40 let panic (a nejde o film)

Vím, že na blbou otázku asi dostanu jen blbý odpovědi, ale zkusím to. Ono spíš jde o Váš názor a tohle skoro není otázka ale slohovka. A ne, není to vtip.
Ještě 4 roky a titul filmu 40 let panic bude přesně o mě. Nevím, kde se co stalo, je mi 36 a veškeré mé milostné zkušenosti jsou následující: v sedmnácti jsem se přes chat potkal s klukem, co se mi teda nelíbil, ale asi ty hormony (líbání a udělal mě rukou). Pohoda, řekl jsem si, že to byla jen zkušenost a počkám na někoho výjimečného. Čekám dodnes. Asi v třiadvaceti jedno rande s líbáním, ale to byl magor, no nic. Tak jsem si zase řek, že až to přijde, tak to přijde. Nepřišlo. Kolem šestadvaceti jsem to přestal řešit. Ničemu jsem se nebránil, ale ono když nikam nechodíte tak nikoho nepotkáte a měl jsem dost zájmů tak mi nic nechybělo a díky pornografii a zdravým rukám jsem sexuálně frustrován nebyl. Desetiletí přešlo a asi cítím nějaký tikání (biologický hodiny to asi nejsou - nejsem ženská, asi bomba :)… Jako ano, je mi jasný, že jsem asi nejlepší roky života místo pro***al tak promrhal, ale to mě netrápí. Co se stalo stalo se a nedá se odestát. Myslím, že ten tlak co cítím je z logického běhu života (u všech ostatních mimo mne) – rodiče stárnou, kamarádi mají své rodiny. Takže asi někoho chci z čistě sobeckýho důvodu. Někoho jen pro sebe, jako oporu, na sdílení hezkýho i hnusnýho, parťáka se kterým si vynahradím i ty roky celibátu… Jenže už vím, že život není pohádka, nic není zadarmo atd.
Nejsem asexuál, svým pohlavím i genderem jsem si jistý odjakživa, svou orientací od čtrnácti (kdy mi došlo, že to není jen na čůrání), nejbližší to ví od mých šestnácti a nikdo s tím nemá problém – to jen kdyby mi někdo chtěl říct, že mám nějaký nevyřešený problém. Objektivně nejsem jackpot, ale rozhodně nejsem cena útěchy (záporných kvalit mám početně víc, ale pozitivní je převažují;). Vím, že problém je v tom, že jsem trochu stydlín (ale zase mám v sobě dábla!), hlavně jsem ale tak dlouho vydržel sám, protože se bojím (nenávidím problémy a komplikace a to vztahy jsou). Sex bez lásky je OK, ale nechci ho. Kamaráda s výhodami nechci, protože je tu nebezpečí se zamilovat. No a vztah je prostě náročná disciplína.
Co si myslíte? Mám to zkusit, někoho si najít? Půjde to vůbec, když řeknu že jsem vlastně bez zkušeností, nebudu jako vadný zboží? Nebude nakonec lepší zůstat sám, v tom světě co sice za moc nestojí, ale mám v něm aspoň jistotu a ve svým věku nemám rád změny a ještě by mi pak reálný sex mohl chybět?
Rád se zasměju, tak mě klidně setřete. Jen nesnáším, to co dělám ostatní - lžu v dobrém (takže ujišťování že můj čas přijde a ON se nějak zázračně objeví a na každý hrnec se najde poklička a podobný žvásty si odpusťte - naděje umírá poslední, tak kdo Vám sakra řekne, že už je i po ní?!). Invektivy si taky můžete odpustit – vím, že jsem looser. Třeba rada, že jestli se už seznamovat, tak být panic v osmnácti je supersexy, ale v šestatřiceti to je hodně divný a radši mlžit? Nebo svoje doporučení jak to vidíte…
Díky, odepíšu všem odpovědím.
PS: Jestli to čte někdo mladej – hochu, nebuď promiskuitní k***a, ale zase NESEDÁVEJ V KOUTĚ, může se stát, že NENAJDOU TĚ! Ať v šestatřiceti nepíšeš podobný zoufalosti… Není to tragédie, ale s dnešníma zkušenostma bych se choval v mládí jinak (což by Ti řekl i ten promiskuitní prostitut, tak používej mozek!)
PPS: Taky jsem rád, že jsem všem, co se považovali za naprosté ztroskotance zvedl výrazně sebevědomí ;)