Báseň o ztracené lásce

Ztráta

Je srpnový den,
sedíš vedle něho,
ptactvo pěje ódu,
to uklidňuje srdce.

Je prosincový den,
sedíš vedle ničeho,
ptactva zpěv už vymizel,
to prohlubuje samotu.

Chůze dvou v parku,
na hřejivém chodníku.
Smích a letmý polibek,
kapka v moři štěstí.

Chůze tvoje v parku,
na zamrzlém chodníku.
Smích už dávno není,
kapka slz a cigareta.

Pohled vzhůru k červánkům,
k stromům tancujících listím,
k vodě hlučné poeticky.
Prahneš po tom všem.

Pohled k šedivému nebi,
k stromům spících navěky,
k vodě stojíc nehnutě.
Prahneš pro to jediné.

Otvírajíc pestré dveře,
od vašeho domu.
Kol a kol růžová zahrada,
koukáš všude kolem sebe.

Otvírajíc šedé dveře,
od prázdného domu.
Kol a kol plevele zahrada,
koukáš strachy rovně.

Procházíte přes práh,
a letní vánek hřeje,
chodbu, prosvítajíc okno.
Jdete přímo do postele.

Procházíš přes práh,
a zimní vítr tají,
chodbu, zasypané okno.
Jdeš rozsvítit světlo.

Položil ti hlavu,
objal tvoje tělo.
I s polibkem na čelo,
odpovídáš úsměvem.

Položil si hlavu,
objal velký polštář.
I se smutkem ležíš,
odpovídáš brekem.

Na krk sálá horký dech,
rozepnul ti košili.
Pod peřinu přikryl jsi,
skutečnosti lásky.

Na krk vane mrazu chlad,
rozepnul jsi košili.
Pod peřinou utečeš,
skutečnosti ztráty.

Usínáte pospolu,
ty a jeho náručí.
Loučíš se do rána,
a nebo navždy?

Usínáte bez sebe,
ty a tvoje vzpomínky.
Loučíš se navždy,
a nebo do rána?

Jako mořská vlna a zem.
Jako požár a hluboký les.
Jako život a smrt.
Jako láska a ztráta.

Zvadneme až vyrosteme.
Zničíme až vyrobíme.
Zemřeme až ožijeme.
Ztratíme až najdeme.