Přicházím o něj kvůli hudbě

Poslední dobou mám pocit že přicházím o přítele kvůli hudbě. Hraje na klavír od čtyř let a studuje to v rakousku, teď mu je 21 a těch 17 let je fakt slyšet, jezdí různě po světě už a má koncerty a tak, různě ho zvou a jsem rád za to že má úspěchy ale mám pocit jako bych o něj přicházel. Dřív jsme spolu hodně chodili na procházky třeba a bavili se o normálních věcech ale poslední dobou jako by pořád myslel jen na hudbu, sám říká že mu víc a víc v hlavě pořád něco zní, když třeba sedíme a koukáme na film tak jsem si všiml že už skoro pořád klepe prstama do opěrky gauče nebo tak, když jedeme v autě tak dřív se se mnou bavil a tak a teď je jenom zahleděnej někam ven z okna a na nohy si hraje prstama a v hlavě mu nejspíš zní to co hraje těma prstama protože často ani nevnímá co mu říkám. Na koncertech mu to zní lépe a lépe a já mám pocit jako by hudebně dospíval a vyvíjel se hodně dopředu což samozřejmě je dobře ale je s tím spojený to že se mi vzdaluje. Já hudbě tolik nerozumím, mám trochu sluch asi ale neumím na nic hrát a tak. A z toho pořád veselého kluka s kouzelným sladkým úsměvem se za poslední asi dva roky stal spíš takový tajemný muž, pořád je veselý a má úžasný úsměv ale koukat mu do očí už není sladké ale spíš takové hrozně silné jako by mi viděl až do morku kostí, čas jenom s ním už není tolik zábava a romantika jako spíš pocit že vedle sebe mám někoho kdo se posunul na jinou úroveň mentální existence. Už tolik nemluví o věcech jako jídlo, příroda, kamarádi a tak, pořád přemýšlí o hudbě, čte víc a víc knihy o skladatelích a pianistech a prostě zdá se mi že se posouvá hrozně rychle někam kam já za ním nedokážu jít. Nevíte někdo co s tím dělat jak se tomu přizpůsobit nebo jak ho neztratit? díky :(