Kdo taky čeká na svůj vlak?

Koleje do zapomnění

Dnes ráno není nádraží ospalé.
Je na něm docela čilý ruch,
A ač se to ode mne zdá býti troufalé,
je mi už otravný, jak městský vzduch.

Čekám tu na vlak, tak jako většina.
Nesedím, postávám, opřený o zeď.
Pohlédnu na mrak, skelnýma očima,
snažím se nevnímat nádražní šeď.

Vlak, který čekám, má dlouho už zpoždění.
Je jenom pro snílky, co chtěli by zpět.
Jede po kolejích, co vedou k zapomnění.
Do časů, kdy láska byla celý můj svět.

Ty časy se nevrátí, ale já doufám v to.
Marně ho vyhlížím za první výhybkou,
Chci jenom vrátit se, alespoň nakrátko.
Když není stroj času, vlak je mi oklikou.

V tom vlaku cestují tisíce párů,
co chtěli s tou svou či svým býti už na stálo.
Tenhle vlak nepouští komínem páru.
Žene jej vše hezké, co se jim událo.
...
(Jak další tisíce čekám na tenhle Zug,
a okolí svět vnímám jen poskrovnu.
Jak dlouho se načekám, to je mi celkem fuk,
neboť býti dál sám je vždy celkem k hovnu.)