jsou to posmrtné projevy. Jistě, že smrt je pozorovatelná ihned, např. zástava dechu, tepu, čití zorniček, zkouška bolestivosti a tak podobně. Ale proto, že byly případy, kde se člověk jevil klinicky mrtvý a nebyl, čeká se na projevy posmrtné.)

Pohled na pro me byl poprvé nepříjemný, nevěděl jsem, co mam dělat, jak se chovat v přítomnosti někoho, kdo nežil. V hospici jsem se naučil překonat sám sebe, když jsem při jedné z návštěv byl u smrti samotné, odešla mi pacientka, která ležela na vedlejším lůžku, když jsem se věnoval její spolubydlící. V jednu chvíli jsme spolu mluvili, za par okamžiku už s námi nebyla. Divné, silné to bylo. Cosi mě děsilo a současně jsem si uvědomoval, že jsem byl poslední, kdo s ní mluvil, jako bych ji vyprovodil. Sestry mi pak říkaly, že takové pocity mají často, že taky občas cítí, že pacienty provází na konec, aniž by věděly, kdy přesně ten konec přijde.

Rozhodně bych ale neřekl, jak moji předřečníci, že nebožtík je kupa čehokoli. Stále je to člověk, který měl jméno, rodinu, život. Ve mně smrt vždycky budila respekt, pokoru a hlubokou potřebu reflektovat svoje činy tak, abych jednou mohl odejít v klidu a míru. Třeba jako ta paní, se kterou jsem jako poslední mluvil.

Pro: Betonica: Moc rád jsem si přečetl vaše svědectví o smrti, moc krásně napsané až mě zamrazilo.

@stavebnik: Je to jen to, co jsem viděl a cítil. Profesionálové z oboru, včetně hasičů, policistů nebo pohřebních služeb, to asi vidí jinak, protože je to jejich denní rutina. Ale děkuji. A není třeba mi vykat. :)

No...když mi bylo asi 12 let, tak jsem byl u smrti mého pradědečka...a upřímně? Nějak špatně jsem to nebral...prostě odešel někam jinam, kde mu je líp. Odešel v klidu s úsměvem na rtech v okruhu své rodiny, kterou miloval. Žádný traumatický zážitek to nebyl. Poté vypadal jako by jenom spal. Jen ten úsměv polevil...

Abych odpověděl tazateli "co dělat". Co dělat, když člověk vidí mrtvého? Podle situace. Pakliže je to smrt přirozená v přirozeném prostředí, pak nic dramatického. V tichosti věnovat vzpomínku dotyčnému. Nehýbat s ním, nesnažit se zavřít mu oči. Leží-li na zádech, váže se kolem hlavy od temene pod ústy šátek, aby ústa zůstala zavřená. Volat 155, přijede lékař a konstatuje smrt. Dál už to jde rychle. Pokud je to smrt nehodou nebo jinak nepřirozená, pak nejdříve zkontrolovat životní funkce, tj. dech a tep, snažit se je obnovit, viz resuscitace. Volat 155, operátor tě povede. Pokud je to smrt jistá, pak platí opět nesahat, volat 155. Ve všech případech, kromě resuscitace, je potřeba vnitřně nepanikařit, zklidnit se tak, jak je to možné. A vyčkat příjezdu profesionálů. Jsou-li v okolí jiné osoby, pak případně pomoci jim.

Pozor. Resuscitace je riziková pro zachránce. Zejména dýchání z úst do úst. Dotyčný může být otrávený, infekční. Spolehlivě poradí operátoři 155. Vloni jsem takto asistoval kolapsu u nás na Praze 8 a paní mě tím celým provedla, že jsem ani nevěděl jak.

Betonica v čem je člověk víc jak zvíře? Že lidem vadí vidět zemřelého člověka a dělají z toho litánie a do mrtvého zvířete si klidně kopnou bo autem naschvál přejedou kočku... Obojí je v okamžik kdy ustanou tělesné pochody důležité pro fungování daného organismu prostě jen kupa sraček tvořící kdysi organismus, co kdysi mělo nějakou duši....

@klucinek: Nezlob se, ale svoje frustrace si jdi léčit jinam. Jakákoli smrt je důvodem ztišit se, totéž bys teď měl učinit i ty.

Já nejsem z ničeho frustrovaný, já jen pouze přistupuju k ukončení fungování každýho organismu rovnocenně, bez ohledu na druh... a vadí mě když to lidé rozlišují... nejsme žádný vyšší druh

Anonym: áno. Na pohrebe

U nás se umírá doma. Smrt není nic nepřirozenýho, horší je se se smrtí blízkýho člověka vyrovnat, je to přeci jen jedna z nejtěžších psychologických zátěží.
Asi nesmíš tak žrát seriály se zombíkama:)

Hm... klučínek má ale pravdu svým způsobem... na pohřbu si popláčeme a pietně uložíme nebožtíka do rakve a uděláme mu pomníček a na smuteční hostině sežereme řízek z mrtvoly zvířete... :D takové plýtvání je trestuhodné, proč by se měla jedna mrtvola jíst a druhá bez užitku zahrabat do hlíny... takový řízek z dědečka na smuteční hostině na jeho památku by nebožtíka jistě potěšil a měl by radost jak nám chutná jeho krkovička a ovar 8)

Klucinek má pravdu. Lidi a zvířata a rostliny. Vse je to samé. Proto jsem vegetarian. Já byl párkrát dokonce i na pitvě a nic moc to se mnou nedělalo. Normálně toho chlapa vykuchali jak to dělají řezníci . Akorát mi vadil ten puch. Myslím že by mě bavilo upravovat mrtvé do rakve aby byli hezci v zahraničí se dokonce mrtvoly taky balzamujou jmenuje se to thanatopraxie. Je to taková poklidná a důležitá práce.

Betonico: u nás sou asi jiný pravidla, ale když sem nedávno ještě s jedním křísil typka kterej během záchvatu spadl jak deska a dost nechutné si rozbil kebuli, tak paní operátorka jasné řekla, že dýchání z tlamy do tlamy se v žádným případě provádět nemusí ani když dotyčnej zjevně nedýchá. Já bych to teda stejně nedělal i když byl celkem fešnej :D

V mem svete smrt neexistuje, az tak jsem ji vytesnil. Nedovedu si ani predstavit, jaky by melo na me dopad, kdybych nejakou mrtvolu doopravdy videl.

Rád bych slyšel zde nějakého zdravotníka, jaký na to má názor, když už viděl tolik lidí umírat a umřít. Smrt je jeho denní chléb.

Dýchání z huby do huby se nědělá dneska, vyšlo dávno z módy a není cool, v kurzu je nyní masáž srdce, na tvrdé podložce samozřejmě, pan instrukotr nám to zdůrazňuje pokaždé, že je kontraproduktivní masírovat postel pod zachraňovaným :D

Anonyme, neboj se, také se dočkáš.

Mládeži,nebojte,mrtvol bude spousta. Tohle nemůže dopadnout dobře. Nemyslim covida.